🌇...Říkej mi tak...🌉[Fack CZ]

🌉36-Budík

Sakra já už chci aby byl zpátky! Řekl jsem si v hlavě. 

1.1.2020   5:00
Finnův pohled

Ano. Dneska začíná nový rok. A ano. Jelikož jsme u mého bratra tak no... hodně dlouho jsme slavili ale strašně chci domů takže jsem překecal mamku abychom letěli už dneska ráno. Takže budu moc dneska splnit svoje malé přecevzetí. Konečně Jackovi říct co k němu cítím a udělat vše pro to abych od něj nebyl odděleny tak dlouho. Už nikdy. Jo zním jako zamilovaná puberťačka ale i tak je to pravda.

Hned takhle brzo jsem si začal balit všechny věci. Ani jsem nespal. Ale tak na to bude dost času s letadle. Všechny svoje věci jsem měl zabalený. Teď zbývají mamky věci. Mamka spala takže je na mě abych jí zbalil. Taky jsem tak udělal. Doufám že jsem na nic nezapomněl. Řekl jsem si v hlavě když jsem zapínal kufr. Přišel jsem ke spící mámě a trochu jsem s ní zatřásl. „Mami, vstávej. Musíme jet.” zašeptal jsem. „Finne vždyť je... ”podívala se na digitální budík. „Vždyť je teprve 5:49” řekla a zabořila hlavu do polštáře. „Mami slíbila jsi to.” řekl jsem. „No jooo. Už vstávám.” řekla a začala se hrabat z postele.

Když byla připravená tak jsme se šli rozloučit s bráchou. Po rychlém rozloučení jsme se naskládali do taxíků a jeli jsme na letiště. Let trval skoro tři hodiny takže když jsme přiletěli mohlo být tak 10:00. Sedli jsme do taxíku a jeli jsem směr domov. Konečně! Domov sladký domov. Když jsme projížděli mě známými ulicemi mého krásného Vancouveru už jsem se nemohl dočkat setkání s mými přáteli a láskou mého života. S maličkým úžasným Ďáblíkem. Ooh jak moc mi chybělo takhle někoho oslovit. Jelikož takhle můžu oslovit jen jednu osobu. Jacka Dylana Grazera.

Jackův pohled

Krásně a spokojeně jsem spinkal ale najednou mě probudil pípající budík který ukazoval 11:35. „Píp píp píp píp.” ozívalo se z budíku pořad dokola. Naslepo jsem ho vypnul. Otočil jsem se na záda ale stále jsem měl zavřené oči. „Arh, to neumíš říct třeba... Dobré ráno Jacku. Dneska zbývá už jenom jeden den a už uvidíš svého milovaného Finna. Ale neee ty furt jenom píp píp.” řekl jsem naštvaně se zavřenýma očima. „Dobré ráno Ďáblíku. Dneska už je dokonce ten den kdy už můžeš vidět svého milovaného Finna.” ozvalo se v mém pokoji.

Byl to hlas který bych poznal kdykovil, kdekoliv, kdykoliv. Vystřelil jsem do sedu a otevřel jsem oči. V mém pokoji stál Finn. Úplně stejný jako před dvoumi měsíci. Akorát tentokrát v zimním oblečení. Měl rozepnutou zimní bundu, svetr, čepici na hlavě a černé rifle. Nemohl jsem věřit svým očím. „Finne? Co tu děláš?!?” křiknul jsem udiveně. „Ptáš se na to co dělám ve tvém pokoji nebo co dělám v tomhle státě?” řekl a ušklíbnul se. Já jsem vyletěl z postele a okamžitě jsem ho obejmul. Objetí mi hned opětoval. Teď jsem cítil opět to štěstí. Motýlci v mém podbřišku se opět probrali k životu. Držel jsem Finna co nejpevněji to šlo. „Už nikam nejezdi na tak dlouho.” zašeptal jsem mu do hrudi. „Nepojedu. Už se od tebe nehodlám ani hnout.” zamumlal mi do vlasů.

Nějakou dobu jsme jenom takhle stáli a užívalo jsme si přítomnost toho druhého. Pak jsem se s úsměvem odtáhnul. „Proč ses mi celou dobu neozval?” zeptal se trochu smutným hlasem. „No... Víš.... Já... Já no...” znerovózněl jsem, snažil jsem se něco vymyslet. „Ani to nezkoušej. Strácíš tím čas.” řekl a pohladil mě po vlasech. Stuhnul jsem. „No... Bál jsem se.” řekl jsem s sklopil jsem hlavu. „Vždyť mě se bát nemusíš. To víš ne?” „Jo. To ano. Vím. Ale... Moc se omlouvám.” řekl jsem a podíval jsem se mu do očí.

„Už mi to nikdy nedělej. Prosím.” řekl klidně Finn a já jsem kývnul. „A co tady děláš? Jak ses sem dostal? Vždyť... Moje matka se doma.” řekl jsem a začal jsem házet okolo sebe rukama. „Klid.” řekl Finn a ruce mi chytil. „To okno není tak vysoko a když je otevřený tak je to ještě lehčí.” řekl a mrknul na mě. „Ty ses sem normálně vloupal.” řekl jsem s úsměvem. „Ale jaktože si tady o den dřív?” ještě jsem se zeptal. „Už se mi po tobě až moc stýskalo.” řekl a obejmul mě. „Když jsem přijel hned jsem zamířil k tobě.” zamumlal mi do vlasů Finn.

Finnův pohled

„To je od tebe moc hezký.” řekl Jack a já jsem ho pustil. „No a dal jsem si malé přecevzetí.” řekl jsem. „To mě zajímá jestli to dodržíš.” řekl Jack a zasmál se. „Já... Rád bych... Takže... Ti musím něco říct...” řekl jsem a chytl jsem Jacka rukama za ramena. „Já... Tě....” moje mluvení přerušilo klepání na dveře. „Jackie! Pojď snídat.” z druhé strany se ozíval hlas jeho matky. „Agrr. Asi půjdu tvojí matce vysvětlit že bych ti to konečně rád řekl tak aby nás alespoň jednou nerušila. A aby mi alespoň jednou neskákala do řeči.” řekl jsem a otočil jsem se směrem ke dveřím. „Finne klid. Tak mi to můžeš říct třeba dneska odpoledne... Na našem místě?” snažil se mě Jack uklidnit. „To nemůžu... Musím pomáhat mámě doma. Právě proto jsem přišel už teď.” řekl jsem a otočil jsem se na něj.

„Tak v pondělí bude dost času v autobusu.” řekl Jack a mrknul na mě. Nechápal jsem. „No vždyť jedeme na hory? Lyžák? Kurz lyžování?” snažil se mi to Jack objasnit. „Ajo!” už mi to došlo. Pojedeme na týden na hory se školu. „Musím jít balit!” řekl jsem. „Tak běž. Já radši půjdu za matkou aby jí to nebylo divný.” řekl Jacka a chtěl jít ke dveřím. Ale já jsem ho zastavil. „Tak v pondělí.” řekl jsem sladkým hlasem a dal jsem mu malou pusinku na čelo. On úplně zčervenal. „Červená ti sluší Ďáblíku.” s těmito slovy jsem začal lézt z okna. Dopadnul jsem na nohy na zem a šel jsem pomalým krokem domů. Akorát začalo sněžit. Byl jsem kousek od domů a otočil jsem se směrem k Jackovo domu. Podíval jsem se směrem do jeho okna.

Díval se na mě.

Taaak.👅
Je tu opět kapitola.👀
Jako každý den že. 🌹S touto jsem hodně spokojená.❤
Btw. přemýšlela jsem nad ní i ve spánku.😅
A jinak jsem ok jo...😂
🐺Jinak omlouvám se za chyby!🐺