Neděle čtrnáctého, pěnová vražda

Bylo to celkem lehké

6:47

Vstala jsem a rozhlédla se po cele. Claire seděla v rohu, babička Vicky konverzovala s matkou a Eric si hrál s nějakými kamínky. Musela jsem za každou cenu najít ten klíč. Přistoupila jsem ke zdi a začala ohmatávat všechny kameny. Ostatní na mne jen nečině hleděli.

Prohledala jsem dvě třetiny cely a stále nic. Žádný klíč. S pláčem jsem si sedla na podlahu. ,,Co se děje?" Zeptala se matka a podívala se na mne. ,,Zdál se mi sen. Byla tam babička Maggy a Colette, říkali, že někde v cele je klíč." Matka i ostatní zpozorněli. Beze slov vstali a začali mi pomáhat. Teda až na Claire, stále seděla v koutě a hleděla do prázdna. Přisedla jsem si k ní a chytla ji za ramena. ,,Pověz mi, co se ten den stalo." Claire se na mne podívala. ,,Byla jsem ještě celá vedle z té přestřelky. Rodičům jsem to ale neřekla. Pak odpoledne přišel Albert. Tehdy jsem ho neznala, ale vypadal tak seriózně. Pozval celou rodinu do Hubertsova lesa. Prý se tam vyzná. Rodiče s tím souhlasili. V lese ale vytáhl zbraň a začal střílet do mých blízkých. Nechápala jsem to, bylo to tak rychlé. Vše mi došlo, až mě jedna kulka trefila do ruky. Vyjekla jsem a chtěla jsem utéct. Albert mě ale dohnal a zavřel tady dole." Řekla s pláčem a ukázala na paži. Měla tak krvavou ránu. ,,Je to zrůda." Ulevila jsem si a podívala se, jak jde hledání.

,,Mám ho!" Zaradovala se babička a vytáhla ze stěny malou krabičku. V té byl díkybohu klíč. ,,Zachráníme se." Řekla jsem radostně a podívala se na Claire. Na jejím obličeji se objevil nepatrný úsměv. Otevřeli jsme dveře a opatrně nakoukli ven. Nikde nikdo. Eric popadl Maxovo tělo, byli jsme připraveni na cestu na povrch.

,,Kama půjdeme?" Zeptala se nervózně matka a podívala se na mne. ,,Musíme najít dveře vedoucí na jednu z pláži. Odtamtud už bude cesta do lázní jednoduchá." Odpověděla jsem a podívala se na ostatní. Čekala nás dlouhá cesta spletí chodeb. Měla jsem strach, jak to naše výprava - malá dívka, těhotná žena, důchodkyně, mrtvola a já s Erikem, zvládne.

10:09

,,Vidím dveře!" Zajásal Eric a na chvíli položil Maxe na zem. Modlila jsem se, ať to jsou ty samé dveře, kterými jsem se dostala na pláž. Všichni jsme čekali, než je Eric otevře.

Byly to ony.

S radostí jsme všichni vyběhli ven. Až na denním světle jsem si všimla, jak jsme všichni zubožení. ,,Lili, zdálo se mi to nějaké lehké." Řekla tiše babička a podívala se na mne. ,,Vím, kdyby nás chtěl zabít, tak si dá víc záležet. Ale nezapomínejte, že chce celý ostrov potopit."

Pomalu jsme se vydali směrem k budově. Napětí v nás rostlo, co když je pozdě?