🌇...Říkej mi tak...🌉[Fack CZ]

🌇21-Když...

Jestli se mu něco stalo tak za to mužů jedině já.

Začal jsem mít opravdu šílený strach. Ale v tom mi přišla zpráva.

Jackie:Ano jsem v pořádku ale co se včera stalo? Proč jsi utekl? A proč nejsi ve škole? Víš co přijdu po škole k tobě domů.

Měl jsem radost že je v pořádku ale můj strach se vrátil když jsem si uvědomil že Jack přijde ke mě domů. Nešlo mi o to že mě uvidí v tomhle stavu ale že budu muset být v jeho přítomnosti. Nejde o to že mi jeho přítomnost vadí ale vadí mi ten pocit který mám. Dřív jsem ho neměl ale čím déle ho znám a čím víc času s ním trávím tak ten pocit je silnější.

Jackův pohled

Když jsem Finnovi odepsal tak akorát začínala čtvrtá vyučovací hodina. Hned co skončila poslední hodina tak jsem vyšel společně se Soph ze školy. Všechno jsem jí řekl, všechno co se stalo po kině. Její reakce mě celkem zaskočila. Říkala že si myslí že je do mě Finn.... No všichni si to dokáží domyslet. Hned jsem jí ale vyvedl z omylu. Finn? A zamilovaný do mě? Blbost.

„Heleď tak já už půjdu. Tak ahoj! A hodně štěstí!” křikne na mě Soph a odběhne pryč. Jenom jsem se na ní usmál a šel jsem směrem domů. Když jsem procházel okolo svého domu tak jsem jenom rychle vběhl domů a hodil jsem si tašku do kuchyně a zase jsem vyběhl ven. Šel jsem pomalým krokem k Finnovi. Byl jsem dost nervózní. Bál jsem se jaká bude jeho reakce. Bál jsem se že se mu něco stalo.

Zaklepal jsem na dveře od jeho domu a slyšel jsem tlumený klíčící hlas jak říká že půjde otevřít. Ale nakonec místo Finna mi otevřela jeho mamka. „Dobrý den. Přišel jsem za Finnem.” řekl jsem ještě dřív než jeho mamka stihla zareagovat. „Ahoj. Ty musíš být Jack. Jasně pojď dál.” řekla a nechala mě vejít dovnitř. Doprovodila mě ke dveřím od Finnova pokoje a odešla někam dolů. Chvíli jsem váhal ale nakonec jsem zaklepal ma dveře od jeho pokoje. „Pojď dál.” bylo slyšet tlumeně z druhé strany dveří. Otevřel jsem je a viděl jsem Finna který seděl na postely. Byl úplně bledý... Ještě víc než obvykle a vypadal strašně unaveně.

Podíval jsem se mu do jeho unavených očí a bylo vidět že znervoznil. Já samozřejmě taky ale předtím Finn byl ten kdo byl v pohodě ale teď byl snad víc nervózní než já. „J-jak ti je?” řekl jsem nervózně. „No moc dobře ne.” řekl a uhnul pohledem. „Co se včera stalo? Proč jsi nebyl ve škole?” zeptal jsem se a on se na mě ani nepodíval. „Je mi špatně a včera.... Neřeš to.” řekl a díval se směrem na jeho ruce. „Já to ale chci řešit. Nejspíš to je mnou já...” „Není to tebou je to mnou. Už se s tebou prostě nemůžu bavit.” přerušil mě Finn. Byl jsem překvapený z toho co řekl. „Proč?” „Udělal jsem pro tebe tolik věcí, tolikrát jsem ti pomohl, vykašlal jsem se kvůli tobě na kamoše, skoro jsem i zapomněl na všechny okolo a ty nejsi schopný pro mě udělat jednu věc? Prostě to neřeš a nech mě být!” křiknul na mě a pořad se díval ma své ruce. Začali mě pálit oči . Jenom jsem stál na místě a nic jsem nedělal a ani jsem neměl sílu nic říct. Strašně mě zabolelo u srdce když tohle všechno řekl. Když se na mě Finn podíval tak měl úplně skleněný oči a mě se po tvářích začaly kutálet první slzy. „Jdi pryč!” řekl Finn a po tváři mu sjela jedna slza. „Finne já... ” „Vypadni!” křiknul už rázněji až jsem se leknul. Nevěděl jsem co dělat tak jsem se otočil a se slzami na tvářích běžel jsem pryč.

Celou cestu jsem slzám nechával volný průběh. Vběhl jsem do domu a následně do svého pokoje. Zavřel jsem dveře a pak jsem si za ně sedl a opřel jsem se o ně zády. Slzy mi stále tekly a věděl jsem že ještě dlouho budou.

On mě teď nenávidí... Kluk kterého miluji mě nenávidí. Ale proč? Co jsem mu udělal? Stále se mi v hlavě točila slova co řekl. Proč mi to udělal? Co jsem udělal špatně? Nebo možná co jsem neudělal a měl jsem? Měl jsem v hlavě tolik otázek ale ani na jednu jsem neměl odpověď. Ale na jednu možná jo. Miluji ho? Ano, víc než kohokoliv na světě a teď vím že on mě ne.

Finnův pohled

Miluji ho? Nemůžu ho milovat, je to kluk ale teď vím že mě nenávidí. Musel jsem mu to říct. Nechci cítit ten pocit když je jemnou. Je to hezký pocit ale on je kluk. Já nemůžu být gay. Tohle byla jediná možnost. Nemyslel jsem to tak ale musel jsem vypadat jakože myslím. Potom co Jack opustil můj pokoj jsem zabořil hlavu do polštáře a nechal jsem slzy téct. Nikdy jsem takhle nebrečel. Jenom jednou. A teď je to podruhé. Ale proč? Ano bylo mi to líto. Opravdu moc. Nechtěl jsem nikdy o Jacka přijít. Můj nejlepší kamoš mi chtěl pomoct a já jsem ho za to seřval. Vypadal že ho to mrzí a že ho moje slova hodně bolela. Říkal jsem že nechci aby mu někdo ubližoval a sám jsem mu takhle ublížil. Neměl jsem to dělat. Radši jsem ho měl políbit když jsem zase chtěl... když stal mezi dveřmi. Měl jsem ho zastavit a sevřít ho do objetí... když utíkal pryč. Měl jsem mu říct co se děje... když se ptal.

„Tak strašně rád bych vrátil čas.” řekl jsem mezi vzlyky do polštáře.

Tak tahle kapitola je úplně o ničem.🤔
Moc se omlouvám.😞
💇Omlouvám se za chyby!💇