Spojila nás magie

Přežij pro mě, prosím

Tak zlatíčka, máte tady slibovanou kapitolu. Celou noc se mi o ní zdálo. Očividně jste mi do snů poslali všechny své připomínky a kletby, které jsem vám způsobila včerejší kapitolou. Bohužel nyní mě čekají náročné tři dny a proto další kapitola vyjde až v neděli. Ale máte se na co těšit. Jak se Vám příběh líbí? A je něco, co by jste změnili? Mějte se krásně a v neděli se těším.

Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě viděla. Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že budu svědkem něčeho takového asi bych se mu vysmála. Ale nyní, když se to dělo jsem nevěděla zda se mám zlobit nebo být vděčná za příležitost, kterou jsem díky Merlinovi dostala. Vzpomněla jsem si na slova jednoho známého autora. Bojuj za vše, co je Ti drahé bez ohledu na to, jak složitý boj to bude, protože se může stát, že po čase už nebude oč bojovat...

Myslím, že jsme na tváři nikdy neměla překvapenější a zároveň vyděšenější výraz, než právě v tuto chvíli. Stála jsem tam a dívala se na muže, který mi ukradl srdce. Dívala jsem se na muže, který seděl přímo před krbem s láhví whiskey v jedné ruce a s jakousi fotkou v ruce druhé. 

„Přišla jsi se mi vysmát za to, co jsem Ti řekl? Chceš si mě dostatečně vychutnat, aby mé ponížení bylo úplné?" Snažil se to říkat tím svým typickým sarkastickým hlasem, ale jeho oči ho zrazovaly. 

„Ne, přišla jsem se ujistit, že jste v pořádku. Volala jsem na Vás, ale Vy jste prostě zbaběle utekl."

„Nazýváš mě zbabělcem? Už nikdy mi takhle neříkej! Můžeš mě nazývat umaštěným netopýrem, slizkým hadem, parchantem, hajzlem, ale ne zbabělcem."

„A co bych si jiného mohla myslet? Řeknete mi, že Vám na mě záleží a pak se seberete a utečete bez toho, aby jste počkal na to, co jsem Vám chtěla říct já? Nenapadlo Vás, že mám právo na Vaše slova nějak reagovat? Že i já mám právo se vyjádřit?"

„Měl jsem čekat na to až se začneš smát? Měl jsem se dívat na to, jak mnou pohrdáš a jak moc jsem Ti odporný? Stačí, pochopil jsem to, ale nechtěj po mě, abych tomu musel přihlížet. Za ty roky jsem se naučil snášet ledasco, ale tohle ne. Chápu, že si zasloužím všechno pohrdání světa, ale pokud je v Tobě alespoň kousek Nebelvíra, žádám Tě najdi ho v sobě a nemuč mě."

„Jak jste u Merlina přišel na něco takového? Jak Vás napadlo, že bych Vámi pohrdala? Poslouchal jste mě za poslední dva měsíce vůbec?" Snažil se vyhnout společnému pohledu. Přešla jsem přes pokoj až k němu a klekla si na jedno koleno těsně vedle toho nejistého muže. 

„Taky mi na Vás záleží, Vy idiote! Co jste si jako celou tu dobu myslel? Proč jste si myslel, že se Vám snažím pomáhat? Proč jste si myslel, že jsem Vám neřekla o Vaší matce? Proč si myslíte, že jsem se Vás celou tu dobu snažila chránit? Záleží mi na Vás a nechci, aby Vám někdo ublížil. A mrzí mě, že jsem to celé ty roky byla právě já, kdo Vám vlastně ubližoval nejvíce.

„Elisabeth... to.. myslíš to vážně?" Ta jeho nejistota v očích mi podlamovala kolena. Byl tak roztomilý, když byl nejistý. 

„Jistěže. Mrzí mě všechny ty naše hádky a rozepře, ale když Vy jste tak složitý člověk. Jste tělem i duší zmijozel a to se projevuje i na Vaší povaze. Navíc ta Vaše obranná maska a ty ochranné zdi kolem Vašich pocitů a emocí přes které se nedá proniknout. Je strašně těžké být Vám na blízku a snažit se Vás chránit, když k sobě nikoho nepustíte. Já jsem se celé ty roky snažila k Vám dostat a Vy jste mě celou tu dobu od sebe odháněl."

„Měl jsem strach. A pořád ho mám. Ztratil jsem v životě tolik, že si nemůžu dovolit cítit k nikomu a ničemu nic, protože bych o něj zase přišel."