Neděle čtrnáctého, pěnová vražda

Exitus

Můj pokoj, 8:01

Celý zbytek noci jsem neusnula. Stále jsem si v hlavě promítala ten sen.

,,Lili, je čas snídat." Napomenula jsem se rázně a vstala z postele. Z pokoje jsem vyšla dřív, chtěla jsem jít ještě za Peterem na ošetřovnu.

Ošetřovna lázní, 8:44

Sebrala jsem odvahu a otevřela dveře. Doufala jsem, že vše proběhne v klidu, ale při pohledu na lůžka mne zamrazilo. Několik doktorů a sester stálo u Peterova lůžka a snažili se ho zachránit. Rychle jsem přiběhla k lehátku a podívala se na něj. Byl celý bledý a z úst mu tekla slina. Do oči se mi nahrnuly slzy. Sedla jsem si na vedlejší lůžko a nechala pracovat odborníky. Ohlušující zvuky defibrilátorů mi rvaly uši.

,,Vy jste někdo z rodiny?" Zeptala se mne jedna ze sester a přistoupila ke mně. ,,Ne, jsem jeho přítelkyně. Jak na tom je? Přežije?" Začala jsem vyzvídat a s pláčem se na ni podívala. ,,Váš přítel je na pokraji smrti. Lékaři ho ještě chvíli udrží při smyslech. Pokud s ním chcete mluvit, tak teď." Navrhla sestra a ukázala na lůžko. Byla to má poslední šance.

Doktoři odstoupili na kraj a já přistoupila k lůžku. ,,Ahoj." Pronesla jsem s drkotavým hlasem a pousmála se na něj. Peter úsměv opětoval a chytl mne za dlaň. Vypadal dost zuboženě a zničeně. ,,Petere, prosím. Neumírej. Chci ti toho tolik říct. Byl jsi pro mne ten nejúžasnější přítel, kterého jsem kdy potkala. I přes naši krátkou známost jsi mne dokázal pobavit a podržet. Copak chceš po tom všem zemřít? Prosím, já tě nechci ztratit. Už jsem ztratila babičku. Prosím Petere, prosím." Řekla jsem tiše a sesunula se k zemi. Klekla jsem si vedle lůžka a políbila mu dlaň. Peter na mne celou dobu hledět s lítostivým pohledem. Jakoby mu bylo něco líto.

V slzách jsem klečela vedle lůžka a mluvila k němu. Doufala jsem, že se stane zázrak. Místo toho ale Peterův stisk povolil. Začala jsem hystericky brečet. ,,Co tu tak stojíte, pomozte mu." Začala jsem řvát na doktory stojící kolem. Sama jsem ale věděla, že už nejde nic dělat.

,,Zapište čas sestři, je to exitus." Zašeptal jeden z doktorů. ,,Sbohem Peter." Zašeptala jsem a utřela si slzy. Jedna ze sester mne zavedla na chodbu a já se posadila do křesla.

,,Dávám tam hladkou mouku, ale tu polohrubou mohu taky zkus... Bože Lili, co se stalo?" Křikla matka, která šla do jídelny na snídani. ,,Mami, Peter zemřel. Byla jsem u toho." Zašeptala jsem s pohledem upřeným na podlahu. ,,To je mi líto Lili." Matka mne objala a políbila na čelo. Mně to ale žádnou úlevu nepřinášelo.