Spojila nás magie

Musím s Tebou mluvit

Poté, co ředitelovo tělo padlo k zemi se místností rozšířil pocit bezmoci a beznaděje. Navzdory okolnostem a skutečnosti, že srdce náš všech krvácela ze ztráty ředitele jsem věděla, že to Severus prostě musel udělat. Neměl jiné řešení. Klečela jsem na zemi u Brumbálova těla a pohledem vyhledala muže, který tuto situaci zapříčinil. Stál na stejném místě jako před několika chvílemi, s tím rozdílem, že nyní na něj mířilo asi šest dalších hůlek. Byl spoutaný nějakým provazem, takže nepřipadalo v úvahu, aby se hýbal a pokusil se tak bránit. Jedna z mířících hůlek patřila Minervě, další ministrovi a zbytku přítomných a pohotových profesorů. Věděla jsem, že jestliže má být celá tahle situace k užitku, musí Severus okamžitě zmizet a přemístit se k Vodemortovi, aby ho mohl informovat o smrti ředitele a splnění tak úkolu, jenž vykonal místo Draca. Jediná možnost, jak mu pomoci s útěkem je ho odpoutat, což by neměl být takový problém, pokud si toho nikdo z přítomných nevšimne. 

Zadívala jsem se mu dlouze do očí a prověřila svůj um používání bezmyšlenkové magie. Pokus byl úspěšný a provaz kolem Severusova těla povolil. V šoku a překvapení nestihli přítomní zareagovat a tak se Severus se zavlátím svého pláště přemístil. Doufala jsem, že přímo před Voldemorta. 

Ve Velké síni se strhl zmatek. Ministr vyšiloval a kontrolovat hůlky všech přítomných, aby zjistil, ze které bylo použito rozvazovací kouzlo. Nepřišel na nic. Samozřejmě, že se i mě tázal, zda jsem nepoužila nějakou svou tajnou schopnost, ale vysmála jsem se mu. Jednak o mé schopnosti používat bezhůlkovou magii nikdo kromě Severuse a ředitele nevěděl a jednak jsem apelovala na jeho zdravý rozum, proč bych asi chtěla osvobodit ředitelova vraha a člověka, který mě celé ty roky nesnášel. Po dlouhém vysvětlování jsem zdá se uspěla. 

----------------------------

Severus mezitím stál tváří v tvář Voldemortovi. Ten se nejdříve hrozně rozčílil, to jsem poznala podle tepající bolesti ve své jizvě. Nelíbilo se mu, že to nebyl Draco, kdo splnil jeho rozkaz zabít ředitele Brumbála. Když mu ale Severus vysvětlil celou situaci a popsal mu Dracovu slabost, musel uznat, že jednání Severuse bylo to nejlepší možné. 

Voldemort slavil. Po smrti ředitele Brumbála již nebyl nikdo, kdo by ho na jeho cestě za ovládnutím celého kouzelnického světa ohrožoval. Kromě mě. Elisabeth Potterové. 

----------------------------

Ještě tentýž den pozdě odpoledne navštívil znovu ministr kouzel Bradavickou školu, aby všem oznámil, že na místo ředitele byl jmenován profesor Severus Snape. Všichni přítomní se bouřili, ale nebylo jim to nic platné. Sám ministr věděl, že kdyby nerozhodl takto, byl by to jeho konec na ministerstvu. Nechtěl si Voldemorta rozhněvat, obzvláště nyní, když to vypadalo, že se opravdu chopí vlády nad celým kouzelnickým světem. 

Když toto rozhodnutí ministr pronášel při smuteční večeři na počest zesnulého ředitele Brumbála, byla jsem tak naštvaná. Samozřejmě, že jsem věděla, že je toto řešení jednou z možností, které jsme společně s ředitel i Severusem probírali. Ale nyní, když jsem Severuse viděla stát na ředitelském místě po boku ministra, měla jsem chuť ho jít vlastnoručně praštit. Prostě si tam jen tak stál, jakoby se vůbec nic nestalo. Stál tam, jako majestát, jako hlava školy bez sebemenší známky lítosti nebo výčitek svědomí. Věděla jsem, že nesmí projevit jakoukoliv slabost, obzvláště takto na veřejnosti, ale přesto mě to dohánělo k šílenosti. Podívala jsem se mu do očí a neviděla nic jiného než povýšení a aroganci. Praštila jsem příborem o stůl a rázně se postavila. Oči přítomných se stočily mým směrem včetně těch Severusových. Naše pohledy se na malou chvíli setkaly. V těch mých bylo nepochopení a otázka. V těch Severusových byla vidina vítězství a touha po uznání. Odtrhla jsem od něho svůj pohled a otočila se k odchodu. Rázně jsem vykročila směrem z Velké síně. 

Zabouchla jsem za sebou dveře a chtěla se vydat do Nebelvírské věže. Zezadu mě však chytily dvě paže, které mě zatáhly za nejbližší sloup. Prudce jsem se otočila a chtěla dotyčného za jeho troufalost praštit. Mé ruce ovšem byly zachyceny a byla jsem donucena podívat se mu do očí. 

„Musím s Tebou mluvit. Ale ne tady." Zašeptal mi skoro do obličeje a propaloval mě pohledem. Čekal až přikývnu a pak mě konečně propustil. Vydali jsme se spolu, bok po boku do komnaty nejvyšší potřeby. 

Vaše Emily

S koncem tohoto roku ukončíme i tuto povídku. Máme před sebou poslední tři kapitoly.