Animae fidelium

2.0

Hermiona si četla knihu na gauči v pokoji, když slyšela, jak se otvírají dveře.

„Jdi k čertu, nikam nejdu!" Uslyšela hlas Malfoye a začínala plánovat útěk.

„A já ti říkám, že jdeš!"

„Nech mě na pokoji!"

„Ne, dokud to nenapravíš!"

„Není co!"

Už byla skoro u pokoje, ale náhle ji přemohla ta její zvědavost. Otočila se a místo do pokoje teď mířila do chodby za nimi.

„Co se tady děje?" zeptala se, čímž přerušila jejich hádku a upoutala jejich pozornost.

„Dejte to do pořádku," bylo jediné, co Blaise řekl, než se za ním zavřeli dveře.

„Odcházím," řekl ledovým hlasem Draco, ale nešli mu otevřít dveře, „zabiju jej," vyprskl, když mu došlo, že je tu nějakým způsobem uvěznil.

„Udělej si pohodlí, zdá se, že si tu nějakou dobu pobudeš," řekla Hermiona a odešla zpět do společenky, kde se opět posadila na gauč a pustila se do čtení.

„To je vše, co řekneš?" zeptal se, když se posadil do křesla.

„Co bych jako měla říct?" odpověděla otázkou a opět vstala z gauče, protože jí bylo jasné, že tady by se klidu nedočkala.

„Kam jdeš?" zeptal se zamračeně, ale ona mu neodpověděla a jen odešla do svého pokoje, kde se zavřela, „no jasně, uteč. Zavři se tam, jako bych tady nebyl," křikl na ni přes zavřené dveře a v ní se začala vařit krev.

„Tak za prvé, jsi to ty kdo chtěl odejít," řekla naprosto klidným hlasem, když se znovu objevila ve stejné místnosti jako on, „a za druhé, jestli někdo před něčím utíká, tak jsi to ty."

„Já?" zeptal se nechápavě a vstal z křesla.

„Jo, zjevně si se nesmířil s tím, co se stalo v knihovně a já se ti omlouvat fakt nebudu. Neudělala jsem nic špatného, a to že ty si neumíš něco přiznat, není můj problém."

„Už zase to vytahuješ? O co ti vůbec jde? Čeho se tím snažíš dosáhnout?"

„Aby jsi to konečně přiznal! Co je tak těžkého říct, že se to od té hodiny lektvarů změnilo? Měl jsi o mě strach! Slyšela jsem Vás, všechno jsem slyšela. Opravdu je ta představa, že jsme kamarádi tak moc děsivá?" zeptala se a trochu se k němu přiblížila. Nechtěla se s ním hádat. Nebavilo jí to a bylo to vyčerpávající.

„Jo! Ty a já nemůžeme být přátelé. Můžeme si ze sebe dělat srandu, můžeme si občas popovídat jako normální lidé, ale nemůžeme být přátele."

„Říkej si, co chceš, ale právě si popsal přátelství."

„Fajn, v tom případně se vrátíme do starých kolejí a nebudeme se brát na vědomí."

„Ptáš se mě, o co mi jde? O co jde tobě? V knihovně to vypadlo, že se chceš kamarádit, a když jsem tě odmítla s tím, že mi nechceš říct pravdu, urazil jsi se, ale teď jsi proti našemu přátelství. Opravdu tomu nerozumím."

„Stalo se, nemusíš rozumět všemu," odsekl a ona se na něj naštvaně podívala. Stále se snažila zůstat v klidu, ale věděla, že jestli řekne ještě něco, tak vybuchne.

„Fajn."

„Fajn!"

„Pojďme se vrátit k tomu, že tě přitahuju," řekla. Jestli se měli začít ignorovat, tak aspoň tohle z něj dostane.

„Už zase?"

„No tak, chci to jen slyšet. Nevykroutíš se z toho, Blaise se prořekl," ušklíbla a zase se o pár kroků přiblížila.

„Řekl ti to? Neuvěřitelné."

„Byla to vážně jen náhoda, ale jistě uvěříš, že jsem byla v šoku. Chci to slyšet od tebe."

„A co když řeknu, že jo? Že mě opravdu přitahuješ? Že se od té nehody doopravdy něco změnilo?" zeptal se a pro změnu to byl on, kdo se přiblížil k ní.

„Nevím," odpověděla popravdě. Tolik chtěla, aby to přiznal, ale nikdy vlastně nepřemýšlela o tom, co by se tím změnilo.

„Tak proč to chceš vědět?" zeptal se s úšklebkem a znovu se k ní přiblížil.

„Znáš mě. Potřebuji mít věci pod kontrolou," řekla a udělala poslední krok, který uzavřel veškerou vzdálenost mezi nimi. Teď stáli přímo naproti sobě a intenzivně si hleděli do očí.

„Jistě," ušklíbl se a na nic nečekal. Uzavřel i tu poslední vzdálenost mezi nimi a spojil jejich rty. Hermiona zůstala několik vteřin nehybně stát, než pochopila, co se to vlastně děje. Srdce jí divoce bušilo a tělem jí projela nová vlna energie. Přitiskla se blíže k němu a ruce spojila za jeho krkem. Na svém pasu mohla cítit, jak moc jej přitahuje a nedalo jí to, aby se do polibku neušklíbla.

„Měla jsem pravdu," řekla zadýchaně, když se od ní na pár vteřin odtrhl, aby mohl prozkoumat její krk.

„Jak jinak," zamumlal do její kůže.

„Tohle bychom neměli," vysoukala ze sebe, ale svým slovům nevěřila. Samozřejmě, že by neměli, ale Merlin, její tělo říkalo něco jiného.

„To neměli," souhlasil, ale místo, aby toho nechal, pokračoval ve své práci a začal jí tlačit do jejího pokoje.

„Vem to čert," zaklela, když se za nimi zavřeli dveře a on ji o ně opřel. Uchopila jeho obličej do dlaní a znovu spojila jejich rty. Merlin, ty rty. Zavzdychala, když ucítila jeho ruce putující dolů po jejím těle. Teď už nebylo cesty zpět.

(...)

Když si Blaise řekl, že jim dal dostatek času, rozhodl se vrátit do pokoje, kde k jeho překvapení nikdo nebyl.

„Hmm, tak to asi vyřešili," zamumlal si pro sebe a chystal se jít lehnout, ale pak zaslechl podivný zvuk vycházející z Hermionina pokoje. Nevěřil tomu, že by to bylo to, co si myslel, a tak se potichu přiblížil, aby lépe slyšel. Šokovaně vyvalil oči, když zjistil, že přece jen slyšel dobře.

„Hermiono, ty divoško, já věděl, že to v sobě máš," ušklíbl se pro sebe a teď už opravdu chtěl jít, ale znovu jej něco zarazilo.

„Draco!" Uslyšel Hermionin hlas, a byl si jistý, že to na něj nekřičí, protože se hádají.

„Merlin, Hermiono, co jsi to udělala," řekl zděšeně a teď se přímo rozběhl do pokoje a doufal, že tam někde najde ohnivou whiskey, protože tohle opravdu musel zapít.

***

První věc po příchodu domu je ta, že Vám vydávám kapitolu! <3

Ojojojo, co se nám to tady stalo? To jsem zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet!