Animae fidelium

4.5

Blaise ani nevěděl, proč odešel pryč, ale nejspíš to bylo kvůli tomu, že Draco potřeboval být na chvíli sám. Věděl, že o jeho slovech bude přemýšlet, a k tomu jej tam nepotřeboval, tak prostě odešel, ale teď nevěděl, co bude dělat. Procházel se chodbami Bradavického hradu, až nakonec došel ke knihovně, odkud se k jeho překvapení vyřítily dvě křičící nebelvírky.

„Mohly jste se aspoň snažit!" vyštěkla podrážděná Hermiona, které její plán na skamarádění Lyry a Ginny totálně nevyšel.

„Miono, u Merlina! Nikdo ti nevyčítá tvé kamarádství s Blaisem nebo s Lyrou, ale já a Lyra, to nebude fungovat," odsekla Ginny.

„Fajn!" povzdechla si už překvapivě klidná Hermiona.

„Ehm, takže Lyra je uvnitř?" vložil se do jejich hádky Blaise, čímž na sebe upozornil.

„Jo, proč?" odpověděla zmatená Hermiona, která neměla nejmenší tušení, kde se tady Blaise vzal.

„Jen jsem si říkal, že když teď nemáme školu, bylo by fajn trochu hnout s mým plánem."

„Jo jasně, běž tam, když je naštvaná. Přímo do jámy lvové, Blaise. Pokud nechceš další odmítnutí, nech to na jindy," řekla ostře. Jakoby snad potřebovala, aby se vrátil ukňouraný Blaise.

„Jakoby mi mohla odolat," ušklíbl se a zmizel za masivními dveřmi knihovny.

Šel rovnou k zadnímu stolku, kde předpokládal, že bude sedět, a opravdu tam byla. Už se chystal na ni promluvit, když si všiml něčeho, co jej zarazilo. Nevšimla si jej, takže ji mohl nepozorovatelně sledovat a uviděl něco, o čem ani nevěděl, že je možné.

Seděla tam, hledící z okna, ale její výraz se změnil. Snad poprvé ji viděl bez jejího hrdého úšklebku. Její rysy byly jemnější a zdála se být tolik zranitelná. Hleděl na ni a došlo mu to. Byla jako holčičí verze starého Draca. Na ostatní působila nekompromisně, a leckdo se jí bál, ale když byla sama, tahle maska byla pryč. Zvládl zpracovat Draca, proč by to nezvládl i s ní?

„Ztracená v myšlenkách, Jorkinsová?" zeptal se jí, tak jako ona jeho u jezera. Lyra překvapeně zamrkala, a když otočila hlavu k Blaiseovi, opět jí tvář zdobil její pověstný úšklebek.

„Možná," odpověděla a podívala se na něj s otázkou očí. Blaise se ušklíbl a posadil se naproti ní.

„Hele, když teď není škola, nezdá se ti, že je to tady trochu nuda?" zeptal se a ona se na něj pobaveně podívala.

„Jde to. Proč mi neřekneš, proč jsi doopravdy tady? Oba víme, že nejde o náhodný pokec."

„Ne, to opravdu nejde. Zřejmě bych měl začít omluvou. Takže se ti omlouvám, že jsem tě nebral na vědomí, v podstatě zapomněl, že existuješ, a když se mi to všechno vybavilo, tak jsem se choval jako kretén," řekl Blaise a nervózně se na ni podíval.

„Souhlasím, choval jsi se jako kretén, ale nejspíš tvoji omluvu přijímám," řekla s úsměvem a opřela se rukama o stůl. Tak nějak tušila, že to není všechno, co jí chtěl říct a byla zvědavá, co jí ještě řekne.

„A taky jsem přemýšlel, a chtěl jsem se zeptat, jestli bys si nechtěla někdy vyjít?" zeptal se a ona zamrzla. Tohle rozhodně nečekala.

„Jako rande?" zeptala se překvapeně. Copak mu to nestačilo v druhém ročníku?

„Ano."

„Budeš zase dělat, že neexistuji, když tě odmítnu?" zeptala se pobaveně, aby zakryla své rozpaky. Blaise jí ve skutečnosti připadal docela fajn, a nechtěla aby si její odmítnutí bral nějak moc špatně.

„Samozřejmě, že ne! Už nejsme ve druháku."

„To je dobře, protože říkám, ne," odpověděla konečně na jeho otázku a tentokrát to byl on, kdy byl překvapený.

„Proč?"

„Hele, Zabini, nejsi špatnej, ale já nechci vztah, takže mi přijde dost krutý jít s tebou na rande a dávat ti nějakou naději," vysvětlila, vstala a zanechala jej tam samotného a zmateného.

„No, tak tohle rozhodně nešlo podle plánu," zamumlal si pro sebe a přemýšlet, co teď bude dělat. Rozhodně to nehodlal vzdát. Nakonec s ním na to rande půjdu.