Eleanor Heather Brownová. Dívka, jež nezapadla do své doby. Bylo jí šestnáct, když její babička, jež byla jasnovidkou, spatřila její budoucnost. Věděla, že její malá Nora bude v současném světě nešťastná. Proto zatne zuby a udělá něco, co si přísaha...
"Eleanoro! Eleanoro Heather Brownová! Koukej už vylézt z postele! Za patnáct minut už tu všichni budou!" nesl se pokojem hlas Marcii Brownové, rázné, ale sympatické ženy. "Mami, prosím..." zakňučela dívka a schovala hlavu pod deku. "Koukej vylézt, Eleanor." "Mami, já ale nechci..." "Marcio, necháš nás o samotě, prosím?" zaslechla Nel jemný hlas. Moc dobře věděla, komu patří. "Dobře, ale už má jen patnáct minut, Cecil." "Já vím, Marcio." přitakala žena mile. Dívka, jež se stále schovávala pod dekou, zaslechla klapnutí dveří. To byl její signál.
Vystrčila hlavu z peřin a nešťastně se podívala na svou babičku z otcovi strany. "Nechci tam." "Já vím." přikývla starší žena a posadila se na postel ke své vnučce. "Je to ale tvá oslava, Noro." "Nestojím o ni. Nezasloužím si ji." po tváři jí stekla osamělá slza. "Ne když Kevin..." hlas se jí zlomil a ona propukla v pláč. "Ach, holčičko." Cecil si přitáhla dívku do své náruče. "To už je pryč. Musíš na to zapomenout." jemně ji chytla za bradu a donutila ji pohlédnout do jejích zlatových očí. "Nesmíš dovolit, aby tě tvá minulost zničila." "J-Já nemůžu... M-Měla jsem to být já!" vykřikla zoufale. "Ne, holčičko. Měl to být on." pohladila Cecil Nelu po tváři. "Stalo se to tak, jak se to stát mělo. Nemohla si nic udělat. Přestaň se obviňovat a běž se obléct." "Ale babi..." "Když ne kvůli sobě, tak kvůli nám." s tímto Cecil odešla a nechala Eleanoru samotnou s jejími myšlenkami.
Brunetka vylezla z postele a postavila se před zrcadlo. Vlasy měla zacuchané, své oříškové oči zarudlé od pláče, pod nimi měla kruhy z nevyspání. Přes pravý koutek úst se jí táhla bílá jizva. Byla bledá, vysílená a hlavně vyhublá. Svalstvo, které získala během hraní famfrpálu, měla ochablé. No, už vypadala i líp. Hlasitě si povzdychla. "Tak jdeme na to." zašeptala si sama pro sebe a dala se do práce.
Rozčesala si vlasy, které měla dlouhé po ramena a s pomocí kouzelného hřebenu si je navlnila. Lehce se nalíčila a převlékla se do nádherných šatů, které by si většina dívek oblékla spíš na nějaký ples. Eleanor však znala svou matku. Věděla, že tohle bude oslava století. Nehodlala proto vypadat jako trhan.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Tak to by bylo." povzdychla si. Ještě se prohlédla v zrcadle a pak už opustila svůj pokoj. Jelikož bylo krásně, oslava probíhala venku, v zahradách za domem. Eleanor se přivítala s celou svou rodinou. Pak přišli na řadu lidi, jež znala. Manželé Potterovi s Jamesem, Albusem a Lily, Weaslyovi s Rose a Hugem, dále také Malfoyovi se Scorpiusem a tak dále. Nel některé rodiny ani neznala. Přijímala gratulace, na všechny se usmívala a náramně se bavila. Smutek, úzkost a bolest skryla za masku radosti a veselí. Její matka si dala s oslavou velkou práci a Nel to nechtěla zkazit. Občas ale štěstí ostatních nestačí. Občas člověk potřebuju vlastní kapičku štěstí. A proto, když měla sfouknout svíčky na narozeninovém dortu, věděla přesně, co si má přát. Tady nebyla šťastná, od Kevinovi smrti sem nezapadala. Bez něj byla ztracená. Mrtvé nelze oživit. A ona se nemohla svého života vzdát, protože to by jí Kev nikdy neodpustil.
Pohlédla na svou matku, otce a nakonec na svou babičku. Její odhodlání se tím ještě posílilo. Zavřela oči, zhluboka se nadechla. Foukla.
Přeji si někam patřit. Někam zapadnout. Ne kvůli jménu, rodině, známým. Ale kvůli tomu, kdo jsem.
