Spojila nás magie

Cruciatus

Tak máme tady pokračování. Další kapitola vyjde až v pondělí a já bych si to čekání ráda zkrátila něčím příjemným. Ráda bych věděla, proč mě, potažmo mé příběhy čtěte? Co vás zaujalo, co je výjimečné, co je dobré a co se vám naopak nelíbí. Mějte se krásně a já se již teď těším na pondělí. 

„Vy ale nemůžete kouzelnický svět opustit. Tím by jste dobrovolně nechala zemřít všechny, které máte ráda a na kterých vám záleží." Ten zatracený Tobias Snape si prostě nedá pokoj.

„A myslíte si, že si někdo zaslouží, abych mu zachraňovala život? Že je zde někdo, kdo si zaslouží, abych za něj bojovala a nechala se dobrovolně zabít tím otřesným kouzelníkem bez nosu?" Vážně, Elisabeth? Kouzelník bez nosu? Opravdu ze sebe dokážeš vypustit tohle?

„A co umaštěnec Snape? Co Váš kmotr? Nebo v tuhle chvíli Váš budoucí manžel, pan Draco Malfoy?" V této chvíli se zamnou objevil Draco, který vypadal stejně vyděšeně jako já nebo Severus. 

„Elisabeth, já jsem o tom nevěděl. Musíš mi věřit, prosím." Šeptal mi do ucha a snažil se, aby ho nikdo jiný neslyšel.

„Ne, jistě, že o tom pan Malfoy nevěděl. Měli jste se to dozvědět až zítřejšího rána, ale když jsme se zde museli sejít výjimečně již dnes při této smutné příležitosti, nač nevyužít příležitosti?"

„Elisabeth, prosím, já jsem o tom opravdu nevěděl." Přistoupil i ke svému kmotrovi a pokusil se ho chytit za rameno. Ten ale jeho ruku setřásl. 

„Severusi, prosím, musíš mi věřit. Ano, miluji Elisabeth, ale když jsem zjistil, co k ni cítíš Ty sám jsem se o ni přestal pokoušet. Vím, že i ona milujte Tebe, že ji na Tobě záleží. Nikdy bych Ti neublížil. Jsi jediný člověk, který se o mě kdy staral. Severusi, prosím." To už Severus nevydržel a odešel směrem, kde se nacházel ředitel. 

„Draco, tohle je celé špatně. Musíme si o tom promluvit, ale ne teď a ne tady. Přijď zamnou večer do sklepení, prosím. Tam nás nikdo nebude rušit. A Tvému kmotrovi to vysvětlím." Draco pouze přikývnul a odešel za svou matkou, která právě nyní hovořila se Siriusem. Již dva dny obývala Bradavický hrad, ale já jsem se s ní měla šanci potkat pouze jednou, při oficiálním přivítání a představení v den, kdy ji Draco přivedl. Já jsme se vydala za tím, jehož smutek mě jsem cítila i na dálku, která nás nyní oddělovala. 

„Severusi, Elisabeth opravdu o ničem nevěděla. Nevěděl jsem o tom ani já a to už je co říct. Samozřejmě se pokusíme vymyslet, jak z toho ven. Nyní je nejdůležitější, aby Ty jsi byl v klidu. Víš, že je Tvá magie hodně poškozená a že se nesmíš rozrušovat, aby se co nejdříve začala regenerovat." Přistoupila jsem ke svému profesorovi lektvarů a položila mu ruku na paži, abych upoutala jeho pozornost. Podíval se na mě tím nejsmutnějším pohledem.

„Zase jsem měl pravdu. Všechny, na kterých mi záleží vždycky ztratím. Každý, koho mám rád, odejde nebo zemře. Vždycky zůstanu úplně sám."

A tak je to správně. Ty si nezasloužíš, aby Tě nikdo miloval. Ty jsi tak špatný člověk, že si nezasloužíš vůbec nic dobrého. Jediné, co Ti přeji je bolest a samota. Přeji si, aby jsi zemřel úplně sám a v bolestech a doufám, že se mi mé přání co nejdříve splní, až Tě Temný pán najde a zabije." Otočili jsme se za hlasem, jenž ve mě vyvolal bolest v srdci. Jak někdo mohl říkat něco takového?

„Vy jste nám zde chyběl, Luciusi. Opravdu, dalšího kouzelníka, který bude urážet a ubližovat jsme zde právě teď potřebovali." Hlas Albuse Brumála proťal napětí mezi námi. Draco se postavil po mém boku a já jsem cítila, jak je jeho tělo napjaté. I jeho matka se přidala k naší skupince, která se rozrůstala. 

„Co tady děláš, otče? Nikdo Tě nezval." Odhodlal se Draco promluvit na nově příchozího, ale v jeho hlase bylo slyšet, jak je napjatý a nervózní. 

„Ale můj drahý syn promluvil. Ty máš ještě tu drzost vůbec na mě mluvit? Ty ostudo mé rodiny. Ty, jenž jsi zničil vše, na čem jsem pracoval více než dvacet let? Ty jenž jsi mi odloudil vlastní ženu a použil ji jako nástroj svých nekalých praktik? Měl by jsi se stydět. Ale nemohl jsem si nechat ujít Tvé zasnoubení s dědičkou rodu Potterů. To jsem opravdu nečekal, že budeš takový kanec a vyspíš se zrovna s tou, jenž přižila jeho útok. Ty, takový slaboch a budiž k ničemu?" Draco se vrhl otcovým směrem, ale můj pevný úchop na jeho paži ho přiměl otočit se zpět a podívat se mi do očí. 

„Draco, nedělej to. On Ti za to nestojí. Prosím." Uvolnil se a nechal se obejmout. Bylo vidět, jak se jeho oči zamlžují zadržovanými slzami bolesti, zrady a strachu. 

„Draco, vezmi svou matku a běžte do jejich pokojů. Nemůžeme ji vystavovat takovému stresu." Nejistě přikývnul, ale jeho pohled se od toho mého nedokázal odtrhnout.

„Zase utíkáš, Ty slabochu? To jsi opravdu takový zbabělec, že nejsi schopen postavit se vlastnímu otci?" Viděla jsem, jak to v Dracovi vře, ale také jsem viděla, že není daleko od toho, aby se opravdu rozplakal. 

„Draco, prosím, běž. On nám za to nestojí. Vem mámu a běžte, prosím." Viděla jsem, jak se na mě Narcissa vděčně usmála a opravdu společně s Dracem odešla.

„O co Vám u Salazara jde, Malfoyi? Proč jste se tady objevil?"

„Přišel jsem se rozloučit s naším drahým Arturem, se kterým nás pojilo letité přátelství, když jsme se společně snažili bojoval proti Severusovu smrtijedství. Bohužel, jemu se ten boj stal osudným. Nikdy mě nenapadlo, že ho nechá Severusi zabít. Věděl jsem, že se rád zbavuješ lidí, kteří Ti šlapou po krku, ale že jsi takhle pomstychtivý jsem opravdu netušil. Asi bych si na Tebe měl dávat větší pozor." A v tom, z ničeho nic Severus vytáhl svou hůlku a namířil ji na Luciuse Malfoye. 

„Severusi, ne!" Vykřikli jsme s ředitelem oba najednou, ale oba bohužel pozdě. 

Lucius se skácel k zemi a v bolestech se kroutil na zemi. Z nebe se začal snášet déšť, který jakoby Severusovu kletbu cruciatus doprovázel. A Severus onu kletbu vyřkl znovu. To už jsem tomu, ale musela zabránit. Nemohla jsem připustit, aby ho zavřeli do Azkabanu za vyřčení zakázané kletby. Bezmyšlenkovitě jsem se vrhla před ležícího Luciuse a nechala vyslanou kletbu projít svým tělem. Padla jsem na koleno a poslední pohled věnovala muži stojícímu přede mnou. 

Vaše Emily