Spojila nás magie

Plán pozměněn

Tak zlatíčka, jsem zde s novou kapitolo. Ano, mám zpoždění, ale včera jsem opravdu neměla sílu vůbec na nic. Včerejšek bych nazvala dnem blbců, bláznů a idiotů, protože tolik jako včera jsem jich snad ještě nepotkala. Ale včerejšek je zapomenut a přichází dnešek. Kapitolu jsem nakonec rozdělila na dvě části, protože do té druhé části chci ještě něco doplnit. (Ano, po dlouhé době jsem si po sobě přečetla, co jsem napsala a napadají mě další a další věci. Takže už takovou chybu neudělám a nic po sobě příště číst nebudu :D) Druhá část této kapitoly vyjde zítra. Mějte se do té doby moc hezky a užívejte si posledních srpnových dnů. ( I když tedy u nás už to vypadá, jako by byl říjen. Dneska ráno 8 stupňů :D) 

„Tak tohle byl ten nejkrásnější polibek, který jsem od Vás dostala." Dívala jsem se mu do očí a usmívala se. 

„Souhlasím, pouze s tím rozdílem, že pro mě to byl nejkrásnější polibek, který jsem kdy dostal." Tvářil se tak vážně, že jsem měla strach, aby se ona příjemná atmosféra mezi námi nevytratila. 

„Copak má matka líbala špatně?" Snažila jsem se o odlehčení situace.

„To ne, naopak. Jenom nyní, když jsem poznal, jak vypadá opravdový polibek s člověkem, který tě miluje vím, že všechny polibky, které jsem dal Tvé matce nebyly vůbec z pravé lásky. Naše polibky s Tvou matkou byly spíše přátelské, kdežto nyní polibky s Tebou jsou opravdové."

„Jsem moc ráda, že to vnímáte takto. A hlavně jsem ráda, že spolu konečně dokážeme hovořit o mé matce. Vím, že je to pro Vás citlivé téma, ale pro nás oba je důležité o Lilly mluvit. Byla součástí života nás obou a vlastně ji i zůstane. Už navždycky to bude žena, která mě porodila. A už navždycky to bude žena, která se o Vás v dětství postarala a chránila Vás. Za tohle ji nikdy nepřestanu být vděčná, že Vás nenechala samotného."

„Ano, byla úžasná. Nikdy mě nenechala někde sedět stranou samotného. Vždycky tady byla pro mě. Byla jediným člověkem, kromě mé matky, před kterou jsem si mohl dovolit uvolnit své emoce." Náš rozhovor se dostával do opravdu osobní roviny a přesně, jak jsme zvyklí v takovýchto chvílích nás vždycky někdo vyrušil. A nejinak tomu bylo i nyní. Právě ve chvíli, kdy jsem se chystala Severuse zeptat na mého otce se ozvalo zaklepání na vstupní dveře. Severus se nepříjemně ošil, ale vstal a šel se podívat, kdo nás to vyrušuje. 

„Severusi, je zde Elisabeth?" Zeptal se ředitel bez pozdravu a než stihl Severus odpovědět vešel rovnou do bytu. 

„Řediteli, při vší úctě k Vám, nemyslíte si, že to trošku přeháníte? Momentálně máme s Elisabeth důležitý rozhovor a rádi bychom ho dokončili."

„Je mi líto, ale i já mám s Elisabeth důležitý rozhovor a není možno ho déle odkládat."

„Řediteli.." Brumbál ho ale přerušil hbitým mávnutím ruky. 

„Ne, Severusi, tohle je opravdu důležité." Otočil se směrem ke mě a ve chvíli, kdy jsem mu pohlédla do očí jsem věděla, že je něco špatně. Posadili jsme se do křesel a nechali si doplnit konvici s čajem. Ředitel dokonce souhlasil, aby Severus u rozhovoru zůstal, protože i jeho se to prý velice týká. 

„Elisabeth, v tuhle chvíli musíme změnit náš plán. S ohledem na události posledních několika minut jsem se rozhodl pozměnit část našeho plánu a je nutné, aby jsi o změnách věděla. Naše snaha o utajení všeho před Severusem nebyla správná. Je nutné, aby se i on některé věci dozvěděl." Severus se tvářil poněkud nevrle a těkal pohledem mezi námi dvěma.