Spojila nás magie

Nesnáším tu bezmoc!

Přeji vám krásný večer a krásné čtení. Zajímá mě, zda se vám líbí více ta Elisabeth, která je citlivá a milá a nebo ta dnešní? Výbušná a energická? Já osobně volím tu dnešní :D Úplně celá já.

„Pane Snape, prosím, tohle není vhodná doba. Právě jsme ztratili velice blízkého člověka a je velice nevhodné v tuto chvíli řešit cokoliv jiného, než právě jeho ztrátu."

„Samozřejmě, chápu, že nyní na to není vhodná chvíle. Nebudu již déle zdržovat, ale potřeboval bych si s Vámi pohovořit o samotě, pane řediteli. Pokud by to tedy bylo možné." Ředitel přikývnul na souhlas.

„My se sejdeme těsně před obřadem u hlavní brány. Zhruba za dvě hodiny. Severusi, ať Tě ani nenapadne, že by jsi tam nešel. Chápu, že to pro Tebe bude velice nepříjemné, ale za smrt Artura neneseš žádnou odpovědnost. Takže si přeji, aby jsi dorazil společně s Elisabeth." Podívala jsem se na Severuse a odpověděla i za něj. 

„Jistě, že přijdeme oba, pane řediteli." Pokynula jsem Severusovi a společně jsme vyšli z ředitelny. Chvíli jsme vedle sebe kráčeli beze slov, nicméně byla jsem to já, kdo to ticho přerušil.

„Nepůjdeme se projít? Myslím, že by nám čerstvý vzduch mohl udělat dobře."

„Raději bych šel k sobě do pokojů a byl sám. Necítím se na to, aby se na mě každý díval. A Ty by jsi se měla jít podívat, zda Weasleyovi něco nepotřebují."

„Já Vás ale nechci nechat samotného. Neměl by jste být sám."

„Tak dobře, ale nejdříve se prosím zajdi ujistit, že Tě opravdu nepotřebují. Já počkám ve svých komnatách."

„Ale neměl by jste..." Nestihla jsem dopovědět.

„Slibuji, že neudělám žádnou hloupost a v klidu na Tebe počkám. Slibuji Ti to." Pronikavě se na mě díval a já jsem v jeho tváři pátrala po tom, zda mu můžu věřit.

„Tak dobře. Budu hned zpátky." Pouze přikývnul a my jsme se vydali každý na jinou stranu hradu.

-------------------

„U Salazara Rone, tohle přece nemůžeš myslet vážně. Severus nenese žádnou odpovědnost za smrt Tvého táty. Ano, poprosil ho, aby přišel sem do Bradavic, ale ne proto, aby ho nalákal pro smrtijedy, ale proto, že ho prosil, aby si semnou promluvil a domluvil mi. Určitě doma najdeš onen dopis a uvěříš. Vím, že to na této hrozné věci nic nezmění, ale nemůžeš prostě obvinit někoho ze smrti neoprávněně."

„Elisabeth, my všichni chápeme Tvou náklonnost k profesoru Snapeovi. Přece jenom, díky spojení vaší magie jste spolu strávili spoustu času a Ty jsi ho tak mohla poznat i z jiné stránky než my všichni ostatní, ale nemůžeš se nám divit. Můj muž je mrtvý a zemřel proto, že ho sem Severus pozval. Nevím sice proč a nemůžu ani říct, že ohledně toho dopisu neříkáš pravdu, ale v tuto chvíli je jediný, koho můžu ze smrti Artura obvinit." Už dobrou půl hodinu jsme se s Weasleyovými hádali ve vestibulu před sklepením, kde jsme se potkali. Já jsem šla za nimi a oni hledali mě, aby mě poprosili o pomoc s přípravou pohřbu a aby se semnou domluvili, zda na obřadu řeknu pár slov. 

„Je mi to moc líto, že to musím říct, ale strašně se pletete. Já za Severusem stojím a věřím mu, když říká, že smrtijedy neinformoval. A mé rozhodnutí nemůžete změnit." Bylo to jako by mi trhali srdce z těla. Všichni ti lidé, kteří se na mě nyní dívali se slzami v očích byli jako má rodina. Trávila jsem u nich veškerý volný čas, který mi byl od mého strýce povolen. Byli jsme jako opravdová rodina, ale tohle jsem nemohla nechat jen tak. Věděla jsem, že právě prožívají obrovskou bolest a tak je jejich mysl otupělá bolestí, ale nemohla jsem je i přesto nechat, aby Severuse takto obviňovali. Odešla jsem asi po dalších deseti minutách nekončící hádky. 

---------------

O pár desítek minut později jsem stanula před dveřmi mého zmijozela. Otevřel mi a zkoumavým pohledem si mě změřil. Nechal mě vstoupit a počkal až se posadím do křesla ke krbu. Beze slov nám donesl skleničku whiskey. Tu mou mi vložil do rukou a počkal až upiju. 

„Vidím, že o Tvou pomoc zřejmě nestáli." 

„Naopak. Požádali mě, zda bych na obřadu nepronesla pár slov. Tedy požádali mě o to ještě před tím, než jsme se stihli pohádat."

„Omlouvám se. Je to moje vina. Předpokládám, že jste se pohádali kvůli mě." Dopila jsem zbytek obsahu skleničky a zírala do plamenů ohně. Byla jsem tak naštvaná. Jak je možné, že se všechno tak strašně kazí? Ani jsem nevěděla jak, ale mrštila jsem skleničkou přímo do krbové římsy až se rozletěla na tisíce kousíčků. Vytáhla jsem z kapsy hůlku a jedním mávnutím ji zpátky slepila a přilevitovala zpět do své ruky. Podívala jsem se na Severuse a zpět na skleničku. A nenapadlo mě nic lepšího, než ji zpátky mrštit před sebe, tentokráte přímo do plamenů, které zlostně zasyčely a zapraskaly. 

„Nesnáším tu bezmoc! Jak můžou někoho obvinit z vraždy, když nemají důkazy? Zatracený Voldemort!" Byla jsem nepříčetná. Přecházela jsem místností tam a zpět a vjížděla si rukama do vlasů. Nakonec jsem popadla láhev stojící na stolku v rohu místnosti a praštila s ní o podlahu. Severus mě po celou dobu sledoval, ale neodvažoval se cokoliv říct.

„Za hodinu Vás tady vyzvednu a půjdeme tam společně. Já teď musím pryč, než to tady úplně zničím. Kdyby jste mě potřeboval, budu na hřišti." Počkala jsem až přikývne a odešla. Nezapomněla jsem za sebou hlasitě prásknout dveřmi, ačkoliv on za můj vztek nemohl. 

Vaše Emily

U další části se uvidíme v sobotu.