Spojila nás magie

Můžu Vás svléknout?

Krásný večer, jsem tady s další kapitolou. Dneska tedy až takhle pozdě, ale nečekaně mě odvolali do práce a já jsem absolutně nestíhala. Omlouvám se, že je dneska takhle krátká, ale víc síly už prostě nemám. Slibuji při Merlinovi, že vám to zítra vynahradím a bude mnohem delší. Má vás ráda. Dobrou noc a krásné sny. 

PS: A za chyby se omlouvám, ale už na tu klávesnici únavou skoro nevidím, takže korektury udělám zítra. :) 

Díval se na mě tak bezbranně, že jsem se prostě nedokázala zlobit. Opravdu jsem byla naštvaná, když mi ředitel řekl, proč ten pitomec utekl z ošetřovny a ještě více pak, když jsem viděla do jakého stavu se dokázal dostat kvůli nedorozumění. Nicméně, pravdou bylo, že i takhle opilý byl roztomilý. To, jak tam seděl na zemi s rukama před pusou a snažil se neškytat. :D 

„Dokážete dojít alespoň do koupelny, když Vám pomůžu?" Nemohla jsem ho tam nechat a čekat až pozvrací sám sebe. Přikývnul a tak jsem došla k němu a podepřela ho za paži. No, bylo to jako bych ho spíše poponášela než podpírala, ale co bych pro něj neudělala. Došli jsme až do koupelny docela rychle na to v jakém stavu se nacházel. 

„Děkuji, ale už běž. Nechci se Ti znechutit ještě více než je tomu teď a já už to dlouho nevydržím. Nechci, aby jsi si mě přestala vážit úplně. Běž už, prosím." Klekl si před toaletu a díval se na mě. 

„To určitě. Nechám Vás tady samotného v takovém stavu a Vy se mi ještě udusíte. To ani náhodou. Navíc Vám ještě hodlám pěkně vynadat za to, co jste předvedl, takže nikam nejdu." A abych dodala svým slovům na opravdovosti jsem došla až k němu a posadila se vedle něho na podlahu. 

No, co Vám budu vyprávět. Vy, co jste už měli možnost zažít pěknou nevolnost z alkoholu víte a vy, co jste to potěšení ještě neměli se jednou dočkáte. Seděla jsem u něho, držela mu vlasy ( a k mé obrovské radosti zjistila, že opravdu nejsou mastné) a hladila ho po zádech. Vyčerpaně se mi opřel o rameno a zavřel oči. Nechala jsem mu přilevitovat sklenici vody, kterou vděčně přijal. 

„Jste schopný dojít do ložnice? Potřebujete si lehnout. Pomůžu Vám."

„Dobře, ale nevím, jestli ještě nebudu muset... " Větu nedokončil, ale já jsem pochopila. 

„To zvládneme. Dám Vám k posteli bezedný lavor. Pojďte, teď si potřebujete fakt lehnout." Zase jsem ho podepřela a vydala se s ním na cestu do ložnice, kterou jsem již dobře znala. (Páni, to zní divně :D) 

„Můžu Vám svléknout ten plášť? Nebo ještě lépe nechcete se svléknout úplně? Jinak se Vám bude špatně ležet."

„Úplně?" Merline, byl tak roztomilý, když se mu tváře zbarvovaly do červena. 

„Samozřejmě, že jsem nemyslela úplně, pane profesore. Ale budiž, lehněte si a až Vás přikryju tak Vás pomocí hůlky převléknu do něčeho pohodlnějšího. Slibuji, že se Vás ani nedotknu." 

Poslušně si lehnul, nechal se zakrýt peřinou a převléci do pyžama, které mi ukázal. Byl to poslušný pacient. 

„Vedle postele máte ten lavor, kdyby jste potřeboval. Klidně spěte. Já počkám vedle než se vzbudíte."

„A nemohla by jsi počkat tady? Třeba v křesle? Prosím."

„Tak dobře. Ale teď už vážně spěte. Potřebujete to." Nechala jsem si k posteli přistavit křeslo, do kterého jsem se posadila. A on mezitím opravdu usnul. Čekala jsem, že bude ještě zvracet, ale kupodivu spal docela klidně. Já jsem si mezitím našla knihu, která mě zaujala při prohlížení jeho knihovny a začetla se. Asi po dvou hodinách sebou začal Severus neklidně házet a něco si povídat. Slyšela jsem pouze útržky a rozuměla každému asi třetímu slovu, ale když jsem si to všechno pospojovala polila mě hrůza. To přece nemohla být pravda. To nemohlo být možné. Určitě se mi něco zdálo nebo jsem špatně rozuměla. Přece by mě celou tu dobu nevyužíval. Přece by mě nechtěl tomu parchantovi předhodit jako návnadu. Tak o tomhle si budeme muset promluvit. 

Vaše Emily