Spojila nás magie

Nový začátek?

Tak dnešní kapitola vznikala na dvakrát. Napsala jsem ji a umřel počítač. Samozřejmě, že se kapitola neuložila. No, myslela jsem, že si vlasy vyškubu, ale nakonec jsem ráda, protože tato verze se mi líbí mnohem více. Doufám, že se bude líbit i Vám. A dneska mám na Vás otázku. Stojím nyní na rozcestí s pokračováním. Jedna možnost je cca ještě 30 kapitol a konec a nebo je zde možnost delšího příběhu, který by nám rozvinula postava Draca Malfoye, který je tajně zamilovaný do Elisabeth a žárlí na Severuse. ( A to sním Elisabeth nic nemá :D) Takže jsem zvědavá na Vaše přání a těším se na další kapitolku u které se potkáme ve středu. 

Pomalým krokem jsem se přesouvala z horního patra ředitelovy kanceláře do sklepení, kde jsem ten večer měla mít trest s profesorem lektvarů. Po tom, co jsem se dozvěděla od ředitele jsem vůbec nevnímala svět kolem sebe. Byla jsem zmatená tím, co mi ředitel řekl. Opravdu se mi to nezdálo a on skutečně řekl, že profesorovi lektvarů na mě hodně záleží? Ale proč se tedy ke mě choval jako naprostý idiot? Brumbál sice říkal, že je to proto, že má Severus strach, že mě ztratí, ale i já jsem jsem přece měla strach. A velký strach. Budeme si muset promluvit. Pořádně a upřímně. Problém ale je, že pokaždé, když si my dva se Severusem chceme promluvit skončí to hádkou. Když jsem si tak přemýšlela nad naší situací, nevšimla jsem si postavy kráčející proti mě a vrazila přímo do ní. Ztratila jsem rovnováhu a opřela se o zeď. Jistě, netopýr, kdo taky jiný. 

,,Dávejte sakra pozor! To, že jste povýšená nad všechny ostatní neznamená, že je musíte srážet k zemi." Vyštěkl a chytil se za loket. Konečně otočil hlavou a podíval se na mě. 

,,Elisabeth, to jste Vy? Myslel jsem.. nevěděl jsem..." zakoktal se, což mě hrozně pobavilo a zahřálo u srdce. ( Díky mě přišel netopýr o slova :D :D nádherný pocit... Ano, zase ta má škodolibost, ale já za to fakt nemůžu :D)

,,Ano, já. Nejsem povýšená a nikoho se nesnažím srážet k zemi, pouze jsem si Vás nevšimla." oplatila jsem mu nepříjemným hlasem.

,,Nemyslel jsem to tak. Já jen.. "

,,Dost! To už stačí. Už jste mě urážel dost. Už dlouho jsem Vás poslouchala. Nyní ale budete poslouchat Vy! Možná bychom měli jít jinam, nemusí každý slyšet co si o Vás myslím." navrhla jsem a on se otočil a pokynul mi hlavou, abych ho následovala. 

Šli jsme oba rázným krokem a mlčky. Za Severusem vlál jeho černý plášť a mě chodbou klapaly podpatky nízkých střevíčků. Z ničeho nic se přede mnou objevil Draco Malfoy, který se chtěl očividně zastavit a něco mi říct. Ale vzhledem k tomu v jaké jsem byla náladě to nebyl dobrý nápad. Nechtěla jsem se pohádat ještě s ním. Navíc nyní mezi námi vládlo příměří a já jsem nechtěla být ta, co ho naruší. 

,,Teď ne, Draco. Potkáme se zítra a promluvíme si." podívala jsem se mu do očí a viděla v nich zklamání. Super, pomyslela jsem si. Máme málo problému a já si musím přidělávat další. Elisabeth, Ty špatně dopadneš.

Došli jsme až před dveře soukromého bytu Severuse Snapea. Vešel a podržel mi dveře, abych rovněž mohla projít. Podáním rukou jsem mu předala magii a sklopila hlavu. Pokynul mi ke gauči, který když jsem uviděla okamžitě se mi vybavil Severus ležící na tom černém kusu nábytku. Nahý, vzrušený a tak krásný. Prohrábla jsem si rukou vlasy a navlhčila si rty. V duchu jsem si vynadala. Elisabeth, ty huso, přišla jsi si promluvit, ne ho svádět či dostat do postele. 

,,Elisabeth, já..."

,,Ne, řekla jsem, že dnes budete poslouchat Vy. Jdu právě od ředitele. Řekla jsem mu o tom lektvaru, o tom, že jsem Vám potom pomohla s jeho účinky i to, že jste mi za to chtěl zaplatit. Zklamal jste ho. Zklamal jste i mě. Tolik jsem doufala, že po tom co jsme spolu dneska byli donuceni absolvovat se Váš postoj ke mě změní. Ale nejen, že jste na mě nepřestal nahlížet jako na dceru mého otce, Vy jste mě dokonce začal vidět jako prodejnou děvku. Už mi v životě ublížilo hodně lidí, ale to, co jste dneska předvedl Vy jsem opravdu nečekala. Nevím, čím jsem si zasloužila tu Vaší celoživotní nenávist. Nikdy jsem neudělala nic, pro co by jste mě měl tolik nenávidět. Nikdy jsem se Vás nesnažila zesměšnit, jak jste tvrdil. Nikdy jsem Vám nechtěla ublížit. Doufala jsem, že po tom výbuchu a spojení naší magie se alespoň trochu něco změní, ale není to možné. Vy se nikdy nezměníte. Nikdy se nepřestanete schovávat za tu nepropustnou masku a nikdy nikomu nedovolíte dostat se za tu hradbu, kterou jste si postavil kolem svých citů a emocí."

,,Elisabeth.."

,,Ne, je to pravda. Nikoho k sobě nepustíte. Ředitel mi naznačil, že je to snad proto, že máte strach. Strach z toho, že by jste měl někoho rád a zase o něj přišel. Stejně jako o mou matku. Ale já nejsem moje matka. Nechystám se umřít. Nechystám se odsud odejít. A stejně tak jako nejsem má matka, tak nejsem ani můj otec. Nikdy jsem ho nepoznala, ale z Vaších slov a ze vzpomínek ředitele tuším, že to nebyl ten nejmilejší člověk. A ano, šikanoval Vás. Zesměšňoval, ubližoval, trápil. Ale já nejsem jako on. Nechci Vás zesměšňovat, ani Vás nechci trápit. "

,,Neumíte si ani představit, jak je těžké být pořád s někým srovnávána. Jak má ode mě pořád někdo nějaká očekávání. Ale já nechci být jako mí rodiče. Chci být sama sebou. A jestliže Vás můj otec nenáviděl, nebudu jako on. Jestliže Vás studenti nesnášejí a bojí se Vás, já taková nebudu. Nedokážu vás nesnášet. Nedokážu Vás nenávidět. Záleží mi na Vás. Prostě mi na Vás obyčejně záleží. Jako člověku, jako Vaší studentce, jako mě, Elisabeth Potterové. Nevím sice jak od teď budeme fungovat, když spolu máme strávit tolik času, ale musela jsem Vám to říct. Již se nedokáži dívat na tu Vaší nenávist v očích vůči mé osobě. Už nechci poslouchat, jak jsem neschopná, arogantní, povýšená, sobecká. Nechci pořád dostávat z lektvarů trolla, jen proto, že mě pouhý Váš pohled dokáže rozhodit tak, že nejsem schopná uvařit jediný ucházející lektvar. A už se nechci dívat na to, jak se člověk, na kterém mi záleží dobrovolně ničí a utápí v pocitu viny za něco, co nemohl ovlivnit. Možná neznám všechny detaily Vaší minulosti, ale to na mém postoji nic nemění."

,,Udělejte s těmito informacemi jak uznáte za vhodné. Klidně je použijte proti mě. Ale nikdy na ně nezapomeňte. Není pravda, že Vás nenávidím a to se nikdy nemůže změnit. Ať řeknete, uděláte nebo si budete myslet cokoliv, nemůže se můj názor na Vás změnit. Nikdy. To jsem všechno co jsem Vám chtěla říct. Nyní si sednu do rohu ke krbu a budu se učit. Musím tady zůstat do půlnoci kvůli magii, ale slibuji, že už nepromluvím ani slovo. Pane." podívala jsem se jeho směrem a poté si opravdu zalezla do křesla v roku u krbu. Třásli se mi ruce a srdce mi chtělo vyskočit z hrudi. Kde se ve mě vzala všechna odvaha a odkud vyplavaly na povrch ty pocity, emoce a slova jsem nechápala. Každopádně, již to nešlo vrátit zpět.