Spojila nás magie

Co když zemřeš?

Tak dneska smutná kapitola. Příští, tzn. páteční už bude klidnější. Tedy alespoň doufám. Těším se na vás. 

PS: KOREKTURY ZASE AŽ NĚKDY, NESTÍHÁM. KLASIKA U MĚ :D

Lékař odešel a my jsme zůstali v šoku. Když jsem se podívala na svého milovaného leskly se mu oči a vypadal, že půjde každou chvíli k zemi. Ze všeho nejraději bych ho právě teď vzala domů, sevřela v náručí a už nikdy nepustila. Nicméně v téhle chvíli bylo potřeba udělat něco úplně jiného. Přidřepla jsem si k němu a vzala ho za ruku, kterou měl položenou v klíně. Podíval se na mě těma svýma smutnýma a zoufalýma očima a mě se sevřelo srdce. 

„Vím, že je to strašně těžké a že to moc bolí. Chápu, že by jste teď nejraději odešel a byl sám, ale oba dobře víme, že to nejde. To jediné, co teď musíte udělat je jít dovnitř a zvládnout to. Pak teprve přijde na řadu všechno ostatní."

„Já to ale nezvládnu. Rozhodně ne sám. Souhlasila jsi, že půjdeš semnou a pomůžeš mi, takže Tě teď prosím, nenechávej mě tady samotného. Já vím, že.." Přerušila ho sestra, která vyběhla z pokoje. 

„Pokud chcete být u toho, musíte jít hned." Vstala jsem a donutila se postavit i Severuse. Vzala jsem ho za ruku a vydala se vstříc smrti. Bylo to nejtěžší co jsem mohla udělat. Připadala jsem si jako někdo, kdo ho nutí udělat něco, co nechce. Bylo vidět, jak je zničený a vystrašený z toho, co ho čeká. Ještě nikdy jsem ho neviděla v podobném stavu. Došli jsme až do pokoje a já jsem se zděsila. Jeho maminka už jen sípala a třásla se po celém těle. Bylo vidět, že má asi velké bolesti, protože její tvář byla zkřivená v nepřirozeném výrazu. Severus se posadil ke své mamince na postel a já jsem si dřepla k posteli. Jednu ruku jsem měla položenou na jeho koleni a druhou jsem položila na ruku Eileen, kterou již svíral Severus. Kdyby to nebyl tak smutný okamžik, musela bych uznat, že to bylo moc krásné gesto, které nás spojilo a posílilo naše spojení magie. 

Trvalo to pár minut. Celou dobu jsem se střídavě dívala na Severuse a jeho maminku a přemýšlela nad tím, co udělám až ten okamžik nastane. Jak moc bych si přála ji poznat za jiných okolností. Třeba by jsem společně pomohly Severuse dostat zpět do života a donutily ho, aby si začal vážit sám sebe. Severus mamince šeptal a já jsem si uvědomila, že já nikdy tu možnost se svojí maminkou mít nebudu. A najednou se to stalo. Přístroje se rozřinčely a Eileen naposledy vydechla. Do místnosti pouze nakoukla sestra a když viděla, že je pozdě zase v tichosti odešla. Byla jsem ji za to gesto vděčná. Eileen již nebylo pomoci a Severus očividně potřeboval chvilku, aby se vzpamatoval. Vůbec jsem nevěděla, jak asi bude reagovat a tak jsem byla vděčná za manipulační prostor. S jeho reakcí, která mě čekala jsem ale vůbec nepočítala. Postavil se, podíval se na mě a řekl ať vyřídím všechno potřebné a urnu s ostatky poté předám Brumbálovi. Sám se otočil a chtěl odejít. 

„Počkejte, kam chcete jít? Měl by jste tady zůstat. Vrátíme se společně. Nechci, aby jste teď byl sám." Podíval se na mě opovržlivě a mě hrůzou vynechalo srdce úder. 

„Starej se o to, o co máš a mě neřeš. Já nejsem malé dítě a dokážu se o sebe postarat sám. Vyřeš tady všechno potřebné a pak se vrať k řediteli." Tak tady bylo něco hodně špatně. Byl jako by neměl žádné emoce. Nevěděla jsem jestli je v šoku nebo se mu opravdu zase něco prohnalo hlavou. Každopádně jsem o něho měla strach. Ale on na to nedbal a odešel. Chtěla jsem jít za ním, ale věděla jsem, že kdybych odešla a nedohlédla tak na důstojné zacházení s ostatky jeho matky mohl by mi to později vyčítat nebo vyčítat sám sobě, že odešel. A tak jsem zůstala a netrpělivě čekala až se budu moci vrátit a zkontrolovat jeho stav. O to horší pro mě bylo, když jsem se objevila v krbu ředitele a uviděla naproti ředitele sedět svou lásku. Držel v ruce skleničku s nějakou zlatavou tekutinou a tvářil se strašně přísně. 

„No, konečně. Takže vidím, že jsi pro jednou svůj úkol zvládla. Takže já můžu jít. Mám tam nějaké testy na opravu a musím ještě připravit zítřejší téma hodiny. Bude poslední před prázdninami tak si to musím užít." Vstal a chystal se k odchodu.

„Počkejte, profesore! To vážně odejdete takhle? Právě teď?"

„A co bych měl podle Vás dělat slečno? Mám se tady zhroutit? Nebo se mám opít ze žalu? Nebo co by jste si představovala?"

„Severusi, Elisabeth tím nechtěla říct nic špatného. Odpusť nám to, ale Tvá reakce není adekvátní situaci, která se zrovna stala. Nemusíš plakat ani nic jiného jen by jsi přinejmenším neměl být sám."

„Ale já chci být sám! Nechci kolem sebe nikoho jen z lítosti!" Kdyby mi ho nebylo tak líto asi bych mu dala facku.

„Tohle nemá s lítostí nic společného. Záleží nám na Tobě. Právě si prožil něco, co je moc těžké a i když si to nechceš přiznat je to těžké i pro Tebe. Elisabeth to prožila s Tebou a tak je logické, že má starost. Navíc vás pojí vaše magie a o to větší starost o Tebe máme. Elisabeth Tě má ráda a záleží jí na Tobě."

„No právě!" Rozhodil rukama v zoufalém gestu a sklonil hlavu.

„Co tím myslíte, profesore? Je to špatně? Vždyť to je přesně to, co jste chtěl."

„Ano, ale teď už ne. Nechci, aby jsi mě měla ráda a nechci, aby Ti na mě záleželo. Nepřeji si, aby jsme byli spojeni magii a nepřeji si být s Tebou dále v kontaktu." Tak to bolelo. Nechápala jsem proč, ale mé srdce mi říkalo, že to nemyslí vážně. Že je to jen následek šoku nebo tak něco. 

„Ale proč? Udělala jsem snad něco, čím jsem Vám ublížila? Nebo se stalo něco o čem nevím? Vysvětlete mi to, prosím."

„Copak to nechápeš? Nemůžu Tě vídat, nemůžu s Tebou sdílet magii bez toho aniž bych k Tobě něco cítil. Nemůže Tě vídat a nemůžu se Tě dotýkat bez toho aniž bych Tě měl rád."

„Tak v čem je tedy problém?"

„Co když zemřeš? Nedokázal bych žít s tím, že kvůli mě zase zemřel někdo, koho jsem měl rád. Moje srdce už by to nevydrželo. Nemůžu Tě milovat, protože bych zemřel zároveň s Tebou. Nedokázal bych bez Tebe žít." Křičel a tváře mu zkrápěly slzy bolesti, smutku, strachu a nejistoty. A on se prostě jen otočil na podpatku, nechal za sebou zavlát svůj plášť a utekl z ředitelny. Chtěla jsem jít za ním, ale ředitel mě zastavil. A asi měl pravdu. Na tohle musím nechat svou hlavu vychladnout než se pustím do dalšího boje. 

Vaše Emily