Rebel Love Song h. s. ICZI

Chapter 79. The End

Nepředstavovala jsem si, že můj život dopadne takto.. Vlastně jsem měla úplně jinou představu. Chtěla jsem mít rodinný dům na pláži, s velkou verandou, na které by byl stůl, židle a houpací síť s výhledem přímo na moře... Seděla bych tady každé ráno, pila svůj horký čaj, četla knihu a občas se zadívala na to velké neznámo před mýma očima.. Přemýšlela bych co se skrývá na konci všech moří a oceánů. Vzpomínala bych na celý svůj život...  Na všechny momenty sladké jako mléčná čokoláda, a na momenty hořké jako čaj bez cukru... Při celém tom vzpomínání bych se ale stále usmívala, protože bych si říkala, že to byl opravdu dobrý život. Že takhle jsem snila o svém konci.

A z mého hlubokého myšlení by mě po dlouhé době vytrhl můj manžel, položil by mi ruku na rameno a přívětivě se na mě usmál. Zatím co já bych se stále upnutě dívala do jeho smaragdových očí. Protože pohled do nich by mě přeci nikdy neomrzel. Přisedl by si ke mně a společně se mnou by vzpomínal. Smáli bychom se spolu jistým vtipným scénářům, které nám život občas napsal. A také plakali nad těmi smutnými...

Z poněkud deprimující nostalgie by nás vytrhli naše děti, které by prosili přímo na kolenou abychom s nimi utíkali na pláž a hnali se napříč vlnám, které by nás jako šťastnou náhodou volali do svých spárů.

A my bychom jim vykouzlili úsměv na tváři tím, že bychom se opravdu rozběhli za nimi napříč dalšímu dobrodružství. Mohla bych běžet. Po boku se svým mužem a dvěma překrásný ma dětma..

Bylo by to překrásné... Postavit se na vlastní nohy... Bez něčí pomoci.

Je to už rok...

Rok jsem svázána k té příšerné věci, díky které se nyní pohybuji a je to jediný způsob jak se mohu někam dostat. Protože chůzí to bohužel nejde. Otevřená zlomenina holenní kosti přesně před rokem byla vážnější než se zdála být.. A nebyla to jen ona.. Ale i porušená mícha.. Ve dvaceti jsem si přála být úplně jinde ale... 

Sedím na vozíčku, jehož kola se boří do písku pode mnou. Mé oči jsou upnuté tam někam do dálky, ale všude vidím pouhou modř moře. Bylo by krásné opět se rozběhnout napříč vlnám, připravit se na to, že je zase budu moct sjíždět jako tenkrát..

Bohužel,...

Mé ruce se zapřou do opěradel když se již jako po několikáté pokusím zvednout. Prosím své nohy aby se jim vrátila všechna síla, aby se jim vrátil cit a já mohla opět být ta stará Kaylee.. Prosím čas aby se vrátil do té noci kdy se všechno zbortilo jako domeček z karet...

Prosím boha, aby mi seslal zpět, to co mi vzal, avšak mou vlastní vinnou. Prosím aby mi bylo odpuštěno všechno co jsem kdy udělala špatně. Protože právě teď bych si nepřála nic jiného, než být zase zdravá... Ale i kdyby mé nohy dali zase do pořádku. Mé srdce už do pořádku nedají.. Je nenávratně zlomené, ale mohu si za to sama..

On je teď šťastný, možná, že už zapomněl.. Je pryč. Tísíce kilometrů odtud.. Ode mne...

Myslí na mě? Vzpomíná si na to co všechno jsme spolu prožili? Nebo se snaží zapomenout... ?

Od noci mého zranění, jsem ho již neviděla.. Nechal mi pouhý dopis...

''Nevím kde začít abych byl upřímný... Jsem zmatený Kaylee.. Opravdu jsem. Co chceš slyšet? Že jsem snad v pořádku? Že je mi teď lépe? Možná , že jsi měla pravdu.. Bude opravdu lepší když každý půjde svou vlastní cestou. Já ti věřil, věřil jsem, že tu bolest mi nikdy nezpůsobíš znovu. Stalo se.. Opět jsem se nechal oklamat krásou té nejrudější růže v úkrytu mezi trny. Byl jsem blízko, téměř už jsem tu růži držel v ruce. Ale přišel někdo kdo měl větší moc.. A tu růží mi doslova vytrhl z duše, srdce i mysli... Byla jsi můj jediný cíl. Byla jsi ta jediná, pro kterou bych byl schopen zemřít. A víš ty co? JÁ zemřel. Zemřel jsem uvnitř.. Moje srdce už je pouhá hromádka neslepitelných částí. A po té dlouhé době, po 19 letech... Po 19 letech si to konečně přiznávám.. Prohrál jsem. Vzdávám se. Protože tenhle boj už není můj... Není už ani náš... Je to pouze tvůj boj... ''

Lituji toho co jsem udělala. Lituji své hlouposti.. Opravdu ano. Ale lítost mi ho už zpátky nevrátí. Ráda bych řekla, že odjezd Harryho, mě pouze zranil, že se s tím smířím. Lhala bych. Harryho odjezd mě zničil. Kvůli své hlouposti, jsem nakonec ztratila milujícího přítele, ale taky nejlepšího kamaráda...

Ráda bych aby byl tady. Ráda bych mu upřímně řekla, že mě to neskutečně mrzí. Ráda bych mu řekla, že on byl vždy můj tajný sen, skrytý v hlouby duše. A ráda bych mu také řekla, že i přes to všechno, co se mezi námi stalo, ať už to dobré nebo to zlé.. Nemohla jsem zažít krásnější chvíle než byly ty s ním..

''Přinesl jsi mi do života hodně, Harry. Dal jsi mi lásku. Ukázal si mi, že i sebevětší překážky se dají překonat pokud nám za to ta osoba stojí. Ukázal si mi, že i ta největší bolest se dá jednou překonat, pokud máte někoho kdo vám v nejhorších chvílích propůjčí svou sílu a nečeká, že mu ji vrátíte. Naučil si mě bezhlavě milovat, a žalostně nenávidět... Chybovat je jedna z lidských vlastností, a já vím, že jsem těch chyb udělala požehnaně. Ale každé z nich lituji a mrzí mě, co jsem ti způsobila.. A věř mi, že jsem nechtěla... Chybíš mi Hazz... Nemám ponětí kde teď jsi, zase... Ale doufám, že ať už jsi kde si, nikdy nezapomeneš na to místo kam patříš... A že nezapomeneš na mě.. Avšak vím, že by sis to možná přál.. Chtěla bych aby si věděl.. Že já nezapomenu.. Na tebe nikdy...''

A tak se to stalo.. Zbytek mého života byl předurčen k tomu aby byl strávený na vozíčku.. Ztratila jsem všechno co jsem mohla... Můj život pro mě skončil.. Jediný důvod k tomuto přežívání už je pouze myšlenka na mě a na něj. Na toho kudrnatého, egoistického, drzého, kudrnatého, neskonale krásného, třináctiletého chlapce, který mi nosil růže, na devatenáctiletého chlapce, který bojoval o mé srdce ze všech sil a na dvacetijednaletého muže, který ať už je kde je, je doufám šťastný...

Děkuji za všechny komentáře u této série. Popravdě jsem si teď dost rozhodila nápad na druhou a začínám o tom zběsile uvažovat a přemýšlet zda ano či ne. Slíbila jsem vám ji, já vím. Avšak nemůžu přemoci touhu na smutný konec. No.. Uvidíme. Ale snad vám nezkazím radost. Všechny informace budou na facebooku, tak hlavně zůstaňte stále v pozoru!! Protože tohle možná nebude konec Kaylee a Harryho. A už vůbec tohle není konec mého psaní, protože pro vás mám další příběhy, o které se ráda podělím. Opravdu vám DĚKUJI za všechno. DĚKUJI. Psala jsem to rok.. Rok jsem do toho dávala snad vše co jsem mohla.. A teď je zase konec... Nemůžu tomu uvěřit... Ale jak říkám, buďte stále připravené. Druhá série je stále zvažována, ale nechci vám zkazit radost:(( Jen jsem až příliš spokojená s tímto koncem.. Jsem hrozná já vím :(( Ale... Buďte na pozoru!! :) Děkuji ještě jednou všem za báječnou podporu... Bože, vytvořila jsem si k tomuto příběhu opět neskutečné pouto :'(( Ale čekají nás další a další! A možná, že i ta druhá série... Možná :(

DĚKUJU VÁM VŠEM CO JSTE TADY SE MNOU BYLI PO CELÝ ROK A PODPOROVALI MĚ!