Spojila nás magie

Legilimens

Tak zlatíčka, máme tady další kapitolu, ale než se do ní začnete, chtěla bych vám strašně moc poděkovat za vaší podporu. Nemůžu tomu uvěřit a nevím, jak se to stalo, ale chybí mi 50 hvězdiček a budu na tisícovce. Takže všichni, kdo jste ještě u nějaké kapitoly ze záhadných důvodů nehlasovali, prosím, udělejte to. Kvůli mě a mým smutným očím. Mám vás ráda.

Od našeho posledního incidentu uplynuly tři dny. Tři dlouhé dny, kdy jsme se potkávali pouze u snídaně, oběda, večeře a poté ještě večer u ředitele v pracovně, kam nám na mou žádost nařídil každý večer dorazit. Šlo pouze o setkání k výměně naší magie. Vzhledem k tomu, že k naší hádce došlo v pátek, přesunula jsem se na oba víkendové dny za Siriusem na ošetřovnu, kde mě Poppy velice ochotně ubytovala. Nevím, jestli se jí mě zželelo nebo ji o to požádal ředitel, který samozřejmě o všem věděl, všechno si zjistil a co si nezjistil, to si domyslel. 

V neděli odpoledne byl Siriusův stav natolik lepší, že jsme si mohli dovolit krátkou procházku k jezeru, kde jsme se chtěli věnovat tvorbě nových vzpomínek. Bohužel, když jsme k jezeru přišli, zjistili jsme, že zde nejsme sami. O kmen vysokého stromu se již opíral Severus, který seděl v trávě a zíral před sebe na vodní hladinu. Když za sebou uslyšel naše kroky, otočil hlavu směrem k nám, aby se o sekundu později setkal s mým pronikavým pohledem. Vyskočil na nohy a díval se na mě. 

„Elisabeth, pojď, půjdeme jinam. Nemusíme sdílet stejné místo s tím zrádcem a podrazákem." Vzal mě Sirius za ruku a chtěl mě vzít pryč.

„Ty si běž kam chceš, Blacku, ale Elisabeth tady zůstane. Chci si s ní promluvit. Pokud možno o samotě." 

„My dva se nemáme o čem bavit, pane. Věci kolem výměny magie máme vyřešeny, tudíž není nic, co bychom spolu měli řešit." V jeho očích se zablesklo.

„Elisabeth, prosím. Jestli mě chceš za něco trestat tak prosím, ale nejdříve mi vysvětli za co. A jestli mě chceš ponížit, klidně si tady kleknu a je mi jedno, že to bude před Blackem, který to každému vyžvaní." 

„Profesore, já si ale opravdu myslím, že se nemáme o čem bavit. Možná jste si myslel, že jsem naivní a že mě dostanete tam, kam chcete, ale já nejsem."

„Elisabeth, prosím. Nemůžeš mě jen tak začít nenávidět bez toho, aniž by jsi mi řekla proč. Mám snad právo vědět, proč se na mě zlobíš. Prosím." A jako by mě chtěl opravdu přesvědčit, ten blázen si prostě klekl do trávy. Jen tak si tam klečel, díval se mi při tom do očí a čekal. A Sirius se prostě začal smát. Smál se jako blázen a já jsem měla strašnou chuť se otočit a nechat tam ty dva idioty spolu.

„U Salazara vstaňte. Chcete, aby Vás někdo ze studentů viděl klečet na zemi v trávě a ještě před jednou svou studentkou? To by Vaše pověst asi neustála."

„Je mi to jedno a budu tady klečet tak dlouho, dokud mi neslíbíš, že mě vyslechneš a dokud mi neřekneš, proč se na mě vlastně zlobíš. Elisabeth, prosím. Víš přece, že mi na Tobě záleží."

„Snape, přestaň ji blbnout hlavu. Tobě nikdy na ničem a na nikom nezáleželo. Vždycky jsi si hleděl jen sám sebe a svých vlastních potřeb. Nikdy Tě nezajímalo nic z čeho jsi neměl prospěch. Jsi podrazák a zrádce."

„Siriusi, počkej. Tohle přece není nutné. Vážím si toho, že mě chráníš, ale tohle zvládnu. Opravdu. Prosím, běž zatím na ošetřovnu, Poppy Tě stejně chtěla znovu vyšetřit. Já přijdu za Tebou jen, co to tady vyřeším. Věř mi, prosím." Musela jsem ho poslat pryč. Nechtěla jsem mu přidělávat další starosti, zvláště teď, když ještě nebyl zcela v pořádku. Sirius se opravdu otočil a pomalým krokem se vydal zpět k hradu.

„Tak už konečně vstaňte. Nemusíme tady celé škole hrát divadlo. Už tak se o nás mluví více než dost." Postavil se a zadíval se mi do očí.

„Už mi konečně vysvětlíš, co se sakra stalo, že se ke mě chováš takhle? Co jsem udělal? Když jsi v tehdy v noci odcházela z mých komnat za svým kmotrem na ošetřovnu, bylo mezi námi všechno v pořádku. Od té doby jsme se neviděli až do chvíle, kdy jsem za Tebou nepřišel na ošetřovnu a Ty jsi mě vyhodila. Mezitím se nestalo nic, co by Tě přimělo mě nenávidět."

„Od té chvíle ne, ale předtím jste udělal něco, za co Vás nenávidět musím. Co jste si jako myslel, že na to nepřijdu? Nebo jste počítal s tím, že Sirius opravdu z mého života zmizí a já tak nebudu mít možnost dozvědět se pravdu? Ale to jste se přepočítal co? Nepočítal jste totiž s tím, že z toho bude Sirius rozrušený natolik, že ten dopis někomu ukáže nebo že bude zničen natolik, že se půjde procházet do Zapovězeného lesa a tam ho napadnou mozkomoři. Kvůli Vám mohl zemřít a já jsem tak mohla přijít o jedinou rodinu, kterou mám." 

„Elisabeth, o čem to mluvíš? Vůbec ničemu nerozumím. Já jsem s Blackem nemluvil a rozhodně jsem ho z Tvého života nevykazoval. Vždyť vím, co pro Tebe znamená."

„Samozřejmě, že jste s ním nemluvil, když jste mu poslal dopis. To jste byl ještě tak hloupý a poslal ho po mé sově? Remus říkal, že Hedvika přiletěla někdy před večeří, to znamená, že jste ho musel napsat, když jsem byla v kuchyni a chystala večeři nebo, když jsem Vám chystala tu zatracenou koupel."

„Elisabeth, já jsem ale žádný dopis nenapsal."

„Lžete! Poznala jsem Vaše písmo. To bych si nespletla nikdy s ničím." 

„Ale Elisabeth, já Ti přísahám, že.."

„Jděte do háje s přísahami. Vaše písmo jsem poznala a kdo jiný by chtěl Siriuse dostat z mého života a ještě mu přitom ublížit?"

„Elisabeth, já to nebyl. Nic jsem nenapsal. Jak Ti mám dokázat, že Ti říkám pravdu?" Na chvíli jsem zapřemýšlela a pak mě něco napadlo. 

„Ukažte mi své vzpomínky na dobu, o které jsem Vám říkala, že musel být dopis napsán." Severus ani na chvíli nezapřemýšlel a přikývnul. Vytáhla jsem hůlku a namířila ji k jeho hlavě. V mé mysli se začaly míhat různé Severusovy vzpomínky, ale já jsem se zaměřila pouze na jednu. Tu konkrétní, kterou jsem hledala. Důkladně jsem se soustředila a už jsem si myslela, že mi opravdu nelhal, když se přede mnou objevila. Bylo to opravdu ve chvíli, kdy jsem byla v kuchyni, protože jsem na něj do ložnice odtamtud volala. On seděla na posteli, před sebou měl desku, brk a pergamen a psal. Tvářil se u toho strašně soustředěně. Nahlédla jsem mu přes rameno, abych se přesvědčila, že píše opravdu to, co jsem si myslela. Naplnilo mě zklamání. Vystoupila jsem z jeho mysli a počkala až se vzpamatuje. Ten, komu procházíte vzpomínky je totiž prochází společně s Vámi, tudíž i on se viděl, jak onen dopis píše. Dívala jsem se mu do očí a nedokázala v nich potlačit odraz zlosti. 

„Stále ze mě hodláte dělat idiota? Proč to všechno děláte? Rozhodl jste se nakonec splnit svůj slib a předvést mě před Voldemorta? Řekněte to rovnou, půjdu s Vámi dobrovolně ať už máme tuhle šaškárnu za sebou." A on tam jen stál a díval se na mě. Obrala jsem profesora Snapea o slova a veškerou jeho výřečnost. Jen tam tak stál a nevěděl, co dělat nebo co říci. Nevěděl, jak se obhájit. A hlavně nevěděl, jak je to možné. Vždyť on si je stoprocentně jistý, že ten dopis nenapsal tak, jak je možné, že se právě teď viděl, jak ho píše. Motala se mu hlava a nemohl se pořádně nadechnout. Připadalo mu, jako by se mu na hrudi usadil kámen a tížil ho. 

„Tak až si to rozmyslíte, dejte mi vědět. Můžete mi poslat dopis po Hedvice, s tím už, jak jsme se právě přesvědčili máte bohaté zkušenosti." Otočila jsem se a odcházela. On neviděl mé slzy a já jsem neviděla ty jeho. Milovali jsme se, ale v tuhle chvíli byla nenávist silnější. 

Vaše Emily