,,Budeš s tím něco dělat?"
,,A co bych jako měla? Mám za ním přijít a říct - hej, nechodili jsme spolu náhodou?"
,,Hermiono, příští týden si bere Daphne," řekla opatrně Ginny a Hermiona vztekem zlomila brko, když si vzpomněla na svůj sen.
,,Ta mrcha...
„No, neslyšela jsem od tebe žádné námitky, když jsem-" Než to však stihla doříct, byla přerušena jejich kamarádem.
„Všechno co jsem chtěl je znát odpověď na otázku číslo tři! Proč mi tohle pořád děláte?! Proč musím tohle snášet pokaždé, když studuji s vámi oběma najednou? Chtěl jsem jenom vědět tu zatracenou odpověď! Jenom tuhle jedinou věc, ale ne!"
„Promiň," odpověděl její přítel, ale místo toho, aby to říkal jejich kamarádovi, říkal to jí. Vytáhl z tašky hůlku, namířil ji na ni a šeptl: „Obliviate."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Hermiona se posadila na posteli a přemýšlela o svém snu.
,,Divné," uzavřela to a šla si připravit snídani.
Její den probíhal pořád stejně.
Ráno vstala, nasnídala se, připravila se do práce, odešla do práce, pracovala, vrátila se domů, zírala z okna, navečeřela se a šla spát.
Nebyl to ani rok od války a ona se vypracovala na náměstka ministra kouzel. Potom co po měsíci společného bydlení s Ronem zjistili, že jim to neklape, se začala plně věnovat práci.
Měla se dobře, ale i přesto jí něco chybělo. Byla spíš jako stroj, než jako člověk. Jako by neměla city, jako by dřív něco měla, něco co ji naplňovalo a pak to zmizelo. Něco, nebo někoho.
Ke snídani si uvařila kafe a dala si cereálie s mlékem stejně jako vždycky. Sedla ke stolu a otevřela knihu, kterou si četla při snídani. Právě měla rozečtenou knihu citátu, které četla ráda. Většina totiž seděla naprosto přesně, a ta malá hrstka, která neseděla vůbec, sloužila k jinému účelu. Z těch si aspoň mohla dělat srandu.
„Nemůžeš žít svůj život pro druhé. Musíš dělat to, co je správné pro tebe, i kdyby to znamenalo, že zraníš lidi, které miluješ," přečetla a odfrkla si. Kdo by pak zachránil svět? Nechtěla to, ale museli Harrymu pomoc.
„Blbost, další," řekla a napila se kávy, než otočila stránku, „Láska není náchylnost jednoho k druhému, ale neschopnost žít jeden bez druhého. Z lásky se vám může chtít umřít, ale taky můžete pro lásku žít. Jsme dva, dva na všechno, na lásku, život, na boj i bolest, na hodiny štěstí. Dva na výhry i prohry, na život a na smrt – DVA! Láska je největší komplikací života, a kdo si život nekomplikuje, není šťasten ani hodinu. Láska, láska, láska! To je kec," vyjekla a zhluboka se nadechla. Co ona o tomhle mohla vědět? Byla sama. Vždycky to tak bylo a nejspíš to tak už vždycky bude. Jako měla Harryho, Rona, Ginny a Lyru, ale neměla někoho, kdo by ji miloval.
„Až teprve naše společná láska mi ukázala co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována..." přečetla a vztekle zaklapla knihu. Bude si muset zapamatovat, že ty o lásce číst nemá. Chtěla si dojíst cereálie, ale jako vždy už byly naprosto promáčené, takže je vyhodila jako každý jiný den. Dopila si kafe a šla do koupelny, kde vykonala svoji každodenní hygienickou rutinu, a pak přešla ke skříni, aby si vybrala oblečení.
Stála tam asi deset minut a zamyšleně si prohlížela obsah skříně.
„Že bys dneska zkusila změnu?" zeptala se sama sebe, když ji zrak padl na sukni v barvě karmínově rudé, přesně jako je barva Nebelvíru. Šáhla pro ni a oblékla si ji společně s bílou halenkou.
„Proč se vůbec snažím?" zamumlala, když se prohlížela v zrcadle a šla se převléknout do sukně šedé. Červenou opět uklidila do skříně s příslibem, že jednou si ji opravdu obleče.
Vlasy si vyčesala do drdolu, ze kterého nekoukal ani jediný pramínek jejích neposedných vlasů. Lehce se namalovala a mohla vyrazit do práce.
***
Vím, že tahle kapitola je prakticky o ničem, ale potřebovala jsem, abyste věděli, jak Hermiona celou dobu žije :) Příště už se Hermiona setká s Lyrou <3
