Animae fidelium

4.2

Hermiona s Dracem se pomalu plížili malou chodbičkou v pokoji primusů a snažili se zjistit aktuální situaci.

„Tak co?" zeptal se šeptem Hermiony.

„Není tady," odpověděla s úsměvem a otočila se čelem k němu, aby jej mohla políbit, ale v ten moment je vyrušil příchozí Blaise.

„Co tady děláte?" zeptal se nechápavě, když je našel postávat na chodbě. Oba dotazovaní zaúpěli a Blaise se kolem nich prosmýkl do společenky.

„Už jsem si myslela, že jsme to dokázali," zašeptala Hermiona Dracovi tak, aby je Blaise neslyšel.

„Povídej mi o tom," zamumlal a přitáhl si ji do rychlého polibku, než budou muset čelit jejich kamarádovi. Začínali mít strach o jeho psychické zdraví, zdá se, že jej Lyra dost vyvedla z míry. Nejenže o ní pořád mluvit, ale začal se chovat naprosto paranoidně a je už to přestávalo bavit. Bylo to s ním k nevydržení.

„Budete se tam ocucávat věčně?" křikl na ně a oni se od sebe chtě nechtě odtrhli. Draco chytil Hermionu za ruku a společně došli do společenky za Blaisem, kde se posadili na gauč naproti němu.

„Takže dneska žádné stížnosti?" zeptal se Draco, když Blaise nic neřekl, ani se nechoval nějak podivně.

„Přemýšlel jsem," odpověděl a oběma věnoval významný pohled.

„A?" zeptala se Hermiona a těžce polkla. Co ten Blaise mohl zase vymyslet?

„Zjistil jsem, že mi Lyra vlastně vůbec nevadí a reagoval jsem poněkud přehnaně. Také jsem došel k závěru, že je celkem hezká, a měl bych se o ni zase pokusit! Přece jen, teď už nejsem druhák, takže mi jistojistě nedá košem," řekl sebevědomě a Hermiona v duchu zaúpěla. Nebyla si úplně jistá, že by to Lyra cítila stejně a bála se toho, co by mohlo přijít, až jej odmítne.

„Takže tohle tvé období šílenství je u konce?" zeptal se s nadějí v hlase Draco.

„Šílenství? Jaké šílenství?"

„Žádné," zamumlal a uhnul pohledem. Lepší bude, když už to nebudou rozebírat.

„No, tak když jsme to tak pěkně vyřešili, musíš nás omluvit, ale máme ještě nějakou práci," řekla Hermiona a postavila, zatím co Draco jí věnoval zmatený pohled.

„Jasně, práci," odfrkl si Blaise a Draco se konečně začal orientoval v situaci.

„Ano, Blaise, práci," řekl a stejně jako Hermiona se postavil, načež oba odešli do pokoje kadeřavé nebelvírky. Blaise ještě cosi zamumlal a sám se taky odebral do pokoje.

„Takže, jakou že to máme práci?" zeptal se Draco, když se za nimi zavřeli dveře.

„Nevím, jen jsem s tebou chtěla být na chvíli sama," odpověděla s úsměvem a objala jej. Draco byl zprvu překvapený, ale skoro okamžitě zareagoval a objal ji na zpět.

„To zní dobře," řekl a políbil ji do vlasů.

„Jak dlouho spolu chodíme, Draco?" zeptala se, když se od něj odtáhla a posadila na postel.

„Mám pocit, že to budou dva měsíce," řekl s lehkým úsměvem a posadil se vedle ní.

„A podle mě to bylo dva opravdu skvělé měsíce, ale mám pocit, že jeden o druhém toho moc nevíme," pronesla a lehla si tak, aby měla hlavu na Dracových nohách.

„Mluv za sebe," řekl a ona se na něj překvapeně podívala.

„Tak schválně," vyzvala jej.

„Dobře, jen nevím, kde začít, tak začnu asi u tvých očích. Mají oříškově hnědou barvu, a když jsi šťastná, září v nich drobné jiskřičky, ale pokud jsi naopak naštvaná, naberou tmavší odstín, třeba jako když jsi na mě vyjela kvůli Daphné. Vím, že jsi jedna z nejchytřejší osob, které znám a i přesto jsi velmi dobrý člověk. Moudrost ti nestoupla do hlavy a za to jsem vážně rád. Jsi vtipná a někdy velmi paličatá. Kamarádi jsou pro tebe na prvním místě, jejich štěstí je ti přednější, než to tvé. Za tvojí všechno vím – všechno znám stránkou se skrývá úplně jiná Hermiona, řekl bych, že tak trochu rebelská, a já obě velmi miluji. Donedávna jsem ani nevěděl, že je něco takového možné. Co tu máme dál? Na snídani máš radši spíše sladké, abys na celý den nabrala energii a na večeři upřednostňuješ slané. Miluješ maso, ale nesnášíš ryby. Neustále musíš něco analyzovat, a pokud nemáš všechny informace o aktuálním dění, jsi značně nervózní. Jsi velmi hrdá, kdo jsi a nadevše miluješ své rodiče, kteří jsou zřejmě doktoři, jak jsem pochytil z tvého vyprávění," vychrlil a ona se nestačila divit. Jak to všechno mohl vědět? Ani si nebyla vědoma, že se o svých rodičích zmiňovala.

„Jak to, že ty toho víš tolik o mně, ale já o tobě nevím, skoro nic?"

„O mně, neví nikdo nic, lásko," řekl s úšklebkem a ona se zaksichtila nad jeho oslovením.

„To není pravda, Blaise toho ví spousty."

„Jo, ale s Blaisem se známe šest let, chce to jen čas," ujistil ji, ale ona mu to z nějakého důvodu nevěřila. Byl její přítel a ona mu musela přijít na kloub!