Animae fidelium

7.5

,,Připomeň mi proč se s tebou vlastně ještě bavím?" zakřičel její přítel na jejich kamráda a ona se jen zasmála. Někdy uměl být přehnaně dramatický.

,,Protože jsem tvůj jediný opravdový přítel, a jako jediný vím o tobě a Hermioně."

,,Nesnáším, když máš pravdu," zabrblal a posadil se k Hermioně.

,,Plus mě má Hermiona ráda."

,,Zapomeň. Ta myslí jen na mě."

,,Hej, co kdybyste to nechali na mě kluci," řekla se smíchem Hermiona a políbila svého přítele na tvář.

,,Jste nechutně sladcí."

,,Sklapni a dopřej nám soukromí," osočil se její přítel a ona se uvelebila na jeho rameni.

,,Vždyť už jdu."

,,Tak a teď, když jsme konečně sami... Obliviate."

Hermiona se probudila a pocítila nepříjemný pocit, který se jí usadil po celém těle. Chtělo se jí brečet. Tohle už byl druhý sen, a zvláštní bylo, že se vždy cítila tak šťastná, aspoň do té doby, než její údajný přítel použil Obliviate. Nevěděla, kdo to byl, ani kdo byl jejich kamarád, ale měla pocit, že je dobře zná.

Zahnala myšlenky na sen do pozadí a šla si dopřát trochu kávy, cereálií a krapet čtení po ránu, než půjde do práce.

(...)

„Uvidím v nejbližší době tvoji snoubenku?" zeptala se Narcissa při snídani.

„Chtěla bys ji vidět?" odpověděl otázkou.

„Ne," odpověděla a Draco se na ni překvapeně podíval.

„Někdy mám pocit, že ji nemáš ráda," řekl a napil se kávy.

„Jistě, že ji nemám ráda! Někdy mi přijde, že ji nemáš rád ani ty."

„Co tě to napadá? Já ji miluji," řekl a myslel při tom na Hermionu, aby to znělo přesvědčivě.

„No, tak já ji nesnáším. Možná jsem snob a krapet odměřená, ale rozhodně nejsem falešná, což ona je. Nejsem ani trochu šťastná, že bude patřit do naši rodiny," pronesla a Draco jí věnoval další překvapený pohled. Co tohle mělo znamenat? Celou dobu si myslel, že je to přesně to, co jeho matka chce, ale teď mu to tady úplně vyvrátí. To mu musí dělat v hlavě bordel už i ona?! Když nic víc, tohle manželství hodlal uzavřít právě kvůli ní, aby byla šťastná!

„To je pro mě velmi nová informace. Myslel jsem, že budeš šťastná, že si vezmu někoho čistokrevného s dobrým postavením."

„Nejsem tvůj otec, drahoušku, mně je úplně jedno koho si vezmeš. Jen chci, abys byl šťastný, což podle mě s Daphné nejsi," řekla a pak se rozkašlala.

„Dobře, pro dnešek už bylo dost mluvení. Měla bys si jít lehnout."

„U Merlina, teď jsem vstala! Není to to, co bývalo, to přiznávám, ale nedělej ze mě někoho na smrtelné posteli, Draco!"

„Jen to s tebou myslím dobře," zamumlal.

„Já vím, ale je to únavné! Jak vlastně dopadl tvůj rozhovor s Blaisem?"

„Lépe, než jsme čekal, ale pořád je to mezi námi špatné."

„Měl bys jej někdy pozvat. Ráda bych jej zase viděla, docela mi chybí, abych pravdu řekla, byla s ním zábava."

„To jako, že se mnou není?"

„Ach, nebuď hloupý, mé dítě. Ty jsi byl vždycky moc vážný, a hádám, že za to může naše výchova," řekla a Draco rychle přemýšlel, jak změnit téma. Nechtěl, aby se zase užírala tím, co všechno v minulosti udělala špatně.

„Zeptám se jej."

„A řekneš mi konečně, co se mezi Vámi stalo? Byli jste jako bratři."

„Už jsem ti to říkal, udělal jsem rozhodnutí, které se týkalo i jeho, a nelíbilo se mu."

„Ale jaké rozhodnutí? Musíš být tak tajemný i v dospělosti?" zeptala se kapku naštvaně.

„Je to složité, a nechci se o tom bavit," odsekl.

„Fajn. Jdu na zahradu," řekla a nechala jej tam osamotě.

Osamotě s jeho myšlenkami. Zdálo se, že od doby, co znovu viděl Blaise a následně se srazil s Hermionou jej minulost dohání. Byl připravený nechat to jít, ale když ji znovu uviděl, všechno vyplavalo na povrch. Všechny ty city, co k té vševědce přechovával a všechno to pochybování, jestli tenkrát udělal správně.

„Čas navštívit starého přítele – nepřítele," zamumlal a následně i on zmizel z jídelny.