Spojila nás magie

Dopis

Tak, máme tady novou kapitolku, snad se bude líbit. Ráda bych vám oficiálně oznámila, že jsem dnešním dnem začala vydávat další příběh/snarry, takže kdo by si chtěl počíst, je zde pod názvem Věř v Zázrak.

Přiběhla jsem před ošetřovnu a rozrazila její dveře. Uvnitř bylo naprosté ticho a tma, pouze několik rozsvícených svíček bylo rozmístěno po pokoji, včetně jedné, která ležela na nočním stolku u jedné z postelí. U postele, na které ležel můj kmotr. U jeho postele stála pouze jediná postava, s hlavou sklopenou a myšlenkami bloudícími bůh ví, kde. Pomalým krokem jsem přešla až k oné posteli a pohlédla na muže, který pro mě tolik znamenal. Jistě, v poslední době jsme se vlastně jenom hádali, to ale neznamenalo, že by mi na něm stále nezáleželo a že by pro mě neznamenal tolik, jako by byl mým vlastním otcem. Vždyť kromě něj jsem již neměla žádnou jinou rodinu. Nikoho, kdo se rodině alespoň podobal. Vzala jsem ho za ruku a pohladila jeho úplně bílou tvář. Ohlédla jsem se po onom muži, který stál u kmotrovy postele společně semnou. Doufala jsem, že to, co se momentálně stalo bude také tím jediným, co spolu nyní budeme řešit. Věděla jsem, že si později budeme muset promluvit, ale nyní byl na prvním místě Sirius a jeho uzdravení. 

„Jak je na tom? Co říkala Poppy? Přežije to?" Kladla jsem mu jednu otázku za druhou a doufala, že na každou z nich postupně odpoví. Díval se na mě smutnýma očima a bylo vidět, že se přede mnou necítí ve své kůži. 

„Poppy ho stabilizovala, ale vyhráno rozhodně nemá. Říkala, že ona už ale nemůže dělat nic víc, než čekat. Záleží to jenom na něm jakou bude mít touhu a vůli žít. Říkala, že když tady s ním budeme, budeme ho držet za ruku a vyprávět mu, že nás třeba uslyší a donutí ho to tak se k nám vrátit." Zhluboka si povzdechl a vjel si rukou do vlasů. Vypadal strašně unaveně a sklesle. Jistě, Sirius byl jeho nejlepší přítel a poté, co zemřel můj otec si byli ještě bližší. A kdyby nyní ztratil i jeho, byla by to pro něj neskonalá rána. 

„Jak se to vůbec stalo? Ředitel říkal, že ho napadli mozkomoři."

„Ano, Sirius se procházel u jezera za Zapovězeným lesem a tam, jak jistě víš, mozkomoři na příkaz ministerstva hlídají pozemky Bradavic. A tam ho napadli. Nevím, zda si jich nevšiml nebo zda zaútočili prostě jen tak. Vážně nevím."

„Ale proč tam vůbec chodil u Merlina! Vždyť dobře věděl, že tam jsou. Proč se vůbec musel o půlnoci procházet kolem pitomého jezera!" Byla jsem naštvaná a kdyby Sirius nebyl v bezvědomí, pěkně bych mu to vytmavila. 

„A to se ptáš Ty? Vždyť se tam procházel kvůli Tobě." Zavrčel na mě Remus tak prudce až jsem se vyděsila. Vypadal hodně rozzlobeně, ale já jsem netušila proč. Vždyť jsem nic neudělala.

„Prosím? Proč by se tam procházel kvůli mě? Copak Vy si myslíte, že jsem ho tam poslala nebo co?"

„Ne, jistěže neposlala v pravém slova smyslu. To, že jste se spolu dopoledne tolik pohádali ho ohromně vykolejilo, nemohl se soustředit, byl tak rozrušený a vyčítal si, že na Tebe tolik křičel..."

„Jistě a proto, místo toho, aby šel zamnou a vysvětlil mi to, tak se šel o půlnoci procházet do Zapovězeného lesa mezi mozkomory. Jo, to fakt dává smysl."

„Nikdy by tam nešel, kdyby jsi mu neposlala ten zatracený dopis. Ten ho úplně dorazil. Nejdříve se úplně sesypal u mě v kabinetě a pak se prostě sebral a říkal, že se musí jít projít a něco vymyslet. Chtěl jsem jít s ním, ale on trval na tom, že potřebuje být sám. Kdybych ho tak jenom neposlechl.." Poslední Remusovu větu jsem skoro nevnímala, protože mě zaujalo něco úplně jiného. Cože to říkal o dopise? 

„Moment, moment.. jaký dopis? O čem to tady mluvíte? Já jsem mu rozhodně žádný dopis neposílala."

„Ne, a co je tohle?" Rychlým krokem mě obešel a podal mi z nočního stolku nějakou papírovou kuličku. Vzala jsem si jí do ruky a tázavě se na něho podívala.

„To je ten dopis. Sirius ho nejdříve zmáčel slzami, poté roztrhal a následně zase pomocí hůlky slepil. Nakonec z něj udělal tohle." Nechápavě jsem se na něho dívala. To přece není možné.

„Jak se k němu ten dopis dostal?" 

„Nedělej, jako by jsi to nevěděla. To, že za to, co se mu stalo neseš vinu stejně nesmažeš. Kdyby nebylo toho dopisu, Sirius by nikdy nešel do lesa a nikdy by se toto nestalo."

„Remusi, já jsem ale opravdu žádný dopis neposlala. Ani jsem žádný dopis nenapsala. Přísahám." Leskly se mi v očích slzy, ale bylo mi to jedno. Roztřesenýma rukama jsem rozbalila kuličku, která měla být oním dopisem a vytřeštila oči. To písmo jsem poznávala zcela jasně. Ne, to přece nemůže být pravda. Proč?

Vaše Emily :D 

Ne, dneska vám to neudělám... 

Siriusi, 

vím, že Ti tímto dopisem strašně ublížím a věz, že i pro mne je to to nejhorší, co musím udělat, ale nemohu jinak. Celý svůj dosavadní život jsem byla nucena žít bez Tebe. I když samozřejmě vím, že to rozhodně není Tvá chyba, ale přesto. Nevyčítám Ti to, nemohl jsi za to. Přesto mě život bez rodiny, bez rodičů a i bez Tebe poznamenal. Když jsi mě konečně našel, měla jsem pocit, že jsi přesně tím kousíčkem mě samotné, který mi scházel. Jsem tak šťastná a vděčná, že jsem Tě poznala a že jsem vedle Tebe mohla prožít tolik krásného. Byl jsi mi otcem, kterého jsem nikdy nepoznala a pravým kmotrem, který mě chránil, který mě měl rád a který mě ve všem podporoval. Bohužel, jak jsem zjistila, byla to pouze přetvářka. Nyní nejsi schopen akceptovat mé rozhodnutí, přestal jsi mě podporovat a bráníš mi v mém vlastním životě. Ubližuješ nejen lidem, na kterých mi velice záleží, ale i mě samotné. Doufala jsem, že to půjde napravit, že se ještě můžeme usmířit a vrátit vše tam, kde bylo. Ale není to možné. Ty se nezměníš a já také ne. Proto Tě chci nyní požádat, aby jsi na mě zapomněl. Vím, jak strašně moc Tě to bude bolet, ale časem zapomeneš. Bude to takhle lepší pro nás oba, protože takto bychom se jenom vzájemně trápili. Je nutné, abychom toto vydrželi ještě dva roky, poté ze školy odejdu a už mě neuvidíš. Je mi jasné, že se ty dva roky budeme muset potkávat na oficiálních akcích i na hodinách, či v jiných prostorách školy, ale doufám, že to zvládneme jako dva dospělí lidé bez toho, abychom na sebe museli promluvit jediné slovo. Mám Tě moc ráda, Siriusi, ale nemohu jinak.

Elisabeth

To nemohla být pravda. Nemohla jsem tomu uvěřit. Musel to být hloupý žert nebo zlý sen, ze kterého se jistě musím brzy probudit. Podívala jsem se na Remuse, který mě sledoval se zamračeným výrazem na tváři, ale jakmile uviděl na mých tvářích slzy, jeho pohled se změnil. 

„Tohle jsem rozhodně nepsala já, Remusi! Jak jste si u Salazara mohli myslet, že bych napsala něco takového? Jak jste si vůbec mohli myslet, že bych se ke svému kmotrovi, kterého zbožňuji zachovala takhle? A jak vás vůbec napadlo, že i kdybych mu toto chtěla sdělit, že bych to udělala formou dopisu? U Merlina, vždyť by to byl vrchol nevychovanosti. Znamenalo by to, že jím opovrhuji! Nikdy bych mu tohle do dopisu nenapsala, ale řešila bych to s ním osobně." Očividně v něm můj proslov zanechal stopu, protože se na mě pátravě díval a kroutil hlavou.

„Počkej, takže to jsi skutečně nepsala Ty?"

„Jistěže ne, znovu Vám opakuji, že tohle bych mu nikdy neudělala. Vím, jak moc se trápí tím, že semnou celé ty roky nemohl být, takže bych mu to nikdy nevyčítala. A navíc, nikdy bych ho od sebe neodháněla, vždyť nikoho jiného kromě něho nemám."

„Tak potom, kdo? Kdo by mu chtěl tolik ublížit? Kdo by ho chtěl tolik ranit?" 

Vaše Emily