Spojila nás magie

Ty jsi mě políbila

Díval se na mě s úžasem v očích, které se mu leskly slzami, kterým nyní nedovolil opustit své místo. Když jsem se mu dívala do očí, připadala jsem si, jako bych viděla na samotné dno jeho duše. Jako bych spatřila všechno, co si musel v životě prožít. Čím si musel projít. 

„Ty jsi mě políbila." Řekl mi, jako by mě snad o tom chtěl informovat. 

„Všiml jste si?" Dodala jsem s lehkostí a úsměvem na rtech.

„Jistě, že jsem si všiml. Byl to ten nejkrásnější polibek, který jsem kdy dostal. Byl to vlastně můj první polibek po dvaceti letech, abych byl upřímný. Ne, že bych nezaregistroval to, že jsi mě políbila již dříve, ale to jsem si nebyl jistý, zda jsi to udělala dobrovolně nebo pod nátlakem strachu o mě." Ty jeho rozpaky ve tváří byly tak kouzelné. Nemohla jsem uvěřit, že tady stojí ten stejný člověk, kterého jsem znala již šest let a který mi celou tu dobu dělal ze života peklo v podobě nerudného profesora lektvarů. Nemohla jsem uvěřit, že ten člověk, který se nyní dívá do země se sklopenýma očima je tentýž muž, který na mě přesně před rokem řval, že jsem neschopná a stejná budižkničemu jako můj otec.

„A směla bych vědět, komu patřil Váš úplně první polibek?" Na chvilku se zamyslel a poté se mi podíval do očí.

„Tvé matce." Čekala jsem takovou odpověď, přesto mě zaskočila. Bylo zvláštní myslet na to, že se líbal s mojí matkou a nyní se nechal políbit mnou. Bylo to jako bych s ní měla soupeřit, přesto, že jsem věděla, že je mrtvá a stejně milovala mého otce. 

„Miloval jste ji hodně?" Uznávám, byla to otázka na tělo, ale musela jsem se zeptat. Potřebovala jsem od něj konečně slyšet něco o mé matce. Jistě, věděla jsem toho spoustu od ředitele a od ostatních, kteří mé rodiče znali, ale pokud ji Severus miloval, mohl by mi říct mnohem více.

„Ano, miloval. Nebo tehdy jsem si myslel, že je to to nejvíc, jak dokáži milovat. Nedokázal jsem si život bez ní představit. A.." Zatavila jsem ho, protože jsem nechtěla, abychom něco takového řešili jen tak u jezera. 

„Nepůjdeme si o tom promluvit dovnitř?"

„Tak dobře." Společně jsme se vydali již známou cestičkou k zámečku a celou dobu jsme se po sobě dívali. 

Uvařila jsem nám velkou konvici čaje a společně jsme se usadili před krbem v hlavním pokoji. Dívali jsme se do hořícího ohně a upíjeli horký čaj. Nechala jsem Severusovi prostor k tomu, aby si urovnal myšlenky a sám si ujasnil, co všechno mi vlastně chce říci. 

„Miloval jsem Tvou matku více než svůj život. Již když jsme nastoupili do prvního ročníku v Bradavicích jsem ji začal brát jinak, než jen jako kamarádku. Čím jsme byli starší, ona krásněla a líbila se mi čím dál tím více. V pátém ročníku jsem ji to řekl. Nevěděl jsem, že už v té době se jí dvořil Tvůj otec a ona mu o mých citech k ní řekla. Chtěla zůstat pouze mou kamarádkou, ale já jsem se s tím nechtěl smířit. Jenže když to Tvůj otec zjistil, začal dělat všechno proto, aby byla jenom jeho. Jeho útoky, urážky a šikana se zdvojnásobily a Tvoje matka se mu oddávala víc a víc. S Lilly jsme se vídali méně a já jsem s tím nedokázal nic udělat. Jakkoli jsem se snažil, všechno bylo marné. Neměl jsem v té době nikoho, kdo by stál při mě a tak jsem zůstával sám a byl jsem tak pro Tvého otce a jeho kamarády ještě lepším terčem. Začal jsem ho nenávidět. Úplně nejhorší bylo, že jsem začínal být zlý i na Lilly. Tolik mě bolelo, že mě přehlíží a že mě pořád bere jako toho malého kluka. Měl jsem v sobě tolik zlosti, tolik bolesti a zklamání, že jsem se s tím nedokázal vypořádat. A tehdy jsem Tvé matce strašně ublížil a ztratil tak jakoukoliv možnost na to, být s ní."

„Tehdy jste ji nazval zatracenou mudlovskou šmejdkou?" Překvapeně se na mě podíval. 

„Víš o tom? Jak?"

„Něco mi řekl Sirius a něco ředitel."

„Musíš mě za to nenávidět." Opět sklopil zrak, aby se mi nemusel dívat do očí.

„To není pravda. Byl jste tehdy naštvaný. Ponížili Vás před dívkou, kterou jste miloval a ona místo toho, aby mlčela a dělala, že to nevidí Vám chtěla pomoct a tím Vás rovněž zesměšnila před těmi kluky a mým otcem. Strašně mě mrzí, co Vám můj otec i s kmotrem prováděli."

„Ty za to přece nemůžeš. Neneseš za to žádnou zodpovědnost."

„Tak proč jste mi vždycky předhazoval, že jsem jako můj otec? Proč jste mě celé ty roky srovnával s někým, koho jsem vlastně vůbec nepoznala?"

„Protože ve chvíli, kdy jsem se na Tebe podíval jsem viděl jeho a vybavily se mi všechny ty vzpomínky, které jsem se snažil uzamknout ve své hlavě. Pokaždé, když jsi promluvila jsem slyšel ve Tvém hlase hlas Tvého otce. Jeho výsměch, urážky a pocit moci nad mou osobou."

„Já jsem se ale nikdy nesnažila Vás zesměšňovat jako můj otec. Nikdy jsem k Vám nebyla hrubá. Nikdy jsem Vás nijak neurazila. Do té doby, než jste se mnou začal bojovat. Než jste mě začal urážet, zesměšňovat a dělat ze mě nejhorší studentku na škole. Než jste mi začal neustále ukládat tresty."

„Já jsem s tím nedokázal bojovat. Nedokázal jsem se smířit s tím, jak strašně Tě nenávidím a jak se Tě ve skutečnosti bojím."

„Bojím? Vy jste se mě bál?"

„Ano, bál jsem se toho, že pokud Ti nebudu nahánět strach, že se ke mě začneš chovat jako Tvůj otec a budeš tak srážet mou autoritu u studentů. Bál jsem se, že pokud si Tě nebudu držet od sebe začnu na Tebe pohlížet jako na Tvou matku, které se tak strašně podobáš. Nenáviděl jsem Tě. Tak strašně jsem Tě nenáviděl, že jsem si myslel, že se zblázním."

„Nenáviděl? Vážně? Toho jsem si ani nevšimla!" Začínala jsem být pěkně naštvaná. 

„Ano, nenáviděl. Bál jsem se Tě a taky jsem se bál sebe. Ničila jsi mi život od samého počátku, kdy jsi nastoupila. Nemohl jsem nalézt klid. Nedokázal jsem se soustředit. Nemohl jsem jíst ani spát. Byl jsem jako posedlý tím, že Tě musím z Bradavic dostat pryč, že jsem byl rozhodnutý udělat cokoliv."

„Aha. A proto jste si ze mě udělal štvanou zvěř. Víte, jak mi bylo? Jak jsem se vždycky děsila hodin s Vámi? Že jsem vždycky chodila na lektvary s tím, že i kdybych celou hodinu jenom seděla na místě a ani se nehnula, stejně by jste mi dal trest, třeba jen za to, že prostě sedím a nic nedělám. Měla jsem toho a dost, snažila jsem se proti tomu nějak bojovat, ale Vy jste mě nikdy nenechal. Ať jsem udělala cokoliv, bylo to špatně. Nesnášela jsem Vás."

„Ale ustála jsi to. Nechápu, jak je možné, že jsi to všechno vydržela. Já jsem Tě vyhodil a Ty jsi se vrátila. Já jsem Tě urazil a Ty jsi mi odpustila. Viděl jsem, jak to v Tobě vře, když jsem tě urážel a Ty jsi zatínala nehty do svých rukou, ale neřekla jsi proti mě ani slovo. Ukládal jsem Ti ty nejhorší tresty a Ty jsi je beze slov plnila. Proč?"

Vaše Emily

Tak, máte tady takovou skromnou kapitolku. Psala jsem ji dneska ve tři ráno, když jsem nemohla spát, takže chyby prostě přejděte. :D  Celý týden jsem se nezastavila, ale každý den jsme myslela na náš příběh a promýšlela jeho děj. Moc mi těch pět dní psaní chybělo. Ještě dneska a zítra jdu do práce a pak mám 14dní volno, takže budu chtít, aby kapitoly vycházely alespoň obden. :D Mějte se krásně a užívejte si sluníčko :)