Spojila nás magie

Myslánka

Společně jsme se vynořili z myslánky a zůstali stát naproti sobě se zaklesnutými pohledy. Dlouhou chvíli ani jeden z nás nepromluvil. Bylo to ticho napjaté, nic neříkající a a zároveň sdělující vše. 

„Severusi, já nejsem Váš nepřítel, pamatujete si?" Byla jsem to já, kdo jako první přerušil naše mlčení a pokusil se zahájení klidné rozmluvy.

„Ale dneska jsi se nechovala ani jako můj přítel. Očividně Ti vyhovovalo, že mě můžeš konečně začít nenávidět bez toho, aniž by Tě musely trápit výčitky svědomí."

„Severusi, o čem to u Salazara mluvíte? Proč bych Vás měla nenávidět? Já přece vím, proč tohle všechno dneska muselo stát. Věděla jsem o tom, to přece víte." Snažila jsem se mu stále s klidným hlasem vysvětlit, ale on vypadal, že se chce pohádat za každou cenu.

„Byl jsem tam sám sakra! Byl jsem tam úplně sám. Věděla jsi, co se stane. Brumbál říkal, že jste všechno naplánovali společně, ale já jsem tam stejně zůstal sám. Rozumíš, byl jsem tam úplně sám!" V tuto chvíli už Severus opravdu křičel a aby své rozzlobenosti dodal ten správný důraz, popadl, která stála na stolku vedle myslánky a hodil ji přímo proti zdi, kde se roztříštila na tisíce kousků. 

„A co jste si jako myslel? Že Vás tam přede všemi obejmu, řeknu, jak za nic nemůžete, že to celé naplánoval Brumbál? Nebo že všem řeknu, že nejste, kdo si myslí, že jste a že za všechno může Voldemort? Že mu Vás dobrovolně vydám tím, že řeknu pravdu? To jste si přál? Tak to se omlouvám za svou chybu. Měl jste mi říct, co doopravdy chcete. Doteď jsem si myslela, že Vaším přáním bylo zůstat živý!" Popadla jsem zpátky lahvičku, se kterou jsem přišla a s hlasitým prásknutím dveří jsem odešla. 

Nestihla jsem dojít ani do poloviny chodby, když do mě doslova vrazila jistá osoba. Byla jsem naštvaná a tak jsem z úst vypustila pár peprných slov a urážek na adresu toho nepozorného pitomce. 

„Přijímám, přestože skutečně netuším, čím jsem si to zasloužil." Řekl mi s neskrývaným úsměvem a já jsem až nyní vzhlédla a pohlédla přímo do očí Remuse. 

„Dříve než se zeptáš, co tady dělám a jestli jsem to opravdu já, ano jsem a hledám Tě protože Ti mám vyřídit, že už je známo, kde se nacházejí poslední dva viteály a jak je zničit. Ředitel zanechal detailní záznamy a své poznámky. Všichni, kterých se to týká jsou u Minervy v soukromých pokojích."

„Takže je to opravdu tady, že? Není jiná možnost. Pořád jsem doufala, že má ředitel nějaký tajný triumf v rukávu." 

„Já taky, věř mi."

„Takže půjdeme za ostatními a probereme, jak na to. Musíme mít jasný plán a přesně danou časovou osu. Nesmí se nic pokazit, tohle je naše poslední a jediná šance pokud chceme opravdu Voldemorta porazit."

„Ano, tohle zní jako Tvá slova. A co bude potom?" Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Když jsem oči znovu otevřela a zadívala se do Remova pohledu byla jsem si jistá, že pochopil. 

„Potom se budeme muset rozloučit." Za námi se ozval bolestivý nádech a špatně tlumený vzlyk. Otočila jsem se a zahlédla mizející černý hábit. Ozvala se ve mě taková zlost, že jsem se rozmáchla a vší silou, kterou jsem měla praštila přímo do zdi. Pak už jsem cítila, jak mi po zápěstí ztéká horký pramínek krve. 

„Půjdeš za ním? Vypadal, že by to potřeboval." Tak tohle bylo i na Remuse hodně ohleduplné, pokud se jednalo o Severusovu osobu. 

„Ne, teď musíme jít." Už jsem Removi ale neřekla, že nás ještě pořád pojí myšlenková magie, kterou jsem rozhodla využít i nyní a alespoň tak Severusovi poslat vzkaz, že se za ním vrátím za pár chvil ať zůstane v klidu a hlavně nikam nechodí. A také, že ho mám pořád ráda. 

Vaše Emily

Ano, ano, ano vím... moje docházka zde je strašná, ale to se prostě fakt nedá. V práce se střídáme s karanténami a covidem, doma všichni nemocní, práce moře.. No, snad to teď bude lepší, když i mě postihla ta karanténa :D