🌇...Říkej mi tak...🌉[Fack CZ]

🌇53-Spánek

Výpadek? Zrovna teď?

Viděl jsem jen tmu... Nic jiného... Ale slyšel jsem řev... Vzlyky... Sténání... Ale nic jsem nemohl dělat... Jen jsem slyšel... Najednou jsem slyšel houkání záchranky. Ležel jsem tam tak ani nevím... Deset minut a najednou jsem cítil že se probírám. Otevřel jsem oči a ležel jsem u zdi domku. Pomalu jsem se zvednul na kolena a viděl jsem že zábradlí je zlámané a v jednom místě ani nebylo. Postavil jsem se na nohy a viděl jsem to... Došlo mi to co se stalo... Měl jsem výpadek a to zábradlí se podemnou prolomilo ale... Jack mě strhnul nastranu... Ale kde je Jack?!? Pak jsem se podíval na saniktku a viděl jsem ho na... Nosítkách se... Se zavřenýma očima... Měl pocuchané vlasy... Poškrábanou tvář... Měl na sobě napojené různé kapačky a tak dále... To on spadnul místo mě... To jeho byl ten křik... Do očí se mi nahrnuli slzy... Co když mu je něco vážného... A je to moje vina...

„Chlapče! Co se stalo?” zavolal na mě jeden chlap ze záchranky. Urychleně jsem zpozorněl a slezl jsem po žebříku dolů. Řekl jsem mu vše co si pamatuji... On na mě vyděšeně koukal a řekl ať jedu snimi... A že je Jack na tom špatně ale že ho můžou zachránit.

Do nemocnice jsme dorazili opravdu rychle. Jacka hned vezli na sál na operaci a mě si zatím k sobě vzal jeden doktor a ptal se mě na to co se stalo. Řekl jsem mu vše podstatné... Teda vše podstatné co jsem věděl. Snažil jsem se zachovat klid a nebrečet nebo nekřičet.

O 4 hodiny později

Seděl jsem na plastové židli na chodbě a čekal jsem. Vedle mě seděla moje mamka a o několik metrů dál seděla Jackova. Moje mamka ví úplně o všem co se stalo a o všem co je mezi mnou a Jackem. Řekl jsem jí i o tom že mi Jackova máma dala facku a že za všechno viní mě... Ona si s ní promluvila a vypadá to že se jí bojí...

V jednu chvíli jsem se otočil a Jackova máma byla pryč. Matka za všechny prachy... Syn jí bojuje o život a ona odejede. Řekl jsem si v hlavě. Už jsem byl trochu uklidněný ale moje veliká starost nepominula. Z jedné místnosti na konci chodby se vyřítil doktor a šel k nám. „Vy jste paní Grazerová?” zeptal se s pohledem na mojí mámu. „Nene já jsem Wolfhardová. Čekám tu se synem na výsledky Jacka Grazera.” „Oh ano... A nevíte kde se nachází paní Grazerová?” „Předchvílí odešla.” řekla mamka. „A vy jste nějak příbuzní?” „Ne ale můj syn se Jackův přítel a vlastně ho našel.” odpověděla mamka doktorovi. „Je v pořádku? Co mu je? Kde je? Mužů ho vidět?” vychrlil jsem ze sebe. „Dobrá... No takže... Jack je v pořádku... Teda skoro. Má nějaké zlomeniny, podlitiny, měl v vnitřní krvácení a silný otřes mozku. Ale teď už je v částečném neohrožení života.”

„Jak jako částečném?” vykřiknul jsem a postavil jsem se. „Je v kómatu.... A nelze ho probudit... Takže... No... Jak bych ti to vysvětlil... Musíme počkat až se sám probudí. Ale také se probudit nemusí.” „Cože?!? On se musí probudit.” křiknul jsem a oči se mi začaly plnit slzami. „Není to jisté ale je velká pravděpodobnost že se probudí.” „Za jak dlouho?” řekl jsem už se slzami na tvářích. „Někdy to trvá dny, měsíce ale občas i roky.” „Ne... Ne... Je to moje vina.” začal jsem brečet. „Chlapeče uklidni se... Bude v pořádku... Je to silný člověk... Ale musíš mu dát čas.” řekl a chytil mě za rameno. „Mužů ho vidět?” „Neměl bych tě tam pouštět...” „Bobe pro dnešek bys mohl udělat výjimku... Nikoho jiného tu ten kluk nemá... A on se o něj tak zajímá.” řekl sestřička z recepce. „Dobře... Zavedu vás tam.” řekl doktor a rozešel se po chodbě. Byl jsem hned za ním.

Přišli jsme k nějakému pokoji a doktor otevřel dveře. Vešli jsme dovnitř a tam ležel Jack. Měl nádobě napojených několik přístrojů a kapáček. „Počkám venku.” řekla mamka a odešla. Kývnul jsem a šel jsem blíž k Jackovi. „Říká se že když na někoho v kómatu mluvíš tak že tě slyší a že to pomáhá k probuzení.” zašeptal doktor a odešel. Došel jsem k židli vedle lůžka a sednul jsem si.

Zhluboka jsem se nadechnul. „Ahoj Ďáblíku... To jsem já... Finn... Vím že mě asi neslyšíš ale... Moc mě to mrzí... Kvůli mé blbosti se ti tohle stalo... Kdybych... Kdybych bral ty prášky nikdy by jsi nespadnul... Kdybych se snažil být lepší přítel pro tebe nikdy by jsi neměl problémy s matkou... Ale... Vím že to nebude stačit ale... Budu se snažit udělat vše pro to aby jsi se probudil... Budu se snažit... Protože...” začal jsem brečet. „ Protože tě nemůžu ztratit... Nesmím... Já... Chci tě zase vidět se smát... Chci vidět tvoje oči...” pokračoval jsem a chytil jsem Jackovi ruku kterou měl v obvazech. „Prosím...” položil jsem hlavu na lůžko. Najednou přišel doktor a dal mi ruku na rameno. „Finne... Musíme už jít.” řekl. „Ne já ho tu nenechalám.” řekl jsem ubrečeně. „Finne pojď.” řekl a začal měl zvedat ze židle. „Musíme ho nechat odpočívat.” řekl doktor. „Ja... Ale... Ja...” mluvil jsem strašně zmateně a hystericky. Nakonec mě ale odtáhnul pryč...

Když za námi doktor zavřel dveře tak jsem se trochu uklidnil. Pořad jsem brečel a bylo mi jedno že na mě všichni divně koukají. „Finne pojď... Pojedeme domů.” řekla mamka a pohladila mě po vlasech. Objal jsem jí. „Mami mě to strašně mrzí.” řekl jsem a ona mi objetí opětovala. „Já vím zlato... Já vím.” řekla.

Cestou domů jsem ani nepromluvil. Když jsme dorazili domů tak jsem šel pomalu do pokoje. Nádobě jsem měl stále tričko které bylo od Jackovo krve. Bylo šedé takže byla hodně vidět. Sundal jsem si ho a dal jsem ho do jednoho prázdného šuplíku. Sednul jsem si na postel a vzal jsem si do ruky telefon. Najednou někdo zaťukal na dveře. Dveře se otevřeli a tam stála mamka. „Zlato... Přemýšlela jsem a... Vím že škola je až za dva dny ale... Když budeš chtít nějakou dobu zůstat doma tak můžeš... Vím že je to těžké tak... Když tak ti zařídím domácího učitele.” „Díky mami ale... Do školy půjdu. Zvládnu to.” řekl jsem a pokusil jsem se o úsměv který spíš vypadal jako úškleb. „Dobře... Tak tě nechal o samotě.” řekla a odešla. Povzdechnul jsem si a šel jsem ke skříní pro čistě tričko.

Když jsem se obleknul do čistého šel jsem okolo stolu a tam jsem viděl krabičku s prášky a v rámečku fotku mě a Jacka. Podíval jsem se na prášky a v hlavě se mi honilo hodně věcí... Co takhle si vzít třeba jich pět... Nebo rovnou všechny... Předávkovat se... NE!... Musím tu pro něj být!... Musím tu být až se probudí!... Hádal jsem se se svým svědomím. Tak jsem si vzal jeden prášek a spolkunul jsem ho. Vzal jsem si fotku do ruky a lehnul jsem si na postel. Díval jsem se na fotku a následně jsem začal usínat.

Musím tu být pro něj... Dokud se neprobudí nikam nepojedu... Neodejdu... Neumřu! Nechci být na tomhle světě déle než on! Chci mu ještě alespoň jednou říct Ďáblíku!

U téhle kapitoly jsem skoro brečela... Nebudu lhát😞😘💕
Snad se líbí... No a nebudu lhát... Už se blíží konec... Ale nikdo neví čeho😏🌹💕
📖Jinak omlouvám za chyby!📖