Animae fidelium

3.1

Byl pátek večer a Hermiona musela plnit své primuské povinosti, a Draco jako její vzorný přítel se nabídl, že jí při dnešním dozoru bude dělat společnost. Byla malá pravděpodobnost, že by na někoho narazili a kdyby přece jen ano, určitě by zvládli vymyslet nějakou lež.

„Za dva týdny je ten ples," začala Hermiona. Od doby, co ji Blaise požádal, jestli s ním půjde, jí tížila jedna otázka. S kým půjde Draco?

„Já vím."

„Přemýšlel jsi s kým půjdeš?" zeptala se přímo a dívala se při tom dolů na své boty.

„Sám," odpověděl a jí se na tváři objevil úsměv. Udělal by to pro ni?

„Toho si moc vážím, ale je to v párech," zamumlala.

„Je? Merlin, kdo tohle vymýšlel?"

„Byl to Brumbálův nápad. Budeš muset někoho pozvat, ať chceš nebo ne," řekla a chytila jej za ruku. V téhle chodbě beztak nikdo nikdy snad ani nebyl.

„S tím jsem opravdu nepočítal."

„Jen, slib mi, že to nebude příliš důvěrného kontaktu," řekla a zastavila se.

„Víš, že chci jen tebe, že ano?" zeptal se a prsty ji zvedl hlavu, aby se na něj podívala.

„Ano, a já zase tebe," odpověděla s úsměvem a ukradla si malý polibek. Tohle bylo ono. Byli spolu jeden týden, a tohle byli oni. Žádné mám tě rád, nebo tak, jen to jako moc po sobě touží. Zatím jim to oběma vyhovovalo, ale Hermiona věděla, že to nepotrvá věčně. Nebyla sice na ty hloupé sladké řečičky, ale věděla, že časem bude chtít víc. Bude to chtít slyšet. Bude po něm chtít, aby jí vyjádřil svoji lásku k ní, a měla hrozný strach, že až to nastane, on toho nebude schopný.

„Co třeba Pansy?" zeptal a vytrhl tím Hermionu z přemýšlení.

„Co třeba někdo s kým si nespal?" odpověděla otázkou a Draco se zasmál. Opravdu od srdce se zasmál, což se u něj velmi často nestávalo. Dalo by se to považovat za unikátní úkaz.

„Dobře, chápu, žádná zmijozelka," řekl, když se dosmál a Hermiona se na něj šokovaně podívala, „Klid, to byla sranda, ale měla bys se vidět," zasmál se znovu a Hermiona se zamračila. Postavila se k němu zády a pokračovala v cestě, zatím co on tam zůstal stát a smál se.

„Fakt vtipný tohle," zamumlala si pod nosem.

„Počkej!" křikl na ni, ale s ní to ani nehnulo.

„Ne! Neříkej, že mě nemůžeš doběhnout," zakřičela nazpátek a nepatrně zrychlila krok.

„Nechce se mi," opět vykřikl, ale zdálo se jí, že jeho hlas se vzdaluje.

„Nechceš, nebo to nedokážeš? Myslela jsem, že jsi ten nejlepší chytač na škole, nemělo by ti dělat problém uběhnout pár metrů," křičela po celé chodbě, a doufala, že tam nikdo jiný kromě jich dvou není. Náhle však vyjekla, když se kolem ní omotaly dvě paže.

„To nebylo hezké," zašeptal jí do ucha a jí okamžitě naskočila husí kůže.

„Tvůj vtip taky nebyl hezký," oponovala mu.

„Ode mě se hezké věci ani neočekávají," ušklíbl se a chtěl ji políbit na krk, ale ona se mu vytrhla z náruče.

„Máš pravdu, takže co kdybys se vrátil na kolej? Za chvíli bude končit večerka, nechci, abys měl kvůli mně průšvih," řekla a Draco se na ni zmateně podíval. Její náhlá změna postoje jej překvapila, ale nevypadalo to, že by byla naštvaná.

„Víš, že to mi srdečně jedno."

„Ale mně ne. Opravdu bys měl jít. Myslím, že půjdu i já, jsem unavená."

„Naštval jsem tě?" zeptal se a na okamžik mezi nimi zavládlo nepříjemné ticho.

„Samozřejmě, že ne, jen jsem vážně unavená," odpověděla nakonec Hermiona s lehkým úsměvem, ale Draco jí to úplně tak nevěřil. Jedním nebo dvěma kroky přerušil vzdálenost mezi nimi a přitáhl si ji do polibku. Spadl mu kámen ze srdce, když se od něj neodtáhla, ani nejevila známky protestu.

„Merlin, Draco, říkala jsem, že nejsem naštvaná," řekla se smíchem, když se od sebe odtrhli.

„Jeden nikdy neví," ušklíbl se a znovu se k ní sklonil, ale tentokrát jej to nenechala udělat.

„Dobrou, Draco," řekla s úsměvem a políbila jej na tvář, než se vydala do svého pokoje.

***

Ples se neodkladně blíží <3 názory?