Spojila nás magie

Loučení s kmotrem

Vzhledem k času, kterého nám nezbývalo mnoho jsem se nemohla zdržovat. Chtěla jsem se stihnout se všemi rozloučit a vyřešit všechny své náležitosti v případě, že by ředitelův záložní plán nevyšel a já jsem se již na toto místo nikdy neměla vrátit. Svou poslední vůli jsem již měla napsanou a veškerý majetek, který jsem během svého studia získala i ten, který jsem zdědila po svých rodičích měl připadnout rovným dílem Hermioně a Ronovi. Pečetní prsten mého otce by v případě mé smrti dostal na památku Sirius a medailon, který jsem nosila na krku po mé matce bych odkázala Sevovi. Bylo by to to jediné, co by mu zůstalo po mě a po naší lásce. 

Během toku svých myšlenek a konečného zjištění, že je pro mou případnou smrt opravdu všechno zajištěno jsem se dostala až k výklenku jedné z chodeb, ve kterém seděl Sirius. Byl tak zamyšlený, že vůbec nezaregistroval můj příchod. Dopřála jsem si zhruba minutu, abych se uklidnila a rozmyslela si, co všechno mu vlastně řeknu. Dívala jsem se, jak smutným pohledem sleduje krajinu před sebou a píchlo mě u srdce. Co všechno jsme si za poslední dva roky řekli. Jak moc jsme jeden druhému ublížili a přesto jsme nyní tady. Všechno jsme zvládli, protože nás spojuje něco moc důležitého. Láska a síla rodinného pouta. Vždyť jsem vlastně celou dobu věděla, že pro mě chtěl můj kmotr jen to nejlepší, i když to občas dával najevo dost zvláštním způsobem. Pomalým krokem jsem došla až k němu a jemně ho pohladila po rameni. 

„Co tady děláš?" podíval se na mě a zpozorněl, když uviděl, že mám v očích vepsaný smutek. 

„Siriusi, je čas." 

„Čas na co, Elisabeth? Na co je čas?" zeptal se mě, přestože podle výrazu jeho očí a podle toho, jak jeho tělo zamrzlo v pohybu se zeptal pouze, protože doufal, že se odpověď, kterou očekával nedostaví. 

„Je čas se rozloučit, Siriusi. Musím jít. Musím se mu konečně postavit a pokusit se zachránit alespoň něco z toho, co zbylo." Bylo mi ho tak líto. 

„Vím, že to musíš udělat, přesto Tě prosím, abys to nedělala. Je toho tolik, co jsme si nestihli říct. Tolik věcí, které jsme nestihli prožít. Nemůže to přece takto skončit. Vrátíš se, že ano? Slib mi prosím, že se vrátíš a dovolíš mi napravit veškeré chyby, které jsem udělal i všechno to, jak jsem Ti ublížil." Bylo vidět, že se pro něj stává těžké mluvit alespoň trochu plynule, proto jsem se rozhodla to ukončit co nejdříve, abych ho moc netrýznila. 

„Siriusi, já přece vím, že všechno to, co jsi dělal, jsi dělal jen proto, aby jsi mě chránil a aby jsi mi zajistil hezký a bezpečný život. Nic Ti nevyčítám, opravdu. Jsem strašně ráda, že jsem měla tu možnost Tě poznat a díky Tobě pochopit spoustu věcí nejen o svých rodičích, ale i sama o sobě. Jsi jediná opravdová rodina kterou mám a doufám, že pokud se mi povede tuhle válku vyhrát, budeme moc šťastní." V tuhle chvíli už Sirius nepokrytě plakal. 

„Chtěla bych Tě ale poprosit o jednu moc důležitou věc. Vím, že by to pro Tebe bylo velice těžké, ale věř, že je to pro mě to úplně nejdůležitější proto, abych mohla s klidem odejít." Doufala jsem, že mému přání vyhoví. 

„Jistě. O cokoliv poprosíš, to Ti splním."

„Chtěla bych Tě požádat, Siriusi, kdybych se náhodou nevrátila nebo se vrátila ve stavu, kdy bych nebyla schopná komunikovat, nedávej žádnou vinu Severusovi. Moc Tě prosím. Vím, že se nemáte v lásce, že se dokonce nesnášíte, ale udělej mi to k vůli. Vím, že pro něj to bude nesmírně těžké a bolestivé samo o sobě, když mě ztratí. Siriusi, on to před vámi nedává najevo, ale on mě má fakt rád. Jsem si tím jistá. Otevřel se mi tak, jako nikomu kromě mé matky a jsem si jistá, že by ho má smrt zničila mnohem více, než smrt Lily. Prosím Tě proto, už mu více nenakládej a nech ho v klidu se s tou bolestí srovnat a smířit. To je to jediné, oč Tě žádám." Dívala jsem se na něj s prosbou v očích a čekala, co mi na mou žádost odpoví. 

„Dělám to hrozně nerad, ale slíbil jsem, že Ti splním cokoliv, takže ano, slibuji. Ale zároveň nesmírně doufám. že k tomuto nedojde a Ty se nám vrátíš živá a zdravá a my se budeme moci se Srabusem dále nenávidět a provokovat." Vzal mě za ruku a pohladil ji. 

„Ano, i já doufám, že se budu moci vrátit a dohlédnout na vás. Věř mi, že proto udělám maximum. A nyní Siriusi, budu muset opravdu jít. Ještě se musím rozloučit se Severusem." Oba jsme se postavili a pohlédli do očí toho druhého. Nebylo potřeba slov. Bylo to těžké, vidět, jak Sirius trpí a jeho oči jsou plné slz, ale musela jsem být statečná. Nemohla jsem si dovolit nic, co by rozhodilo mou koncentraci a připravenost na souboj s Pánem Zla. 

Naposledy jsme se objali a já jsem vyrazila směrem do sklepení. Slyšela jsem za sebou tichý vzlykot svého kmotra, ale věděla jsem, že se nesmím ani zastavit ani otočit. Jinak už bych nikdy neodešla. 

Cestou do sklepení jsem ještě nerazila na Draca, který byl tím nejdůležitějším článkem celého našeho plánu.

„Jsi připravená na všechno? Nejsem si jistý, jak bude můj kmotr reagovat, každopádně vyvádět bude v každém případě." Bylo na něm vidět, jak moc smutný a bolavý je. Měl strach o matku, o svůj život, o mě. Nevěděl jestli přežije, jestli bude mít kde žít nebo jestli mu zůstane někdo, o koho by se mohl v budoucnu alespoň trochu opřít. 

„Nemám jinou možnost, Draco. Pokud chceme být někdy se Severusem společně šťastní, musíme se teď toho parchanta zbavit. A přestože jsem si jistá, že to bude Severuse neskutečně bolet, zvládne to a já věřím, že mu to pak budu schopná vynahradit a zahladit tak každou stopu po bolesti, kterou mu poslední bitva přinese." Usmála jsem se takovým tím povinným úsměvem, abych Draca alespoň trochu uklidnila a zaklepala jsem na dveře. Přesně podle očekávání se neozvalo vůbec nic, takže jsem prostě otevřela a vstoupila. 

Vaše Emily

No... co dodat. Moje docházka zde je katastrofální, nicméně je tomu tak. To, co se děje všude kolem nás je prostě strašné a já každý den bohužel nacházím něco, co je důležitější k vyřízení, než si tady sednout a psát, i když mi to strašně, úplně neskutečně strašně chybí. Dneska ráno jsem po probuzení řekla dost. Celý den jsem všechen program dělala tak, aby byl hotov o nejméně deset minut dříve než by měl. No a co z toho vzešlo? Celých dvacet minut času, který jsem si teď večer mohla dovolit k napsání této kapitoly. Vznikla úplně spontánně, bez přípravy a přemýšlení. Prostě jsem psala. A bylo to tak boží. Jsem to zase já :)