Animae fidelium

1.8

„Hej, stalo se něco mezi tebou a Zabinim?" zeptal se Harry Hermiony, když jednoho chmurného dne strávila odpoledne v nebelvírské věži.

,,Ne, proč?" zeptala se a velice zpozorněla. Co když se nějaký ten kec, že spolu spí, dostal mezi studenty?

,,Nevím, poslední dny jsi jiná. Mlčíš, pořád jsi myšlenkami jinde a nebavíš se tolik s Blaisem, tak jsem si jen říkal, jestli jste si třeba něco neudělali," vysvětlil a Hermiona si oddechla.

„Blaise je fajn," řekla jen a znovu se zadívala z okna na šedou oblohu. Blaise nebyl její problém, to Malfoy byl. Uběhlo přesně pět dní od události v knihovně a on na ni ani jednou nepromluvil. Prostě ji ignoroval a kdyby jej neznala tak dobře, myslela by si, že jej to urazilo a ranilo. Ale byl to Malfoy! Jak by jej něco takového mohlo ranit?

,,Takže je to někdo jiný? Malfoy?" ptal se dál a Hermiona se divila, že je najednou tak všímavý. To byl nezvyk.

„Ne, všechno je v pořádku, Harry. Jen to byl náročný týden, ale konečně jsem dokončila všechny resty, takže to bude zase v pořádku," řekla s úsměvem, a když se na ni Harry usmál zpátky, poznala, že jí to uvěřil.

„Dobře, ale víš, že kdyby se něco dě-"

„Ano, Harry, já vím. Ale vážně se nic neděje," skočila mu do řeči a on se zasmál.

„Je to otravné?" zeptal se stále se smějící.

„Někdy ano, ale je hezké vědět, že jsi tu pro mě," řekla a objala ho.

„Mám tě rád."

„Já tebe taky, ale teď už budu muset jít," řekla a odtáhla se od něj.

„Už?"

„Ano, chtěla jsem počkat na Ginny s Ronem, ale trvá jim to příliš dlouho a já musím jít s Blaisem za Brumbálem," vysvětlila a zvedla se z gauče ve společenské místnosti.

„Uvidíme se na večeři," rozloučil se s ní a ona zmizela za dveřmi.

„Chceš přijít pozdě?" vyjekl na ni Blaise, který se nacházel před obrazem Buclaté dámy.

„Chceš, abych měla infarkt?" odsekla a snažila se popadnout dech. Rozhodně jej tady nečekala.

„Promiň, ale vážně musíme jít. Jeden by si myslel, že zrovna ty si dáš na čas pozor, když máme jít za ředitelem!"

„Zrovna já? Naznačuješ mi tím snad něco?" zeptala se a stále se nehla z místa.

„Jo! Že jsi vzorná studentka, která-"

„Nevím, co chceš říct, ale ani to nedokončuj!"

„Víš co? Dělej si, co chceš, já jdu za Brumbálem," řekl naštvaně a už se od ní vzdaloval. Hermiona se na něj nechápavě podívala a rozběhla se za ním.

„Co tě žere?" vyštěkla a chytla jej za loket.

„Nic."

„To si vyprávěj někomu jinému. Nic jsem ti neudělala, tak nevím, proč jsi takový," řekla a pustila jeho ruku. Jeho chování ji mrzelo.

„Já, omlouvám se, to jen Draco, posledních pár dní je nesnesitelně otravný. Jestli to takhle bude pokračovat, tak jej asi zabiju. Tedy pokud dřív on nezabije mě, už zase nosí tu svoji ledovou masku. Nikdy jsem ti to neřekl, ale já jej změnil. Od prvního ročníku to byl všemi obávaný Draco Malfoy, ale já mu to z nějakého důvodu nežral. Věděl jsem, že se jej všichni bojí, a proto se s ním baví. Tehdy jsem si kamarádství s ním položil jako výzvu. Řekl jsem si, že přijdu na kloub Dracu Malfoyovi a dostanu se pod tu jeho ledovou masku. Zpočátku to nešlo tak dobře, ale to se dalo očekávat, ale po dlouhých letech snažení se mi konečně otevřel a já zjistil, že je vlastně docela fajn. To bylo ve čtvrtém ročníku. V tom roce shodil svoji ledovou masku, ale pořád to byl Malfoy, vždyť ho znáš. Něco se muselo stát, když ji zase nasadil, ale přísahám Merlin, že tentokrát už to nevydržím tak dlouho," dořekl Blaise a Hermiona na něj nevěřícně koukala. Nikdy nepřemýšlela o tom, jak se s Malfoyem stali kamarádi, prostě si myslela, že jimi vždycky byli.

„Páni, to...asi za to můžu já," dostala ze sebe po chvilce mlčení.

„Co tím myslíš?"

„Tak trochu jsme se pohádali. No, spíš se jen bavili a já jej chtěla donutit, aby přiznal, že se od naší nehody něco změnilo, ale on je tak paličatý. Řekla jsem věci, které jej možná mohli ranit, ale v ten moment mě to nenapadlo. Nikdy jsem jej raněného neviděla. Merlin, já ani nevěděla, že něco takového je možné."

„Hermiono, chápu, že je to Draco, a že své city neprojevuje, ale každého můžeš ranit."

„Já vím, ale tohle nebylo ani tak hrozné! Kdyby se víc projevoval nic z toho by se nestalo! Je mi to líto, Blaise, ale já se tím užírala celý týden. Má říkat věci na rovinu," řekla a Blaise si jen povzdechl. Věděl, že má svým způsobem pravdu, ale museli to nějak napravit.

***

Takže, co na to říkáte? Přemýšleli jste někdy nad tím, jak se stali nejlepšími kamarády? Já vám řeknu o čem přemýšlím já. Že bych dnes mohla vydat ještě jednu kapitolu?