🌇...Říkej mi tak...🌉[Fack CZ]

🌇43-Poruším?

„Tak tohle jsem vážně nečekal." řekl jsem jakože překvapeně a díval jsem se Finnovi přímo do očí.

„Přišel jsem se ti..." „Omluvit? Nic se neděje. Odpouštím ti. Teda skoro. Odpouštím ti to že mám... To ty vidíš co. Ale to že si se na mě vykašlal ne." řekl jsem kysele. „Jacku... Až bude ten správný čas tak ti vše řeknu." zašeptal smutně Finn. „Radši jdi." řekl jsem a otočil jsem hlavu na stranu. „Brzo se uzdrav." řekl a odešel. Do očí se mi začaly hrvout slzy. Ne z toho co se stalo... Ale z toho jaký jsem. Jsem takhle hnusný na člověka které jsem miloval... Teda... Pořad miluji. Nejradši bych vrátil čas a začal bych všechno odznova. Chtěl bych zase zažít ty krásné chvilky s ním. Naše první setkání, první společné pohledy, doteky, náš první polibek, objetí, první průser a tu chvíli kdy jsem se do něj zamiloval. Z těchto myšlenek mi z očí tekly vodopády slzy. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nechtělo se mi tomu věřit. Nedokážu si život bez Finna Wolfharda ani představit. Ale on má teď jiné starosti... 'Důležitější' a já na ten seznam věcí nejspíš nepatřím. Brečel jsem ještě hodně dlouho. Najednou jsem slyšel zaklepání. „Dále!" křiknul jsem a snažil jsem si utřít všechny slzy.

Do mého pokoje vešel Jeremy. Jeremy Ray Taylor z béčka. Měl v ruce tác na kterém byl talíř s nějakým jídlem a sklenice s vodou. „Ahoj." řekl a usmál se. „Ahoj." opětoval jsem mu pozdrav a pokusil jsem se o falešný úsměv. „Přinesl jsem ti něco k obědu." řekl a položil vedle mě tác. „Díky ale nemám moc hlad." řekl jsem opět s falešným úsměvem. „Oh dobře. Tak třeba pak budeš mít. Tak já tě nebudu rušit." řekl Jeremy a už chtěl odejít. „Nerusíš. Možná bych byl radši kdyby jsi chvíli zůstal." řekl jsem a Jeremy se otočil a kývnul. Posadil se na vedlejší postel. Začali jsme si povídat. Začal jsem se cítil líp. No fyzicky moc ne ale psychicky to bylo trochu lepší. Z Jeremyho už jenom na pohled šla příjemná energie. Povídali jsme si až do 15:42. Potom Jeremy musel jít se připravit na další lyžování. Rozloučil se se mnou normálním 'Ahoj' a pak odešel a zavřel dveře od mého pokoje.

Já jako lazár jsem ležel v postely a nebyl jsem schopný se jakéhokoliv pohybu. Tohle trvalo až do pátku takže dva a půl dne jsem jenom ležel v postely. V pátek jsem už 'normálně' chodil. Šel jsem už i na snídani. Ale na lyže mě pustit nechtěli. Napůl jsem byl rád ale napůl taky ne. Nudil jsem se. Po obědě mi dělal společnost Jeremy ale pak už jsem byl zase sám. Několikrát jsem viděl Finna s Millie nebo celou jejich partu. Vždycky se s Millie začal líbat. Jako kdyby mi to dělal naschvál. Užíralo mě to a zároveň mě to i ničilo. Každý večer jsem alespoň hodinu brečel. Tak strašně moc jsem chtěl zavolat Soph nebo jí alespoň napsat ale nemohl jsem. Data ani WiFi jsem neměl a kredit mi došel. Byl jsem úplně odříznutý.

Nastala sobota. Předposlední den. Konečně. Ráno bylo jako každé jiné moje ráno od úterý. Vstal jsem, protáhnul jsem se, obléknul jsem se a šel jsem na snídani. Nohu jsem už měl skoro v pořádku takže jsem nepotřeboval berle. Měl jsem jí v ortéze ale mohl jsem normálně chodit. A ruku už jsem měl taky jakože v pohodě. Bolelo to ale už méně. Vzal jsem si rohlík s džemem a s máslem a jednul jsem si ke stolu kde nikdo nebyl. Najednou si ke mě někdo přisednul. Byl to Jeremy. „Ahoj. Tak jak je? Už lepší?" zeptal se. Vždycky když mě viděl tak se zeptal. Bylo to milé. „Jo už lepší. Co to máš?" zeptal jsem se když jsem si všimnul papíru co držel v ruce. „Jo tohle. To je pozvánka na dnešní párty. V pokoji 390/B. Dneska večer. Ty jsi jí nedostal?" „Ne? Nedostal?" řekl jsem nechápavě. O žádné párty jsem nevěděl. „Tak tady. Běž tam. Ať si tady alespoň trochu užiješ. Já stejně nechci jít." řekl Jeremy a podal mi pozvánku. „Ne já..." „Ven si to! Trvám na tom." „Tak dobře." řekl jsem a pozvánku jsem si vzal. „Tak já už musím tak ahoj!" křiknul s úsměvem Jeremy a odešel. „Ahoj." řekl jsem a šel jsem směrem do mého pokoje.

Cestou jsem se chtěl podívat kde je ten pokoj. Byl ve stejném patře a ve stejné chodbě jako můj pokoj. Když jsem přistoupil ke dveřím tak mi hned došlo čí to je pokoj. Stál jsem u dveří a hleděl jsem na číslo pokoje. Byl jsem si jistý že to je pokoj Gatena a Caleba. Přes ty dny co jsem ležel v pokoji a párkrát jsem vylezl ven jsem celou to jejich partičku viděl zacházet právě do tohohle pokoje. Tak už vím proč nemám pozvánku. Finn. Určitě zařídil abych ji nedostal. Jak jsem tak stál u těch dveří zaslechnul jsem hlasy. Jeden jsem poznal úplně s přehledem a další dva kličičí jsem si dokázal domyslet kdo by to mohl být. Nerozuměl jsem ani slovu ale hádali se. Najednou hádka ustala a ozvala se rána. „Jsi jen zasraný buzerat!" křiknul jeden kličicí hlas. „Tohle sem teď nepleť." řekl Finnův hlas. „Jednou buzerant. Vždycky buzerant." řekl další hlas. Teď nastalo dlouhé ticho. Dostal jsem strach že se dveře každou chvíli otevřou tak jsem radši odešel. Vlez jsem do svého pokoje a lehnul jsem si na postel.

Proč by říkali že je buzerant? Vždyť se celou dobu líbá s holkou. Bylo to zvláštní. Nechápal jsem to. A co ta rána? Znělo to jako kdyby někdo bouchnul vařečkou do hrnce. Nevěděl jsem co si o tom myslet. Ale po tom co mi Finn všechno nasliboval a nalhal jsem se rozhodl udělat něco co by on nechtěl... Půjdu na tu párty a je mi jedno kdo tam bude. On mi slíbil že mě neopustí... A já jsem mu slíbil že se s nima nebudu bavit... Porušeny slib za porušeny slib. Nechci Finnovi nějak ublížit jen chci udělat něco co by on nechtěl. Pořad ho jenom poslouchám a nic jiného. Takže porušit jeden slib je skoro jako kdyby se nic nestalo.

Den utekl celkem rychle i přes to že jsem celou dobu ležel v posteli. Nastal večer a jelikož učitelé měli taky malou párty tak nás nikdo nehlídal. Vzal jsem si na sebe černé kraťasy a modré tričko. V hotelu bylo celkem teplo takže mi takhle bylo akorát. Na noze jsem měl tmavě modrou otézu a na ruce už trochu našedivělou dlahu. Vyšel jsem v položkách na chodbu a šel jsem směrem k pokoji číslo 390/B. Mohlo být tak 20:15 a už teď jsem tam slyšel celkem rámus. Dveře byli pootevřené takže jsem vešel do pokoje. Šel jsem chodbou a uprostřed místnosti kde měli být postele sedělo několik lidí v kroužku. Uprostřed kroužku byli flašky s alkoholem. Když si mě všimnul Caleb tak vykřiknul. „Hele kdo nás navštívil. Jacku pojď sedni si k nám." řekl a díval se na mě. Pak svůj pohled přesměroval na Finna který seděl vedle Millie. Finn se díval na mě smutným pohledem. Všimnul jsem si že má modřinu na čele a rozseklý ret. „Co tu děláš?" vypustil Finn z pusy. „Nevidíš? Přišel jsem se bavit." řekl jsem suše a sednul jsem si vedle Caleba.

Měl jsem dobrý pocit ze sebe? Ne neměl. Měl jsem příšerný pocit z toho že jsem tam. Cítil jsem Finnův smutný pohled. Ale já jsem o něj pohledem ani nezavadil.

K tomuhle nemám ani co říct... Možná jen to že jsem to psala asi v 0:30 😂😅💕
A mrzí mě to že někdo je kvůli tomu co se v této knížce děje smutný. Jenom vás mužů ujistit že to bude dobré.😉💕🎈♥
♥Jinak omlouvám se za chyb!♥