Spojila nás magie

Dáte mi šanci?

Docela dlouho nám to ticho vydrželo. Já jsem seděla v křesle u krbu a snažila se číst si v knize přeměňování, i když popravdě jsem se vůbec nemohla soustředit. Celou dobu jsem periferně sledovala Severuse a snažila se z jeho chování rozluštit, jak se naše situace asi bude vyvíjet dále. 

Severus seděl v křesle naproti toho mého a četl si nové číslo lektvaristického časopisu. Byl napjatý a mírně se mu třásly ruce. Bylo tak nezvyklé sledovat ho, když se očividně necítil ve své kůži. Každou chvíli se na mě přes okraj novin podíval a asi si i myslel, že jsem si toho nevšimla. Byl tak roztomilý, když byl nervózní. Nejraději bych si mu sedla na klín a objala ho. To by mi ovšem stále nemohly znít v hlavě jeho slova nenávisti a pohrdání. Po chvíli už jsem to nevydržela a podívala se jeho směrem. Zvedl hlavu a naše pohledy se střetly. 

,,Už to déle nevydržím. Nechtěl by jste mi třeba něco říct? Nebo jsem to všechno špatně pochopila a nic z toho, co mi řekl ředitel není pravda?" díval se na mě, ale neřekl ani slovo. 

,,Tak semnou sakra mluvte! Nemůžete čekat, že se po tom všem co se v posledních dnech stalo nebudu ptát. Já nevím, ale myslím si, že si alespoň nějaké odpovědi na své otázky zasloužím."

,,A co by jste chtěla slyšet? Že jsem se do Vás zamiloval? Že bez Vás nemůžu žít? Že celé noci nespím, protože mám strach, že když usnu bude se mi zase zdát o tom, že Vás ztrácím? Chtěla by jste slyšet, že mi vůbec nečiní žádnou radost Vás neustále ponižovat a urážet? Že bych si nejraději nafackoval, než Vám způsoboval takové nepříjemnosti? Že celé dny a noci trpím tím, že Tě mám u sebe a nemůžu Tě obejmout?" Opravdu už skoro křičel a úplně plynule přešel k tykání.  

Stála jsem tam a dívala se na něj s bolestí v očích. V tu chvíli to nebyl ten obávaný netopýr, profesor lektvarů a zmijozel. Přede mnou stál Severus Snape, muž, který právě po dlouhé době otevřel své srdce a čekal, zda to někdo uvidí nebo ne. 

,,Ano, zakoukal jsem se do své studentky. Zakoukal jsem se do Tvých zelených očí, které máš po matce a které mě hřejí u srdce pokaždé, když se do nich podívám. Když jsi semnou mám pocit, že všechno může být v pořádku a že i já můžu být v pořádku. Když jsem s Tebou mám pocit, že nejsem tak hrozný, tak odporný a tak nenáviděný. Nevím, jak a kdy se to stalo, ale stalo se to. A věř mi, že jsem se to snažil nějak změnit, ale nejde to. Snažil jsem se Tě nenávidět, odehnat Tě od sebe. Snažil jsem se, aby jsi ke mě cítila nenávist a odpor, ale Ty jsi úplně jako Tvá matka. Vždycky v každém vidíš to dobré a za každou cenu musíš každého zachraňovat. Snažil jsem se. Opravdu jsem se snažil, ale nejde to. Nedokážu Tě nenávidět a nedokážu si Tě držet od těla. A už Ti déle nedokáži lhát. Když vidím, jak Ti pokaždé strašně ubližuji, tím vším, co Ti řeknu. Už nechci. Už Ti nechci ubližovat. Už se nechci dívat, jak se na mě Tvé krásné zelené smaragdy dívají s bolestí a nenávistí." sklopil hlavu a podíval se na mě. 

,,Tak a teď to všechno víš. Pochopím, když teď odejdeš a už se nevrátíš. Pochopím, když budeš chtít, abych odešel ze školy. Pochopím, když mi odmítneš dále doplňovat magii. A pochopím i to, když mě začneš doopravdy nenávidět." 

Seděla jsem tam naproti své lásce a nevěděla co dělat nebo co říkat. Srdce mi bušilo tak, že jsem si byla jistá, že to musí být slyšet i na druhé straně hradu, ruce se mi třásly a byla mi hrozná zima. Dívala jsem se mu do očí a nechápala co mi tím vším chtěl vlastně říct. 

,,A proč mi to všechno říkáte? Čekáte, že Vás nyní začnu nenávidět a tím pádem bude mít dušička pokoj? Nebo chcete, abych Vás litovala, že jste se celou tu dobu trápil a právě proto jste se ke mě choval tak, jak jste se choval? To jste se ale přepočítal. Litovat Vás rozhodně nebudu. Já jsem se totiž taky hodně trápila, aby jste věděl. Trápila jsem se od chvíli, kdy jsem nastoupila zde na školu. Od první chvíle jste ve mě viděl jen dceru Jamese Pottera. Od první chvíle jste mě ponižoval, urážel a šikanoval. A já jsem se celou tu dobu snažila k Vám dostat blíže, protože jsem věděla, že jste miloval mojí matku. Věděla jsem, jak strašně moc Vás zasáhla její smrt a tak jsem si myslela, že by Vám moje přítomnost mohla pomoct to všechno konečně překonat. Když mi ředitel řekl, že si dáváte za vinu její smrt, myslela jsem si, že konečně nastal čas si odpustit. Celou tu dobu jsem se snažila Vám zavděčit. Snažila jsem se Vám dokázat, že nejsem jako můj otec. Proto jsem vždycky za každou cenu pomáhala všem, kteří to potřebovali i na úkor svého zdraví, protože jsem chtěla, aby jste pochopil, že já nejsem ta, co šikanuje, ale ta co pomáhá. Ale Vy jste to nikdy neviděl. Viděl jste jen gesta, podobu a chování mého otce." díval se na mě a v očích měl slzy. 

,,Ano, i já jsem se trápila. Celou tu dobu. A ve chvíli, kdy jsem před třemi roky zjistila, že k Vám již necítím nenávist, ale náklonnost a později snad i obdiv, úctu byla jsem o to více smutná, protože Vy jste se pořád choval jako ten nejhorší chlap pod sluncem. Já jsem Vás měla ráda a Vy jste mě ničil. Když nám před rokem ředitel oznámil, že jste měl nehodu a že nebudete měsíc vyučovat myslela jsem, že se zblázním strachy. Tolik jsem se bála, že Vás ztratím ještě dříve než se mi povedlo Vás vůbec získat. Trvalo mi dvě hodiny proseb než mi ředitel konečně všechno vysvětlil a zavedl mě za Vámi na ošetřovnu. Nikdy nezapomenu na ten pocit úlevy, který se mi rozlil v srdci, když jsem viděla, že jste na živu. A pak jsem Vás tajně navštěvovala každý večer. A ano, tušíte správně, pod neviditelným pláštěm svého otce. Tehdy jsem si uvědomila, že to, co k Vám cítím není nenávist."

,,Takže se mi to všechno nezdálo? Myslel jsem si, že blouzním. Každý večer jsem měl pocit jako by mě někdo držel za ruku a odhrnoval mi vlasy z tváře. Každé ráno jsem se probouzel při vůni čerstvě natrhaných květin ve váze. Byla jsi to Ty. I tehdy, když jsem měl horečku a někdo mi šeptal ta uklidňující slůvka jsi to byla Ty? A i při tom výslechu ministrem, když zjišťovali, kdo mě napadl jsi seděla vedle mě a držela mě za ruku? Byla jsi to Ty, že ano? Vždycky jsi to byla Ty. A už navždycky to budeš Ty." a jeho tváře nyní skrápěly slzy.

,,Právě jste ke mě byl konečně upřímný a řekl jste mi, že mě máte rád. Proč tedy pláčete?"

,,Protože nyní vím, že ani já Tobě nejsem lhostejný. Protože vím, že Tě nyní zase zklamu. A protože vím, že pokud jsem dosud měl alespoň naději, nyní již nemám vůbec nic."

,,O čem to mluvíte, pane? Nechci již žádné náznaky ani hádanky. Chci pravdu. Prosím."

,,Elisabeth, já jsem smrtijed. Sloužím pánovi zla. Jsem jeho stoupenec. To já jsem byl ten, kdo Pánovi zla vyzradil znění té věštby, která Tě označila za jedinou osobu, která ho může porazit. To kvůli mě vás našel v Godrickově dole a zabil Tvé rodiče. To kvůli mě jsi sirotek a musela jsi žít u těch hrozných příbuzných. To já jsem vinen za všechno zlé, co se Ti v životě stalo." klesl přede mnou na kolena a plakal. Dívala jsem se na plačícího muže, kterého jsem milovala a plakala zároveň s ním. 

Osude, živote, Merline, vy všichni! Co jste to udělali? Proč jste to udělali? Nenávidím Vás.