Animae fidelium

6.7

Draco rychle zkontroloval situaci ve společenské místnosti, a když zjistil, že Blaise není poblíž, rychlým krokem přešel k pokoji Hermiony a zaklepal na dveře. Bál se vejít dovnitř jen tak, potom co jej minule sešvihala tou kytkou. Jako jo, choval se jinak, ale tohle jej překvapilo. 

Dveře se otevřely pár sekund na to a objevila se v nich Hermiona, která mu věnovala zmatený pohled.

„Proč klepeš?" zeptala se nechápavě. 

„Jen tak," odpověděl vyhýbavě.

„Hmm, už jsi se uklidnil?" 

„Ano."

„Fajn, chceš jít dál?" zeptala se a kousek ustoupila, aby mu udělala místo, ale on se ani nehnul.

„Vlastně jsem si říkal, jestli se nepůjdeme projít?" odpověděl a ona mu znovu věnovala zmatený pohled. Pořád se jí zdálo, že to úplně není její Draco.

„Co když nás někdo uvidí?"

„Je pozdě, a kdyby nás náhodou někdo viděl, řeknu, že jsem tě chtěl otravovat na hlídce," řekl a Hermiona se ušklíbla. Jistě, to je přesně něco, co by on udělal, tak proč ne?

„Dobře," souhlasila a zavřela za sebou dveře. Pak se oba vydali do útrob Bradavického hradu. 

„Jaký jsi měla den?" zeptal se Draco a chytil ji za ruku, protože už zašli do chodby, ve které většinou není ani noha. 

„Ušlo to, co tvůj?"odpověděla a víc se k němu přitiskla.

„Nic moc, chybí mi Blaise."

„Tak proč to nenapravíte?" 

„Nejde to, a dneska se dozvíš proč."

„Proč jsi tak tajemný?" zeptala se a rozhlédla se kolem. Najednou se jí vůbec nelíbilo, že byli sami. Ne, že by z něho měla strach, nebo tak něco, ale věděla, že se mezi ním a Blaisem muselo stát něco hrozného, a nevěděla, jestli je připravena dozvědět se co.

„Vždycky jsem byl," odpověděl pobaveně.

„Kam to vlastně jdeme?" zeptala se, když si uvědomila, že nebloudí hradem jen tak, ale že ji Draco někam vede cíleně.

„Hádej," odpověděl, ale ona nic neřekla. Nechtěla hádat. Její hlava byla plná jiných myšlenek – důležitějších. Tohle se jí přestávalo líbit, ale i tak jej stále následovala.

„Astronomická věž? Opravdu?" 

„Je tam pěkný výhled," řekl a už ji táhl po schodech nahoru.

„To ano," přitakala a když vyšli až nahoru, hned se vydala k zábradlí, aby se o něj mohla opřít.

„Víš, vždycky jsem se hrozně bál dokonalosti. Otec na mě vždy se vším tlačil, ve všem jsem musel být dokonalý, protože naše rodina měla být symbolem dokonalosti. Pravda byla taková, že jsem k tomu měl hodně daleko, ale pak mi Blaise řekl, že z dokonalosti nemám mít strach, protože jí stejně nikdy nedosáhnu," vyhrkl Draco, když se opřel vedle ní a Hermiona jej bedlivě poslouchala. Překvapilo jí to, ale byla ráda, že se jí otvírá.

„To je zajímavé, ale pravdivé. Proč se snažit být dokonalý? Dokonalost vede k úplné prázdnotě, tak se snažme být spíše plní, než dokonalí," řekla a přesunula svůj pohled na Draca. Tahle noc jí připadala zvláštní a nepříjemný pocit ji nechtěl opustit.

„Ano, měl pravdu a já jej poslech. Ten rok jsem přestal otce vidět jako dokonalého."

„To je dobře."

„Přejděme k věci. Víš, že jsi moje první láska?" zeptal se a ona mu věnovala na půl překvapený a na půl zmatený pohled.

„Hádám, že ano," odpověděla váhavě. Věděla to? Ne, ale tušila to, konec konců si myslela, že i on je její první opravdová láska. Ron byl jen poblouznění.

„Tuhle jsem v nějaké knize četl zajímavý citát, je až neskutečné, jak je to přesné. První láska je los, který nevyhrává, ale celý život si pamatuješ jeho číslo."

„Co to znamená?" zeptala se nechápavě a snažila se zahnat paniku. Rozhlédla se kolem sebe a hledala cestu k útěku. Už tady nechtěla být ani minutu, ale nemohla jen tak odejít.

„Jsem si jistý, že víš, co to znamená. Jednoho dne ti to bude dávat smysl...no, vlastně ti to nebude moct dávat smysl, protože o tom nebudeš vědět. Sakra, nějak jsem se do toho zamotal. Každopádně, zamilovat se do tebe je jako jít do války. Nikdy se nevrátíš stejný. Změnila jsi mě, Hermiono. Stal jsem se lepším, a rozhodl jsem se, že budu na straně Pottera."

„Vážně? To je úžasné!" vykřikla a skočila mu kolem krku. Všechny špatné myšlenky, jakoby se vypařily.

„Ne, ne tak docela. Přináší to s sebou rozhodnutí, které nechci udělat, ale musím. Jedině pak budeš v bezpečí," pokračoval a ona se od něj zmateně - ano, tenhle večer byla velmi zmatená - odtáhla.

„O čem to mluvíš, Draco?"

„Jen si pamatuj, že tě vždycky budu milovat, ano?"

„Draco, děsíš mě."

„Fyzicky to nejspíš bude vždycky Daphne, ale tady v mém srdci, to budeš vždycky ty. Řekni to, Hermiono. Chci to slyšet."

„Draco, já-"

„Jen to řekni, prosím."

„Miluju tě, Draco," zašeptala a snažila se pochopit situaci. Tohle nebylo vůbec dobré a jediné na co mohla myslet, bylo to, jak moc se právě teď bála.

„Dobře, tohle není lehké, ale dělám to pro tebe," řekl zadržujíc slzy a vytáhl hůlku.

„Draco, prosím," zašeptala a snažila se zadržet slzy, když jí došlo, co se chystá udělat.

„Miluju tě."

„Taky tě miluju," vzlykla a zavřela oči.

„Obliviate."

***

Tak jo, Vy, kdo jste to nevěděli, neukamenujte mě prosím, a vy, kteří jste to věděli... Vám věnuji tuhle kapitolu za to, že jste zvládli nespoilerovat, ale nezapomeňte, že tímhle jednodílovka nekončí, takže žádný spoilery i na dále! <3