Spojila nás magie

Ty zatracený hajzle!

Tak bohužel na tuto otázku jsem odpověď znala. Nevěděla jsem sice kdy, jak a proč, ale věděla jsem kdo. 

„Ty to víš, že ano? Poznala jsi, kdo ten dopis napsal podle písma?" Tak teď jsem vůbec nevěděla, co mu odpovědět. Byla jsem zahnaná do kouta. 

„Ano, Remusi, vím, kdo ten dopis napsal, ale rozhodně to nehodlám nikomu sdělovat. Tohle je pouze mezi mnou a Siriusem. Nikomu jinému do toho nic není. A tomu to samozřejmě vysvětlím. Tedy doufám, že budu mít příležitost."

„Tak nikomu jinému do toho nic není? Děláš si legraci? A myslíš si, že mi do toho nic nebylo i ve chvíli, kdy se mi Sirius hroutil před očima? Myslíš si, že je mi jedno, jak se můj nejlepší přítel cítí? A myslíš si, že je mi jedno, co děláš Ty a hlavně proč to děláš? Dobře přece víš, jak to mám.7

„Tak o tom se teď opravdu bavit nebudeme. My dva si promluvíme, ale až se Sirius probere. Do té doby nehodlám řešit nic a nikoho jiného, než svého kmotra." Remus pouze přikývnul a otočil se k odchodu. 

„Kdyby jste mě Ty nebo Tvůj kmotr potřebovali, víš, kde mě najdeš. Dej mi alespoň vědět až se probere." A k mému údivu úplně klidně odkráčel. 

Sedla jsem si k posteli svého kmotra a vzala jeho ruku do své. Pozorně jsem se dívala na jeho tvář a teprve nyní si všimnula jeho temných kruhů pod očima a strhaného výrazu v obličeji. Jak je možné, že jsem to nezaregistrovala dříve? Jaký jsem to člověk, když si nevšimnu, když se můj nejbližší člověk něčím trápí? Ani nevím, kdy jsem tam takhle v sedě usnula. Probudilo mě až lehké pohlazení na mých vlasech. Zvedla jsem hlavu, kterou jsem měla opřenou o matraci postele a zadívala se do očí svého kmotra. Pátravě se na mě díval a uhýbal pohledem. 

„Siriusi, Ty jsi se probral. Chvála Merlinovi, už jsem se bála, že jsem Tě ztratila." A on pořád nereagoval a díval se na mě jako by mě viděl poprvé.

„Siriusi, pamatuješ si na mě, že ano? Řekni, že víš, kdo jsem. Díváš se na mě, jako by jsi mě neznal."

„Ano, pamatuji. Jen nemůžu uvěřit, že jsi opravdu tady. Po tom všem." V očích se mu zalesklo, hlas se zlomil a on sklopil svou hlavu. Přesedla jsem si k němu na postel a vzala ho za ruku. Zvědavě se na mě podíval a čekal.

„Siriusi, já jsem Ti ten dopis neposlala. Ani jsem ho nenapsala. Nikdy bych Ti tohle neudělala."

„Vždyť byl tak pravdivý a byla v něm slova úplně jako by jsi je použila Ty."

„Copak Ty za ty roky nepoznáš mé písmo? A vůbec, jak jsi si vůbec mohl myslet, že bych se k Tobě zachovala takto? To si o mě opravdu myslíš, že bych Ti chtěla takto ublížit? Vždyť jsi jediný člověk, jediná má rodina, kterou mám. Nikdy bych se Tě dobrovolně nevzdala."

„Nemůžu tomu uvěřit. Takže ten dopis napsal někdo jiný? Ale kdo a proč? Ty se na mě tedy nezlobíš?"

„Ano, napsal ho někdo jiný a bohužel vím, kdo, ale ještě Ti to nemohu říci. A proč? To netuším, ale zjistím to, slibuji. A ano, Siriusi, pořád se na Tebe zlobím kvůli Tvému postoji k Severusovi, ale rozhodně bych Tě nikdy nevykázala ze svého života. Takže už se prosím netvař tak strašně smutně."

„Děkuji. Mám Tě moc rád a život bez Tebe bych si nedokázal představit. Jsi jako moje dcera." Najednou ale opět posmutněl. Pouze jsem mu naznačila hlavou, že bych ráda vysvětlení. 

„Nemám žádné hezké vzpomínky. Všechny mi vzali. Nepamatuji si žádné hezké chvíle s Tebou, pouze naše hádky. Jediné, co vím je, že Tě mám strašně rád."

„Vidíš, to nejdůležitější víš a na tom ostatním zapracujeme. Vzpomínky se Ti časem vrátí, ale aby jsi měl z čeho čerpat i nyní, vytvoříme si spolu nové hezké vzpomínky. A začneme ihned." Natáhla jsem k němu ruce a pevně ho objala. Byla to ta nejkrásnější náruč, ve které jsem mohla být. Připadalo mi to, jako bych byla chráněná a milovaná a jako by se mi nemohlo nic stát.

„Siriusi, mám Tě moc ráda ano? Záleží mi na Tobě a chci, aby jsi byl součástí mého života už navždycky. Nikdy o tom nepochybuj. A i kdybychom se hádali každý den od rána do večera, nic to na tom nemůže změnit. Jsi jako můj otec a tak to také zůstane. Navždy." Usmívali jsme se jeden na druhého a nevšimli si přicházející madam Pomfreyové.

„Tak vidím, že jsi již vzhůru, Siriusi. Dovolíš, abych Tě nyní prohlédla? Ale podle úsměvu na Tvé tváři soudím, že je Ti mnohem lépe."

„Ano, po boku této krásné mladé dámy, o které nyní opět mohu říci, že je mou dcerou se musí cítit krásně úplně každý. Její přítomnost, úsměv a objetí je ten nejlepší lék. Její rodiče by na ni byli hrozně pyšní. Škoda, že tady teď nemohou být s námi. To bych byl úplně šťastný."

Madam Pofreyová Siriuse důkladně vyšetřila a uznala, že je opravdu v pořádku, kromě pár drobných oděrek a ztráty šťastných vzpomínek. Já jsem mezitím přinesla z kuchyně vydatnou snídani, kterou s láskou jemu vlastní připravil Dobby a donutila ji Siriuse sníst. 

„Neměla by jsi jít za tím parchantem do sklepení? Aby mu náhodou nedošla magie." Řekl Sirius mezi sousty a já jsem ho okamžitě zpražila pohledem.

„Siriusi, už zase? Nemůžeš se trošku krotit? Nebo se o něm alespoň nevyjadřovat?"

„Můžeš být v klidu pse, ten parchant si pro ni odešel, aby v zápalu lásky k Tobě neztratila paměť a nezapomněla na svého milovaného profesora lektvarů." Prudce jsem se otočila a spatřila Severuse stát mezi dveřmi. Vydala jsem se pomalým krokem až k němu a po celou dobu se mu pohledem zavrtávala do očí. Nechápavě se na mě díval. Podala jsem mu ruku a počkala až se magie vymění. 

„Svou magii máte, takže se můžete sebrat a vypadnout. Tady nejste vítán." Slyšela jsem, jak se zamnou Sirius prudce nadechl. 

„Prosím? O co jde Elisabeth?"

„Copak jste k tomu všemu ještě i hluchý? Řekla jsem, že zde nejste vítán."

„Ne, myslím to předtím. Uvědomuješ si s kým mluvíš?" Naštvaně jsem se zasmála. 

„Předtím jsem řekla, aby jste vypadnul. A ano, uvědomuji. Mluvím s tím největším sobcem bez kousku citu. Mluvím s člověkem, který mi celý život dělal ze života peklo a který mi ho dělá dodnes. Co jste si jako myslel, že jsem úplně blbá? Že když se mě budete snažit zmanipulovat, že si toho nevšimnu? To jste opravdu takový idiot?"

„Slečno... Co to sakra?"

„Seberte se a vypadněte pane profesore. Dříve, než proti Vám vytáhnu svou hůlku." 

„O čem to tady mluvíš?"

„O tom, že Vás nenávidím, pane profesore."

„Ale proč? Co jsem udělal?"

„Vypadni, ty zatracený hajzle!" Zařvala jsem. On se na mě podíval a byl smutný. Viděla jsem, jak je smutný, ale neudělala jsem nic proti tomu, abych to změnila. Tentokrát ne. Nesměla jsem. Severus se otočil a opravdu odcházel. Ještě naposledy se na mě podíval a pak konečně opustil ošetřovnu. 

On odcházel a zlobil se na mě, protože nevěděl proč se na něj zlobím já. A já jsem se na něj zlobila, protože jsem nevěděla, že on sám neví, že ten dopis napsal. 

Vaše Emily