Spojila nás magie

Po prázdninách

,,Jak je možné, že ta holka stihla za pouhé dva měsíce takhle dospět?" to byla první slova, která Severuse napadla, když Elisabeth poprvé po prázdninách uviděl. Právě vcházela se svými spolužáky z Nebelvíru do Velké síně a Severus od ní nemohl odtrhnout pohled. Bylo jí pouhých sedmnáct let, ale vypadala tak dospěle, vyzrále. Vždycky měla štíhlou postavu, ale nyní, když se její výška mohla dostat k takovým 170cm vypadala naprosto dokonale. Vlasy černé barvy ji už dosahovaly k lopatkám a rámovaly tak její světle porcelánovou tvář. Najednou jako by na sobě ucítila něčí pohled, pozvedla tvář a podívala se kolem sebe, zda jí někdo pozoruje. Očima prolétla sál, když její pohled spočinul na osobě, která ji propalovala očima. Profesor Severus Snape. Podívala se mu zpříma do očí a srdce se jí zastavilo. Merline, kdyby jen tušil, jak strašně moc se ho bála. Ale taky, jak moc ho obdivovala. Jasně, kdyby on sám jenom tušil, že ona o něm ví mnohem více, než si myslí. Kdyby jen tušil, že ředitel Brumbál ji informoval o většině jeho úkolů, které musel plnit jako špion u Voldemorta. 

,,Merline, proč se na mě tak dívá. Chce mě snad úplně znemožnit?" uvědomil si, že se bude muset co nevidět postavit a donést Minervě Moudrý klobouk, což by v tuto chvíli nebylo úplně vhodné. Nenápadně se napřímil na židli a kolena si posunul dál od sebe, aby se jeho tělo dokázalo lépe vypořádat s jeho momentálním handicapem, který mu pulzoval v kalhotách a velice Severuse znervózňoval. Tohle s ním udělá jediná studentka? Měl by se nad sebou zamyslet. Pravdou bylo, že svůj sexuální život poněkud dost zanedbával, většinou si vystačil s vlastní rukou, ale takhle vzrušený z jediného pohledu byl naposledy... zamyslel se a když si vzpomněl, zavřel oči. Ne, na tohle odmítal myslet. Zvlášť ve spojení s její dcerou.

,,Co se to jen zračí v těch jeho černých očích? Merline, jako bych tam viděla strach, ale ne to přece není možné. Snape a strach. Vzpamatuj se Elisabeth, už vážně začínáš bláznit." posadila se společně se svými spolužáky ke koleji Nebelvíru. Po celou dobu co Brumbál mluvil a co Moudrý klobouk zařazoval nové studenty do kolejí se nemohla zbavit pocitu, že na ní ten muž stále zírá. Ovšem měla svou hrdost a tak se jeho směrem odmítala podívat. Ihned po večeři se vydali do svých společenských místností. Poté co si vybalili své kufry a vyměnili si zážitky z prázdnin si Elizabeth zalezla do postele a těšila se na klidný spánek. Bylo půl čtvrté ráno, když vyčarovala tempus a rozhodla se, že to nemá smysl a spánek už stejně nepřijde. Vstala a s knihou se vydala do společenské místnosti, aby nerušila ostatní. 

,,Úplně jsem se zbláznila. Celou noc tady přemýšlím nad někým, koho stejně vůbec nezajímám, kdo mě nenávidí a kdo pravděpodobně ani neví, že existuju, pokud mi zrovna v jeho hodině nevybuchne kotlík s lektvarem."

,,Merline, co to semnou ta holka udělala. Čtyři hodiny ráno a mě se ještě nepodařilo usnout. Kdybych v sobě aspoň pořád necítil to fyzické napětí." pomyslel si a chvíli na to se rozhodl. Co je špatného na tom, když si sám trochu pomůže. Jinak by se taky mohlo stát, že se zblázní. Schoval jednu ruku pod peřinu a druhou si vyhrnul vrchní díl pyžama až pod krk. Po chvíli už se místností vznášely tlumené vzdechy, které vyvrcholily přiškrceným vyslovením jednoho jména ,,Elizabeth".
,,Jsem takový idiot"

Ráno bylo těžké pro oba. Elisabeth byla unavená a rozlámaná z křesla. Severus se vzbudil s prudkou bolestí hlavy a byl značně nevrlý. 

,,Co se sakra stalo, že je mi takhle? Už pár let jsem nepociťoval takovou nevolnost." pomyslel si a na jeden lok vypil svou obvyklou dávku ranní kávy, jak jinak než černé, bez cukru. 

O půl hodiny později se ve sklepení rozrazily dveře učebny lektvarů a do místnosti doslova vběhl Snape. Jeho typický černý plášť za ním opět vlál, když rychlostí světla prolétl ze zadní části místnosti až ke katedře, kde se prudce otočil na své studenty. Dvouhodinovka lektvarů s Nebelvírem a Zmijozelem. A k jeho úplnému propadu nálady v první lavici se slečnou Potterovou a jejíma nádhernýma smaragdovýma očima. 

,,Ta hlava se mi snad rozskočí. Ještě by chybělo abych se tady před těmi spratky pozvracel a můj den by se stal nezapomenutelným". Mávnutím hůlky na tabuli napsal zadání dnešního lektvaru.

,,Začněte, deset minut před koncem hodiny vaše práce zkontroluji a ohodnotím". V rychlosti ještě prolétl očima třídu, zda všichni pochopili a dali se do práce. Poté už nejistým krokem došel ke katedře a posadil se za stůl. Nevědomky si přiložil dlaně ke spánkům a promnul je. 

,,Tak tohle bude špatné. Musel jsem se nakazit nějakou studentskou chřipkou nebo co". Vůbec si nevšiml, že ho po celou dobu sleduje pár hnědých očích. 

,,Slečno Potterová, Vy jste snad opět nepochopila mé zadání na dnešní hodinu nebo jste opravdu tak namyšlená, že si myslíte, že když jste Ta, která přežila nemusíte se práce v mých hodinách účastnit?" Tak to zabolelo. Merline, ten strach a ta bolest v jejích očích. Jsem opravdu takový hlupák, že jí musím pořád ubližovat? Nezažila už toho více než dost? 

,,Promiňte pane, zamyslela jsem se. Nemohl by jste se jít prosím podívat, myslím, že tady mám menší problém s lektvarem" třídou to zahučelo. ,,Buďte zticha! Věnujte se laskavě svým lektvarům nebo dostanete všichni školní trest s panem Filchem. 

Proboha, už když se postavil se mu zatočila hlava, musel si sednout. Už dlouho mu nebylo takhle zle. Ale všichni už věděli, že musí její kotlík zkontrolovat a taky všichni poslouchali co se bude dít. 

,,Pane profesore, já Vám to raději donesu ukázat, aby jste se kvůli mě zbytečně nenamáhal. A jak řekla, tak vstala a vydala se i s tím bublajícím kotlíkem ke katedře. ,,Merline, ona to poznala. Poznala, že semnou něco je a nechce, abych se ztrapnil před celou třídou tím, že bych se tady svalil jako špalek." Došla až ke mě a položila kotlík na stůl. Podívala se na mě a opravdu tiše, tak abych ji slyšel jen já zašeptala. 
,,Pane profesore, jste v pořádku? Nepotřebujete nějak pomoct?" a mě idiota nenapadlo nic lepšího než na její otázku, která byla naprosto upřímná, protože o mě měla starost odpovědět svým typickým ledovým hlasem se špetkou nenávisti
,,Slečno Potterová, jste opravdu tak nadutá, že nepoznáte rozdíl mezi kořenem blatouchu, který patří do lektvaru a kořenem blatoušníka, který jste do něj přidala Vy? ,,Ale pane, to je... Nestihla to ani doříct, protože jsem vztekle popadl kořen blatoušníka, který ležel vedle mě na stole a vztekle jsem ho vhodil do jejího kotlíku. Vyděšeně se na mě podívala a v tom jsem pochopil. Kotlík zezelenal, naše oči se střetly a pak se ozval výbuch.