🌇...Říkej mi tak...🌉[Fack CZ]

🌉38-Vzducholoď

Nikdo mu neublíží... Ani já....

Po chvíli co jsem přemýšlel jsem zavřel oči a ponořil jsem se do říše snů. Netrvalo však dlouho a něco mě ze říše snů... No nic se mi už dlouho nezdálo nezdálo takže bych to úplně říše snů neříkal ALE něco mě probudilo. „If you ever find yourself stuck in the middle of the sea,
I'll sail the world to find you” začala mi vyhrávat písnička Count on me kterou mě donutil Wyatt si dát jako vyzvánění na Jacka. Takže jsem okamžitě věděl kdo volá. Telefon jsem měl na druhé straně stolu takže jsem se musel v bůh ví kolik zvednout z vyhřáté postele a jít pro ten telefon. Vstal jsem, vzal telefon, posadil jsem se na postel, podíval jsem se na čas a bylo....3:52.... Bože... Protočil jsem očima a až teď jsem to zvednul.

„Dobrý den, prodejna vzducholodí Vancouver, přejete si?” řekl jsem do telefonu trochu otráveně. „Dobrý den. Rád bych mluvil s panem Wolfhardem nejmladším.” řekl Jack. Asi chtěl začít hrát hru... Tak teď jsem někdo jiný... Wow... „Ten má dnes bohužel dovolenou. Přijel k němu klient jménem spánek takže je velice zaneprázdněný.” řekl jsem s falešným úsměvem na rtech. Ano vím že mě nevidí ale tak... Pro moje potěšení se usmát mužů. „Tak mu vzkažte ať ráno v pět, třicet se dostaví na naše místo. Ano? A děkuji nashledanou.” řekl a položil telefon. „Bezva. Takže budu vstávat jako dement v pět abych všechno stihnul.” Zahodil jsem telefon ani nevím kam a lehnul jsem si. Chtěl jsem usnout ale... Za boha to nešlo. Tak jsem si lehnul na záda a koukal jsem do ještě tmavého stropu. „To tenhle den teda ale pěkně začíná.” zašeptal jsem do prázdná.

Když nastala pátá hodina ranní.... Ano ranní. Tak jsem se zvednul a šel jsem ke skříni. Vzal jsem si nějaké to klasické oblečení. Černé kalhoty, černé tričko... Však to všichni známe. Jelikož jsem věci už měl úplně všechny zabalené tak jsem ani nemusel nic moc dělat. Šel jsem do koupelny a udělal jsme si ranní hygienu. Sešel jsem schody aaa.... Mamka nikde. V ložnici nebyla a ani dole. Zřejmě jela narychlo do práce. Vzal jsem si bundu a na hlavu jsem si nasadil čepici. Do ruky jsem popadnul klíče a do kapsy od bundy jsem dal telefon. Tak jsem tedy vyšel ven a šel jsem k našemu místu... K domku na stromě.

Cesta mi přišla snad ještě delší než dlouhá. Byla ještě tma a měsíc svítil v celé své kráse. Celou tu dlouho cestu jsem přemýšlel co by mi tak Jack mohl chtít. A na co jsem přišel?.... Na nic. Z asfaltové cesty jsem šel na louku a z louky do lesa. A kam jsem šel z lesa? Do lesa. Šel jsem po cestě která byla mírně zasněžená. Byli na ní vidět otisky bot. Když jsem došel k domku tak jsem nikde Jacka neviděl. „To mi neříkej že úplně SÁM vylezl nahoru... Co se to děje s tímhle světem.” řekl jsem když jsem lezl po žebříku nahoru. Otevřel jsem pomalu dveře a něco se na mě rychle vrhlo. „Ďáblíku co blbneš?” zeptal jsem se když mi zakryl oči jeho dost studenýma rukama.

Nic neříkal a strkal mě dál do domu. „Překvapení!” zakřičel a dál své studené ručičky z mého obličeje. Naskytnul se mi pohled na úplně novou kytaru a velkého plyšového vlka. Spadla mi čelist. Nevěděl jsem co říct.... „T-to je pr-pro mě?” vykoktal jsem. Jack zakyval hlavou v souhlas. „Děkuji.... Ale proč?” „Vždyť si měl narozeniny.Sice už je to nějaká doba ale měl. Takže všechno nejlepší.” řekl Jack a já jsem ho obejmul. „Děkuji moc. Ale zajímá mě jak to dotahnu domů.” Jack mi objetí opětoval. „Stejně jako jsem to já dostal sem.” ještě řekl Jack.

Po nějaké době společného povídání, zkoušení hrát na kytaru, učení Jacka hrát na kytaru se Jack zeptal na něco co jsem moc nečekal. „A co jsi mi včera chtěl říct?” zeptal se a díval se mi do očí. Znervózněl jsem. Ale když se ptá tak mu odpovím... Ať už to mám zasebou. „No víš já....” začal jsem se červenat. „Ty jsi gay!” vykřiknul Jack se smíchem v hlase. Smál se celkem dlouho ale když se uklidnil tak zjistil že se nesměju. „Jo nějak tak....” řekl jsem a sklopil jsem hlavu. „Finne... Promiň já... Na tom není nic špatného... Vždyť víš že jsem na tom stejně...” řekl a sednul si vedle mě a dal mi ruku na záda. „Jenže to není všechno...” řekl jsem s podíval jsem se mu do těch jeho krásných očí. Jack kývnul hlavou ať tedy mluvím. „Já se zamiloval...do...M.. Mé.. Mého...”zklopil jsem hlavu a dal jsem si obličej do dlaní.
_______________________________
„Do koho? Neboj se to říct.” řekl Jack a pohladil mě ve vlasech. „Do mého nejlepšího kámoše!” křiknul jsem a postavil jsem se. Stále jsem měl obličej v dlaních páč jsem se bál jeho reakce. Po chvíli jsem. Zaslechl že se taky postavil. Obličej jsem vyndal z dlaní a viděl jsem ho stát přede mnou... Červenal se... Jako vždy mu byly krásně vidět ty jeho roztomilé malé pichy. Už chtěl něco říct ale já jsem se neudržel a spojil jsem naše rty. Jednu ruku jsem mu dal na tvář a druhou jsem ho chytil za bok. Chvíli jen tak nechybně stál ale pak začal spolupracovat. Rukama mi zajel do vlasů a tělem se na mě přitisknul. Začal opakovat pohyby mých rtů. Měl jsem úžasný pocit. Takhle jsem si to představoval. Pak se ale odemě odtáhnul. Díval se na mě jako kdyby přemýšlel. Začal jsem mít divný pocit. Jako kdyby bylo něco špatně. „Finne? Vztávej!” řekl. „Cože?” „Vztávej! Vztávej!”
________________________________

„Finne? Finne? Vztávej!” začal se mnou Jack třást. Najednou jsem si uvědomil že jsem asi nějak ztratil vědomí. „Co? Co se... Co?” byl jsem zmatený... A to hodně... „Najednou jsi odpadnul? Jsi v pořádku?” ptal se zděšeně Jack. „Jooo asi jo?” spíš to znělo jako otázka než jako odpověď. „Kde jsem skončil?” zeptal jsem se. „Poslední co jsi řekl je že jsi se zamiloval. A že jsi gay.” řekl Jack a ustaraně se na mě podíval. Seděl jsem a snažil jsem se si vzpomenout... Ale nešlo to... Všechno to vypadalo tak reálně... Ale nebylo. „Tak do koho?” zeptal se stále ustaraně Jack. „Ehm to...” zpanikařil jsem. „Too... Všechno byl jsem vtip. Hah dostal jsem tě.” řekl jsem a dal jsem mu jemně pěstí do ramena. „Počkej takže..” Jack chtěl něco říct ale já jsem ho přerušil. „Nejsem gay a ani nejsem zamilovaný.” řekl jsem pohotově. Jsem idiot... Debil... Demet... Kretén... No všechny nadávky v mužském rodě. A hlavně jsem zbabělec. Řekl jsem si v hlavě.

Jackovi začal zvonit telefon. Už bylo 6:39 takže jsme se rozhodli jít. Popadnul jsem kytaru a plyšáka a šli jsme. Cestou jsme toho moc nenamluvili. Jack asi přemýšlel nad tím 'vtípkem' a já jsem přemýšlel nad mým výpadkem. Už dlouho se mi to nestalo. Ano dřív jsem měl výpadky paměti, mysli a celého vnímání ale teď už hoooodně dlouho ne. Není to nemoc nebo tak něco... Je to porucha... Je smrtelná? V 99% ne... Ale to 1% lidí může umřít ve spánku... A nebo se dostat do dlouhého kómatu. Ale to já určitě nejsem. Mám to potvrzené od doktora. A navíc už bych to vůbec neměl mít. Ale to je teď jedno.

Přišli jsme k nám do ulice a já jsem bezeslova zalezl do mého domu. Položil jsem kytaru a plyšáka do pokoje na zem a šel jsem zpátky do chodby pro moje věci. Byl jsem obvěšený jak vánoční stromeček. Vyšel jsem ven kde už čekal Jack. Nebyl na tom o moc lépe než já. Spíš na tom byl hůř. Přišel jsem k němu a bylo vidět že to určitě všechno neunese. „Podej mi tu tvojí tašku. Vezmu ti to.” řekl jsem a nastavil jsem ruku. „Ne dobrý já to zvlád-..” nestihl to doříct páč mi ta taška spadla na zem. Já jsem jí sebral. „Děkuji.” řekl jsem a ušklíbnul jsem se. On se usmál a já jsem mu úplně stejný typ úsměvu opětoval.

Cestou jsem Jackovi pomohl ještě s jednou taškou která mu věčně padala na zem. Teď už jsem byl vážně jak vánoční stromeček.... I s dárky. Došli jsme před školu kde stál velký autobus a u něj bylo minimálně padesát lidí. Rodiče s dětmi, učitele, zničení puberťáci aaa my. Moje i Jackovo zavazadla jsem hodil do spodní části autobusu. Poté začalo počítání národa. Učil vzal seznam a četl všechny co měli jet. Když přečetl všechny začali jsme se skládat do autobusu. „Že budeš sedět se mnou?” zeptal se mě Jack. „Jasně, s kým jiným.” řekl jsem a mrknul jsem na něj. A teď začala bytka. Všichni se cpali dopředu a začali hledat místa v autobusu. Já jsem jenom stál a čekal jsem až se všichni usadí. Nebudu se jako debil cpát mezi těma prťatam, jelikož jela 7.A, 7.B, 8.A, 9.A, 9.B a pár lidí z 9.C do které jsme patřili já a Ďáblíček.

Autobus byl úplně plný. Všimnul jsem si když jsem procházel že někde seděli i po třech i když sedala byla jen dvě. Šel jsem stále dál do autobusu a snažil jsme se najít Jacka. Najednou jsem viděl mávající ruku úplně vzadu. Šel jsem tam a tam seděl Jack. Poklepal na sedadlo vedle sebe a já jsem si sednul. Seděl jsem u okna a Jack v uličce. Usmál jsem se na něj a on na mě. „Jak ses sem dostal?” zeptal jsem se. „Být malý má občas výhody.” řekl a mrknul na mě. „No jo teď se to hodilo.Biď být malý a nebo být vzducholoď.” odvětil jsem a rozcuchal jsem mu jeho upravené vlasy. „Nech toho a jediný kdo tu je vzducholoď jsi ty.” vypísknul na mě Jack. „Teď sis podepsal ortel když jsi kývnul na to že se mnou budeš sedět.” řekl jsem a dal jsem mu ruku okolo ramen. „Tak tohle budou dlouhé tři hodiny.” řekl Jack a zasmál se. Já jsem se taky zasmál.

Tři hodiny vedle kluka kterého miluji ale nedokážu mu to říct... Jsem dement.

Huff tak dneska jsem se hodně rozepsala-1703 slov😂😍
Ale řekla jsem si že v téhle kapitole prostě musí už sedět v tom autobuse! 😂😂🌹
👀Omlouvám se za chyby!👀