Neděle čtrnáctého, pěnová vražda

Omyl

5:49

,,Alberte, ty jsi taková vypočítavá svině!" Zaječela jsem a podívala se na muže. Bylo mi zle, při pomyšlení, že je se mnou rodina. ,,Proč Lili. Chtěl jsem jen získat to, co mi patří. Teď mne omluvte, musím se připravit na přečtení závěti." Pousmál se a odešel. ,,Věděla jsem, že je to hajzl." Rozbrečela se babička Vicky a podívala se směrem ke dveřím. Nikdo jsme tomu nemohli uvěřit. Jak může takový člověk konat taková zvěrstva?

,,Musíme odsud." Zavelel Eric a podíval se na nás. ,,Myslíš, že jsme to nezkoušeli? Celé tyhle chodby jsou jedna velká past. Jestli nezemřeme tady, tak určitě zahyneme ve spleti chodeb." Odpověděla sklesle matka a podívala se na Erika, který sršel nápady na záchranu. ,,Počkat, já vím jak se dostat ven. Jednou už jsem tu byla." Vyhrkla jsem a podívala se optimisticky na matku. ,,Miláčku, ale je tu jeden detail, nemáme klíč." Tímto matka zničila všechny mé představy. Sedla jsem si vedle Claire. Vypadala hrozně zničeně, ale chápala jsem ji. Ztráta rodiny je velká rána.

5:55

Dveře se opět rozletěly a do místnosti vešel zas Albert. V náručích držel známou tvář - Maxe. ,,Tenhle šmejd mě sledoval." Podotkl a hodil tělo na podlahu. Odešel.

,,Maxi!" Vyjekla jsem a klekla si vedle něj. Byl bledý a neprokazoval známky života. Položila jsem ho na záda a podívala se na něj. Na břiše měl velkou červenou ránu. ,,Trefil ho šípem. Je mrtvý." Řekla tiše babička a vytáhla z Maxova břicha zlomený šíp. ,,Maxi, ne. Nesmíš umřít. Bylo toho už dost." Začala jsem brečet. Eric se mě pokusil utěšit. ,,Vím jak se cítíš." Řekla tiše Claire a pohladila mne po rameni. Byla tak chladná. Vypadala, jakoby ani nežila.

6:23

Položila jsem si hlavu na chladnou podlahu a pokusila se usnout, musela jsem utéct před tou hrůzou. ,,Lili, už všechno víš." Ozval se hlas. Byla jsem opět v bíle místnosti s babičkami. ,,Je mi to tak líto, že vás zabil." ,,Nemusí, měli jsme krásný život." Usmála se babička Colette a pohladila mne po vlasech. ,,Doufám, že jsi mne poznala." ,,Ano babi, poznala. Nechápu, jak jsem tě, jako mrtvou, mohla vidět, ale jsem ráda, že jsem tě tam měla." ,,Lili, teď poslouchej. Albert se už kdysi ve sklepě omylem zavřel. Proto si v jednom kameni na zdi schovává záložní klíč. Najděte ho a utečte." Prozradila mi babička Colette a podívala se mi hluboko do očí. ,,Uvidím vás ještě někdy?" ,,Lili, budeme navždy s tebou. Vždy, když si budeš myslet, že je to beznadějné, vzpomeň si na nás. Ale teď běž, nenech můj majetek Albertovi." Povzbudila mne babička Maggy a s pláčem mne objala. Cítila jsem strach, nechtěla jsem ty dvě ztratit. Pak jsem se ale probudila.