Double Trouble HP-FF

Rodinné sídlo

Ucítila jsem již známý pocit nevolnosti a začala zvedat kolena, abych se pomalu dostala na zem, bez jakéhokoli pádu.

Co jsem sestupovala dolu, dostal se mi pohled na obrovské sídlo, až skoro téměř hrad. Při pohledu na to krásu jsem doslova zapomněla chodit a spadla hlavou dopředu, kde jsem se malinko najedla trávníku.

"Jsi v pohodě? Příště aspoň zavři pusu ať se ti tam nedostane sníh a hlína." Nemohl si v průběhu smíchu poznámku odpustit.

"Jo skvělý, díky za radu." Otřela jsem si rukávem ústa.

"No každopádně, bát se, že uděláš špatný první dojem, nemusíš. Rodiče přijedou až v den plesu. Prý nějaká náhlá situace." Pokročil rameny, poté mi nabídl jeho rámě a já s úsměvem přijmula.

"Tak tady je tvůj pokoj. Hned vedle mého, kdyby jsi náhodou něco potřebovala."

Hodila jsem batoh na postel a pak se mu dále věnovala.

"Moji domací skřítkové a samozřejmě i já jsme Vám kdykoliv plně k dispozici slečno." Ušklíbl se a už odcházel.

Poté co zavřel dveře jsem si teprve začala pořádně všímat mého "pokoje", i když se jednalo spíše o komnatu. Manželská postel s nebesy uprostřed pokoje, zřejmě z tmavého dubového dřeva, byla hlavním středobodem, podle kterého byl tématicky vyzdoben celý pokoj. Vše sladěné do hnědé a oranžové s mžiky zelené. Dvě polstrovaná tmavá až téměř uhelná křesla stála vedle dřevěnému stolku, ze stejného typu, jako byla postel. Dvě stěny byly vymalované do dýňové barvy a zbývající dvě pak tmavou kaštanovou. Nejvíce mě však zaujal širší parapet u okna vyskládaný polštáři, jenž lemovaly stěny plné poliček s knihami. Místo zbývajíc tak akorát na sezení s pohledem na západ slunce.

Přešla jsem do velkolepé koupelny zdobené mramorem. Bílá vana s ornamenty stála uprostřed a za ní dvě spojená umyvadla, jako kdyby jedno nestačilo. Rozhlížela jsem se s údivem a hned vyrazila do rožku k oknu a zatáhla za sebou mohutný závěs.

Pěknou chvíli jsem se začetla do knihy Alchymista, napsanou samotným Nikolasem Flamelem, když se ozvalo zaťukání na dveře.

Dočítala jsem zrovna stranu a do četby byla tak zaujatá, že jsem ani neodpověděla.

Ozvalo se druhé zaklepání.

"Ano?" zvýšila jsem hlas aby mě šlo slyšet, s očima stále přilepenýma k řádkům.

"Haló? Kase?" Vkročil dovnitř Pollux a hledal mě po pokoji, zatímco já ho sledovala přes malinko odhrnutý závěs.

"Jsi tu někde?" Přešlapoval na místě a škrabal se na krku. "Víš, chci tě pozvat na večeři, teda, jakoby ne já ale no, chtěl jsem říct, že je nachystaná večeře, tak bysme se mohli jít najíst."

Decetně jsem se uchechtla nad jeho nervozitou ale to jsem neměla dělat, jelikož si mě hned poté všimnul.

"Tak tady jsi." usmál se od ucha k uchu a odhalil mě. "Na mém nejoblíbenějším místě v celém domě."

"Nejoblíbenějším?" zeptala jsem se mile překvapeně, natož jeho výraz krapet zesmutněl.

"Věř nebo ne, jen při studiu jsem měl klid. Mohl být sám sebou, aniž bych za to byl trestaný. Bylo to moje únikové místo, kam jsem utíkal před svou vlastní rodinou. Asi mě to zachránilo abych byl upřímný." Natáhl se a sjel rukou po hřbetu pár knih.

"Tak na co čekáme?" Prolomil pochmurné ticho, chytil mě za ruku a táhnul do kuchyně.

Čekala jsem servis a obsluhu skřítků, možná nějaké tříchodové menu ale určitě ne to, co přislo.

"Zavři oči." Hodila jsem po něm tázavý pohled ale nepovolil. "No tak nenech se přemlouvat." Udělala jsem jak po mě chtěl, natož mě posadil na židli a já uslyšela cinkání talířů se skleničkami. Zřejmě přede mě právě postavil nějaké jídlo, které jsem ihned ucítila.

Nádherně to voní.

"Tak to děkuju, už můžeš oči otevřít."

Jen jsem protočila panenkami nad jeho čtením myšlenek a dostalo se mi pohledu na úhledně poskládaný pokrm. Vskutku obyčejné lasagne ale vypadali úchvatně.

"Děkuješ?"

"Ano, je to moje práce." usmál se maličko nervózně a očekával mou reakci.

"To ty? Ty jsi to připravoval?"

"Ano, dočista sám samotinký." vyšpulil spodní ret do smutného výrazu a hrál na to, že jsem se ho dotkla.

Poté, co jsme se najedli, a u toho vedli docela zajímavou konverzaci s menšími pomlkami v podobě trapného ticha, se zvedl ze židle.

Sedl si vedle mě a přisunul se ještě o něco blíž.

"Mám připraveného ještě něco, takový malý dezert." olízl si rty a s chtíčem se podíval na ty mé. V tu chvíli jsem zatrnula a nevěděla, co mám dělat. On vzal do ruky hůlku, mávnul směrem do kuchyni, kam jsem hned směřila pohled, abych se odreagovala.

"Doufám, že ti to bude chutnat." odsunul se zpět a z kuchyně se na stůl opravdu dostaly dva zmrzlinové poháry.

Teď jsem byla ještě zatrnulejší než předtím, a tak jsem ze sebe vyprskla první nápad co mi vklouzl do hlavy.

"Bylo to opravdu výborné a já ti moc děkuju ale už jsem nějaká unavená, tak bych si to vzala do pokoje pokud nevadí. Díky." usmála jsem se a vypálila z místnosti jako potlouk.

Ani jsem se neotáčela a jen za sebou zaboucha dveře. Srdce mi tlouklo jako o závod já skočila na postel, začala se ládovat zmrzlinou a u toho si povídala sama pro sebe.

"Co sis myslela? Kriste proč musíš být tak naivní?" dala jsem si další lžíci a s plnou pusou mluvila dále. "Měla by sis ujasnit priority už! Aghhh. Ale ta zmrzlina s pekanovými oříšky je vážně skvělá. Priority soustřeď se!"

Dala jsem si poslední sousto a pak zalezla pod peřinu a sledovala přes okno jak se jemné vločky mění na silnější vichřici.

/*