Rebel Love Song h. s. ICZI

Chapter 18.

Všechno nejlepší k svátku všem Adélkám ! Jestli tady nějaké jsou tak takhle část patří vám :)

''Harry!'' zastavím svůj zběsilý útěk z toho ústavu a otočím se za hlasem. ''Jak je na tom Kay?'' mluví zadýchaně Austin. Kay.. vzpomenu si na to, jak jsem na ni ráno křičel. ''Už líp'' prohodím. ''To je fajn.. a co ty prkna?'' snaží se chytit mého tempa. ''Jedeš se mnou?'' zamávám mu před obličejem klíčkami. ''Jasně...stejně bych musel pěšky'' slabě se zasměje. 

Nasedneme do mého auta. Na jisto se rozjedu směrem k jeho domu. ''Vážně mě to s Kay mrzí..'' řekne po chvilkové odmlce. ''Jo..to mě taky,'' povzdechnu si. Není to zas až takovej blb. ''Promiň..za tu ránu na pláži, měl jsem vztek.'' nevěřím tomu, že to říkám. 

''Je to v pohodě..'' zasměje se. ''Nejsi takovej andílek jak vypadáš'' krátce se na něj podívám. S úšklebkem pokývne hlavou. ''Pořád mi ale vadí, jak se kolem ní motáš,'' slabě ho bouchnu do ramene. ''Myslel jsem, že ji nenávidíš..'' vysměje se mi. ''To jo!'' přikývnu hned na obranu. ''Vážně? Nezdá se mi.'' zamlaská. 

''Hele neprovokuj,'' vyprsknu přes zuby. ''No jo, fajn fajn klídek.'' zase se zasměje. Zaparkuji před jeho domem. ''Co tak vejráš'' uchechtne se. Pořád nevěřím, že žijí v obyčejném domku, čekal jsem vilu nebo tak. Mají ale obyčejný domek jako my. ''Vždycky jsem myslel, že jste zasraní boháči,'' řeknu mu upřímně a taky mě to donutí k úsměšku. 

Zavede mě k jeho domu a vstoupíme dovnitř. Prosím ať není nikdo doma. ''Jsi nějakej bez nálady'' zvláštně si mě prohlédne. ''S Kay jsme se pohádali..'' vysypu. Vlastně ani nevím proč mu to sakra říkám. 

''Kašli na to, vezmu prkna a jedu.'' promnu si oči. 

Popadne jen klíčky a hned za námi zase zavře. ''Jsou v garáži..'' obeznámí mě. Přikývnu a jdu za ním. ''Vlastně... jsem vám je navoskoval'' ukáže na naše prkna. ''Dík'' usměji se a popadnu obě prkna. ''Chceš pomoct?'' zeptá se jen tak. ''Myslím, že to zvládnu, ještě jednou dík..'' kývnu na pozdrav. ''Tak zítra'' povzdechne si otráveně. Ona je zítra škola... achjo.

 Nějak šikovně naskládám prkna do auta. Mám jet ke Kay.. ? Celou cestu únavně přemýšlím. Mám jí dát čas ? 

Nakonec stejně zatočím k jejímu domu. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem v té škole seděl do zatracených šesti večer. 

Z auta vytáhnu jen její prkno. Myslím, že není dobrý nápad jít hlavními dveřmi. Přejdu tedy po zahradě pod její okno. Musí ho mít tak vysoko ?!

Vzdávám to, kašlu na okno. Vytáhnu z kapsy mobil a vytočím její číslo. ''Zvedni to,'' zaprosím. ''Co je?'' ozve se z její strany chraplavý hlas. 

''Pojď na balkon'' řeknu jednoduše a típnu to. Teď jen jestli vyjde. Po značné chvilce se balkonové dveře otevřou a v nich se objeví Kay zachumlaná stále v mém svetru. 

Pohled Kaylee

Stojí pod balkónem, v naší zahradě a ležérně se opírá o moje prkno. Jeho vlasy rozcuchává slabý větřík, který vane od moře. ''Ahoj'' usměje se. ''Ahoj,'' hlesnu a opřu se o kamenné zábradlí. ''Můžu nahoru?'' ukáže na strom. Pomalu přikývnu. Odloží prkno ke zdi a vyšplhá na strom. 

''Pozor,'' uhnu mu na stranu a on skočí přímo přede mně. ''Ahoj znovu'' uchechtne se a přitáhne si mě k sobě. Nechávám ruce založené na hrudi, mezitím co ty jeho se spojí na mých zádech. Pohledem stále uhýbám jinam. 

Opře si čelo o to mé. ''Promiň.'' zašeptá. Odhodlám se a podívám se mu do očí. ''Promiň.'' zašeptám nazpět. Na jeho rtech vyskočí malinkatý úsměv. Přitiskne si mě víc k sobě, položím mu jednu ruku na rameno. 

Jeho tvář se začne nebezpečně přibližovat. Pokroutím nad ním hlavou a lehce ho políbím na rty. 

Začnu se odtahovat, ale to se mu zřejmě nelíbí a tak skousne můj spodní ret. ''Nesnáším tě.'' zamumlám. ''Pššt.'' napomene mě a vpluje jazykem do mých úst. Chápala jsem proč ráno křičel, měl o mě strach... ale nikdy bych nečekala, že až takový. ''Nejsme normální,'' uchechtne se když se odtáhneme. 

''Nikdy jsme nebyli..'' připomenu mu. ''Je ti zima?'' zeptá se když se mi začne trochu klepat brada. ''Půjdeme dovnitř..'' chytne mě za ruku a vtáhne mě do mého pokoje. Okamžitě skočím do postele a zachumlám se do peřin. ''Jak se ti líbil fotbal?'' zasměje se. ''Naučíš mě to?'' zvednu se do sedu. 

''Chtěla bys?'' zatváří se překvapeně. Přikývnu a kousnu se do rtu. ''No... momentálně máme dost času,'' šibalsky se usměje.