Spojila nás magie

Vypadni, vlku!

Tak další kapitolka je na světě. Dneska méně napínavá, ale počkejte příště. Další kapitolka vyjde v úterý a bude to pekelně napínavé. Mějte se krásně. 

Bylo to jako věčnost. Od doby co se Severus přemístil k tomu parchantovi bez nosu uplynuly čtyři hodiny. Já jsem mezitím zašla za ředitelem a pak společně za madam Pomfreyovou, aby byla připravená, kdyby bylo potřeba jejích léčitelských schopností. V Severusových komnatách jsem měla rovněž všechno připraveno pro jeho návrat. Rozestlala jsem jeho postel, uvařila léčivou tinkturu a uklidňující čaj. Práci nám ztěžoval fakt, že po našem spojení magie nemohly být Severusovi podávány více než dva lektvary za dvacet čtyři hodin. Čekala jsem u krbu a mohla se strachy zbláznit. Snažila jsem si dodělat úkoly, ale vůbec jsem se nemohla soustředit. 

Mezitím Severus ležel na podlaze Malfoy Manoru a třásl se pod následky Cruciatu. Hned na začátku si řekl, že to vydrží a nebude křičet, ale po druhé kletbě jeho odhodlání vzalo za své a nyní Severus křičel z plných plic. Bolest se nedala snášet potichu. Po bledých tvářích mu ztékaly slzy bolesti a celé jeho tělo se nekontrolovatelně třáslo. Byl to jeho dnešní trest a zároveň výstraha co ho čeká, pokud nesplní příkaz, který mu Voldemort zadal. Konečně Pán zla sklopil hůlku a i se svými noshledy odešel. Severus se tak mohl vzpamatovat a přemístit se zpět do Bradavic. Věděl, že je na tom lépe než po posledním setkání, ale i tak doufal, že ve svých komnatách nalezne po návratu Elisabeth a bude se moci uklidnit v její blízkosti. 

Když jsem uslyšela zahučení krbu vyskočila jsem z křesla a čekala, kdo z něj vyjde. Mé nejhlubší přání se splnilo a z krbu vystoupil Severus, kterému se ale ihned podlomila kolena a tak se zhroutil na zem. Dvěma kroky jsem byla u něho a snažila se zjistit míru zranění. 

„Severusi, jak je Vám? Jste zraněný?"

„Ne, jsem v pořádku. Jenom hrozně unavený a vyčerpaný. Potřebuji si odpočinout a bude to v pořádku." 

„Nevypadá to, že jste úplně v pořádku. Nechci být indiskrétní, ale očividně jste plakal. To u Vás není moc v pohodě."

„To nic. Použil na mě Cruiatus a to, jak sama dobře víš, není úplně příjemné."

„Pomůžu Vám do postele a pak Vás nechám odpočívat. Musíte být úplně vyřízený."

„Nechoď pryč. Já jsem spíš doufal, že by jsi mohla zůstat. Nechci teď být sám. Prosím."

„Samozřejmě, že zůstanu pokud si to přejete. Tak si pojďte lehnout tady na pohovku a já zůstanu tady v křesle, ano?" Pomohla jsem mu vstát a dojít k pohovce. Dokonce bez připomínek vypil čaj na uklidnění a nechal se přikrýt dekou. 

„Elisabeth, budeme si muset vážně promluvit. Je tady něco, co Ti musím říct já dříve než se to dozvíš od někoho jiného." Díval se na mě tak smutně, že mi bylo jasné o jak závažnou záležitost se asi musí jednat.

„Dobře, ale teď na to nemyslete. Promluvíme si až si odpočinete a bude Vám lépe."

„Dobře. Ale slib mi, že neodejdeš dokud se neprobudím. Prosím." Usmála jsem se a vzala ho za ruku.

„Slibuju. Můžete klidně spát. Zůstanu u Vás." Pochopila jsem, že má špatný pocit z toho, že by měl být sám, spát a nebýt tak chráněný. To nejmenší co jsem pro něho mohla udělat bylo splnit jeho slib a být u něj. Počkala jsem než usnul a poslala svého patrona se vzkazem k řediteli, že je Severus v pořádku a spí. Chvilku jsem seděla a hlídala jeho spánek. Z přemýšlení mě vyrušilo klepání na dveře. Na kouzelné tabulce příchodů u dveří svítil nápis Vkodlak, což znamenalo, že na druhé straně stojí Remus Lupin. Otevřela jsem dveře a překvapeně se mu podívala do očí.