Spojila nás magie

Severusi, prosím

Tak dnešní kapitoly si opravdu važte, protože jsem se opět rozhádala s mým notebookem a musela jí celou přepisovat do mobilu, aby mohla dneska vyjít. Ale už mám objednaný nový, tak doufám, že ve středu vyjde kapitola už konečně v termínu. Snad se Vám bude líbit i ta dnešní a nebudete se na mě zlobit, že opět končí poněkud smutně. Mějte se krásně, komentujte, hvězdičkujte a hlavně čtěte.

Když se mi konečně povedlo nahmatat alespoň slabý pulz na jeho zápěstí, dovolila jsem si se pořádně nadechnout. Ještě nikdy jsem nebyla tak vyděšená, jako právě nyní. Měla jsem takový strach, že ho ztratím dříve, než vůbec dostaneme šanci se pořádně poznat. V tuto chvíli jsem byla ochotná udělat nebo obětovat cokoli jenom proto, aby on byl v pořádku. Bez hůlkovou magií jsem vyslala patrona k řediteli a doufala, že ho napadne sehnat i Poppy a přijdou mi na pomoc. Od levitovala jsem Severusovo tělo do zadní místnosti, kde jsem vytušila, že by mohla být ložnice a položila ho na postel. Viděla jsem, jak se mu prudce zvedá hrudník, když se nemůže pořádně nadechnout. Konečně jsem uslyšela prásknutí v krbu a uviděla do místnosti vcházet ředitele a doslova vbíhat madam Pomfreyovou.

,,U Salazara, co se mu stalo?"

,,Povolal ho k sobě Voldemort a vrátil se v takovém stavu. Nevím, co přesně se stalo, ale museli ho strašně mučit. Dokážete mu pomoci? Prosím Vás o to."

,,Udělám, co budu moci. Teď mě ale nechte pracovat." Ředitel mě vzal za loket a odsunul mě od jeho postele.

,,Elisabeth, uklidni se. Poppy mu určitě pomůže. Musíš být klidná a být tady pro něho až se probudí." Začala jsem chodit místností tam a zpět. Třesoucíma rukama jsem si vjížděla do vlasů a snažila se zklidnit bušící srdce. Cítila jsem takovou bezmoc. Ani jsem si nevšimla, že madam Pomfreyová Severuse svlékla pouze do spodního prádla. V tu chvíli by mi bylo jedno i to, kdyby tady ležel úplně nahý.

,,Elisabeth, potřebuji Vaši pomoc. Severus má zlomených šest žeber, obě stehenní kosti, zápěstí, klíční kost i prsty na rukou. Budu je muset nejdříve nechat znovu srůst, abych mohla pokračovat ve vyšetřování jinak se zblázní bolestí. Vezměte ho za ruku a za levé rameno a pouštějte do něj tolik své vlastní magie kolik můžete. Potřebuji ho zbavit bolestí, ale nesmím mu podat žádný lektvar, vzhledem k jeho ztrátě magie." Přistoupila jsem k posteli a udělala přesně, co po mě madam Pomfreyová chtěla. Dávala jsem mu veškerou svou magii, kterou jsem byla schopná nasbírat a vpíjela sama do sebe jeho bolest. Slzy mi ztékaly po tvářích. Severus křičel bolestí až se mi z toho svíralo srdce. Kolik toho ten muž ještě musí vydržet než bude moci být alespoň na chvíli šťastný. V hlavě se mi honily vzpomínky na společně prožité chvíle. Ty hezké i ty, kdy jsme se vzájemně nenáviděli a nemohli přijít jeden druhému na jméno. Viděla jsem, jak se kroutí bolestí a slzy mu ztékají po tváři. Vzala bych na sebe všechnu jeho bolest, kdyby to bylo možné. Nemohla jsem se dívat na to, jak je muž, kterého miluji tak bezbranný a křehký. Tak zranitelný, zničený. Stírala jsem jeho slzy a bylo mi v tu chvíli jedno jestli to někoho v místnosti zaskočilo nebo pohoršilo.

,,To stačí. Elisabeth, pusťte ho. Musíte si nechat nějakou magii sama pro sebe. Bude Vás ještě potřebovat, nesmíte se úplně vyčerpat. Posaďte se na chvíli a vypijte si alespoň čaj." To už mě bral ředitel za ruku a vedl mě ke křeslu u kterého již stála připravená konvice s čajem. Donutil mě se posadit a podal mi plný hrneček. Třesoucíma rukama jsem ho přijala a snažila se do sebe dostat alespoň trošičku. Věděla jsem, že musím být silná. Že mě bude potřebovat až se probudí.

Seděla jsem tam a vůbec nechápala co se děje. Za poslední měsíc se toho seběhlo tolik. Milovala jsem o dost staršího muže, navíc svého profesora. Celou dobu jsem žila v domnění, že mě on nenávidí. Spojila jsem se s jeho magií, starala se o něj. Byla jsem s ním v těch nejintimnějších chvílích, které může muž zažít. Viděla jsem ho plakat a byla jsem svědkem chvíle, kdy se mi hroutil před očima zoufalstvím. Zjistila jsem, že ani já mu nejsem lhostejná, viděla jsem nejhorší vzpomínku v jeho životě. A teď tady sedím u jeho postele a nemůžu dělat nic jiného než prosit Merlina, aby mi ho zachránil a on mi neumřel přímo před očima. Slyšela jsem madam Pomfreyovou, jak tiše vyslovuje jedno léčebné kouzlo za druhým.

,,Elisabeth." Vzhlédla jsem a hlavu otočila směrem za hlasem, který vyslovil mé jméno. Když jsem uviděla v očích léčitelky slzy zastavilo se mi srdce. V tu chvíli jsem pocítila takový strach, který ovládl úplně celé mé tělo.

,,Ne, neříkejte, že mi umře. Neříkejte, že mu nedokážete pomoci. To prostě nedovolím."

,,Elisabeth, uklidněte se. Udělala jsem co jsem mohla, nyní už je to jen na něm a na jeho vůli žít. Záleží pouze na tom, jak moc se on sám bude chtít probudit."

,,Můžu udělat něco proto, abych mu to ulehčila? Cokoliv?"

,,Zůstaňte s ním. Zkuste na něj mluvit. Nevím, zda jste to slyšela, ale dvakrát během mého vyšetřování vyslovil Vaše jméno. Předpokládám, že se mu o Vás zdá. Víc než to, že u něho budete udělat nemůžete. Musíme čekat, doufat a modlit se. Nyní prostě budeme čekat jestli se probudí. Kdyby se tak stalo, dejte mi vědět. Klidně i v noci. A kdyby náhodou došlo ke zhoršení stavu nebo.."

,,Ne, to vůbec neříkejte. K ničemu takovému nedojte. To nedovolím."

,,Dobře, nyní tedy půjdu. Mám na ošetřovně velký počet nemocných studentů a musím se jim věnovat. Kdyby cokoli, pošlete svého patrona."

,,Já už taky půjdu, Elisabeth. Věřím, že tady zůstanete a kdyby se cokoli dělo, dáte nám vědět."

,,Jistě, nehnu se odsud, dokud se pan profesor nevzbudí." povzdechla jsem si a sklonila hlavu.

,,Elisabeth, neměj strach. Věřím, že mu na Tobě skutečně záleží a bude se tak chtít co nejdříve probudit, aby mohl být s Tebou. Severus nikdy neměl nikoho, kdo by tady byl jen pro něj. Kdo by měl rád jen jeho. Pokud se probudí, chci, aby Vaší vzájemné náklonnosti nestálo nic a nikdo v cestě."

,,Pane řediteli, Vy by jste dovolil, abychom spolu mohli trávit čas a lépe se tak poznat?"

,,Jistě, ale o tom si promluvíme až se Severus probere a oba si pořádně odpočinete. Teď už půjdu, aby jste měli oba klid a mohli začít pracovat na Severusově léčbě." Odešel a mě tam nechal s mými pocity a myšlenkami stát nevěřící. Vážně řekl, že by neměl nic proti tomu, abychom se scházeli?

Klekla jsem si k posteli, na které ležel můj Severus a vzala ho jemně za ruku. Vyprávěla jsem mu o svém dětství u tetičky a strýčka. Vzpomínala jsem na den, kdy pro mě přišel Hagrid a odvedl mě do Bradavic. O svém zjištění, že jsem čarodějka. O tom, jak jsem poznala Rona a Hermionu, jak jsem se poprvé Severuse bála, když na mě křičel. Na to, jak se mi začal líbit a jak jsem si nadávala, že jsem pitomá, když jsem se zamilovala do svého profesora. Seděla jsem u něj, hladila ho po vlasech a mluvila. Ani nevím, jak dlouho jsem mluvila. Najednou hodiny na zdi odbíjely půlnoc.

,,Severusi, prosím. Jestli mě slyšíš, probuď se. Nesmíš mě tady nechat samotnou teď, když jsem Ti konečně řekla, co k Tobě cítím. Musíš žít, protože já si s Tebou chci ten život užít. Nesmíš mě teď opustit, když vím, že i Tobě na mě záleží. Severusi, prosím. Vzbuď se a buď tady semnou. Slibuji, že už nikdy nebudeš sám. Že už nikdy nikomu nedovolím, aby Ti ublížil. Severusi, prosím." Byla jsem tak zoufalá a vyčerpaná. Položila jsem si hlavu na jeho dlaň. Ani nevím, kdy se mi z očí spustily ty slané potůčky slz, které mi nyní brázdily po tváři. A on stále spal. Dýchal mělce, jeho tělo se třáslo a on pořád spal.

Vaše Emily