Spojila nás magie

Brumbálův dopis

Pokračování. Snad zase zakopete ten hrob, co jste mi připravili :D Zítra pokračování? 

„Severusi, já si velice cením toho, že o mě máte strach. Moc to pro mě znamená. A také chápu, jak pro Vás musí být těžké mi něco takového přiznat. Vím, že jsem se k Vám nikdy nechovala tak, jak by se ode mě očekávalo, ale věřte mi, že jsem nikdy neměla v úmyslu Vám ublížit. A nyní, když vidím, že jsem vlastně přesně toho docílila nevím, jak to odčinit. Myslela jsem, že když se pokusím dostat Vás zpět do života a najít ve Vás chuť jít dál a nedopustit, aby si s Vámi ten parchant dělal, co se mu zachce, že to bude mít smysl. Chtěla jsem, aby jsem poznal, jaké to je užívat si běžných chvil života, jaké to je těšit se na každý nový den, ale teď vidím, že jsem Vám tím strašně ublížila. O kolik by to bylo snazší kdybychom se potkali v jiné době. V době bez války, bez Voldemorta, beze strachu, bez každodenního příslibu smrti."

„V jiné době by jsi o mě ani pohledem nezavadila. Byl bych stejně ošklivý, stejně zatrpklý a stejně bezohledný." 

„Severusi, to není pravda. Jste ten nejcharizmatičtější muž, kterého jsem kdy potkala. A nejste ani zatrpklý ani bezohledný. Jste jen zklamaný tím vším, čím jste si musel projít a snažíte se, aby už Vám nikdo nemohl ublížit. Bylo těžké na to přijít, ale jsem moc ráda, že jste mi to dovolil. Celou dobu jsem věděla, že nejste takový, jaký se snažíte být pro své okolí, ale neměla jsem možnost to osobně zjistit. Tedy až do doby, kdy se naše magie spojily. Musím říct, že jste se od té doby neuvěřitelně změnil."

„To ano. Vůbec netuším, co jsi to semnou vlastně provedla. Přijde mi, že jsem úplně někým jiným než jsme býval. Je to jako by jsi jediným svým pohledem dokázala zbourat tu pomyslnou hradbu, kterou jsem si kolem sebe postavil. Jako by jediný Tvůj dotek dokázal rozehřát mé zamrzlé srdce. Jako by jediné Tvé obětí ve mě vyhnalo na povrch všechny ty city a emoce, které jsem v sobě tolik let zadržoval. Máš nějaké zvláštní schopnosti, které v lidech vyvolávají to lepší z nich. Máš dar, který uklidňuje, dělá radost a léčí duši."

„Prostě jsem jen přišla na to, že někdy nejsou potřeba žádná slova ani vysvětlování. Že nejsou důležité ani peníze ani moc. Že objetí je ten nejúčinnější lék, který léčí všechny nemoci těla i duše. Že je v pořádku se smát i plakat. Naučila jsem se, že i když se někdo tváří jako ten nejsilnější člověk na světě nemusí to hned znamenat, že takový doopravdy je a že i on může po nocích tajně plakat. Severusi, jste úplně obyčejný člověk, přestože jste velice neobyčejný kouzelník. Máte srdce i duši stejně jako všichni ostatní a proto je v pořádku, že cítíte radost, smutek či bolest."

„Jak to děláš, Elisabeth? Jak to, že jsi pořád tady semnou, po tom všem, co jsem Ti už způsobil?"

„Už jsem Vám to říkala několikrát, ale očividně to potřebujete slyšet znovu. Jsem tady proto, že mi na Vás záleží. Protože jsem Vás konečně měla možnost poznat a zjistit tak, že jste vlastně skvělý člověk, se kterým mě v poslední době pojí nejenom naše společná magie, ale také pár velice krásných vzpomínek. A stejně tak bohužel pár velice smutných vzpomínek."

„Uděláš pro mě, prosím něco?" 

„Cokoliv si budete přát. Říkala jsem, že pro Vás udělám všechno, co bude v mých silách, aby jste byl spokojenější a aby jste přišel na to, že stojí za to žít. Co pro Vás můžu udělat?" 

„Obejmi mě. Pevně mě obejmi a nepouštěj. Prosím." To bylo to nejkrásnější přání, které mohl vyslovit. A já jsem nemohla jinak, než mu jeho přání splnit. Pevně jsem ho objala a on se uvolnil jako hadrová panenka. Stáli jsme tam venku uprostřed zasněžené louky, na nás se sypal další sníh a nám to bylo jedno. Hřála nás blízkost toho druhého a pocit nekonečného štěstí, které si rozléval v mém srdci.

-----------------------------

O dva dny později jsme stáli uprostřed obývacího pokoje a dívali se jeden druhému do očí. Strávili jsme tady tři dny. Tři nádherné dny plné vzájemných rozhovorů, objetí, vyznání. Plné úsměvů, smutných chvilek i veselých okamžiků. Já jsem tady ze sebe vydala všechna vysvětlení a argumenty k tomu, aby měl Severus důvod žít. On tady ze sebe vydal spoustu slz, kradmých úsměvů a jakoby náhodných doteků. Bylo to tak krásné, dokud nám ředitel neposlal sovu se zprávou, abychom se neprodleně vrátili do Bradavic. Jediné, co nám v dopise sdělil bylo, že jde o naléhavou věc a že se musíme dostavit oba. A tak jsme se sbalili a nyní stojíme zde. 

„Byly to tři nejkrásnější dny v mém životě, Elisabeth. Nikdo toho pro mě neudělal tolik jako Ty. Kdyby to záleželo na mě už bychom se nikdy nevrátili zpátky. Žili bychom tady a já bych Tě už nikdy nemusel ztratit. Nikdy bych nemusel ztratit jediného člověka, na kterém mi opravdu záleží."

„Nemusíte o mě přijít. Můžeme to všechno překonat. Můžeme to zvládnout, když budeme oba opravdu chtít."

„Ne, Elisabeth. Já to nezvládnu. Nemůžu Tě ohrozit. Pomůžu Ti vyhrát válku vším, co budu moci udělat a pak dostojím svému slibu a dobrovolně zemřu společně s Temným Pánem."

„A to mi říkáte jen tak? Jen tak mi po tom všem, co jsme tady spolu ty tři dny rozebírali řeknete, že prostě zemřete a hotovo? A co já? To je Vám úplně jedno, jak já s tím potom budu žít? Napadlo Vás, že to vůči mě třeba nefér? Že mi to třeba není jedno? Že bych si mohla přát něco jiného?"

„A co po mě vlastně chceš? Chceš, abych Ti pomohl vyhrát válku a pak co? Abych se díval, jak si vezmeš Weasleyho nebo Thomase? Nebo někoho úplně jiného zatímco já budu pořád ten nerudný profesor? Mám se dívat na to, jak jsi šťastná s někým jiným zatímco já budu pořád žít sám?"

„A proč by jsi se na to měl dívat? Proč by jsi nemohl být šťastný?"

„Protože bez Tebe nikdy nebudu šťastný! Protože bez Tebe můj život nebude mít smysl!"

„Tak za to sakra bojuj! Bojuj za to, jaký život by jsi chtěl mít. Vyslov to nahlas a stůj si za tím."

„Když to řeknu nahlas, bude to znamenat, že je to pravdivé. Když to řeknu nahlas, už to nepůjde vzít zpátky a pak to bude o to víc bolet." 

„Ale když to v sobě budeš dusit, bude to bolet mnohem více. Řekni to, prosím." Natáhla jsem ruku a čekala jestli ji přijme. Přijal. Podíval se na mě a pak sklopil hlavu. 

„Mám Tě rád, Elisabeth. Mám Tě strašně moc rád." Zakřičel to na mě. Udělala jsem krok dopředu tak, abych mu mohla položit dlaň na tvář a donutit ho tak, aby se mi podíval do očí. 

„Já Tebe taky, Severusi. Moc." 

Vaše Emily