Spojila nás magie

Hagrid

Ten pohled byl nekonečný. Dívala jsem se do těch krásných černých studánek, ve kterých jsem se mohla utopit. Bylo to, jako bych se dívala až na samé dno Severusovy duše. Jako bych viděla všechnu jeho bolest a zklamání. Všechnu nejistotu a zradu jeho blízkých. 

„Severusi, nemůžete za to. Za nic z toho, co se stalo nenesete žádnou zodpovědnost. Ano, udělal jste chybu, když jste se k němu přidal a poté mu řekl o té věštbě, ale dokážu pochopit, proč jste to udělal. Byl jste zklamaný. Cítil jste se sám a u Voldemorta jste měl vidinu toho, že by jste se mohl stát důležitým a že by jste mohl všem, kdo Vám ublížili dokázat, že nejste ten bezbranný kluk, za kterého Vás měli. Chápu, že touha po pomstě se ovládá těžce."

„Měla by jsi mě nenávidět. Měla by jsi mě chtít vidět mrtvého. Jsem zodpovědný za smrt Tvých rodičů. Jsem zodpovědný za to, že byl Tvůj kmotr v Azkabanu."

„Nemůžu Vás nenávidět. A představa, že by jste měl být mrtvý je pro mě nepřekonatelná. Vy nejste zodpovědný za smrt mých rodičů. Nebyl jste to Vy, kdo je zabil a tudíž ani nemůžete nést žádnou vinu. Jediný, kdo je vinný je Voldemort. To on je zabil a nikdo jiný. Vy jste se je naopak ještě snažil zachránit." Chtěla jsem pokračovat, když se v krbu objevila hlava ředitele, který nás okamžitě volal k sobě do kanceláře. Chtěli jsme namítat, že vedeme důležitý rozhovor, ale nenechal nás ani domluvit. A tak jsem se vydali společně do ředitelny, oba s obavami, co se zase stalo.

Když jsme vešli dovnitř spatřila jsem v křeslech u ředitelova stolu sedět mého kmotra, Remuse a  Minervu. Když nás Sirius uviděl, okamžitě vyskočil z místa, kde seděl a namířil si to přímo proti Severusovi, kterému v nestřeženém okamžiku vrazil facku.

„Siriusi, co to děláš? Zbláznil jsi se?"

„Já jestli jsem se zbláznil? To spíše Ty, Elisabeth. To Ty jsi se spřáhla s člověkem, kvůli kterému jsem strávil osm let ve vězení a dalších pět let na útěku jako prašivý pes. A místo toho, aby jsi mu sama pár facek dala, tak ho ještě bráníš? Co s Tebou u všech Salazarů udělal?"

„Siriusi, poslouchej. Uznávám a chápu, že se na profesora Snapea zlobíš a nemám Ti to za zlé, protože jsi skutečně musel několik let strávit v Azkabanu. Ale pleteš se, že jsi tam byl jeho vinou. On Tě přece neuvedl jako toho, kdo vyzradil místo, kde jste nás ukrývali. Nikdy Tě neobvinil, že jsi to byl Ty."

„Ano, neuvedl, protože se ho tehdy ani nikdo neptal. Je to jenom zatracený smrtijed, takže nemá žádné právo vypovídat u soudu jako normální kouzelník. Ale kdyby mohl, určitě by vypovídal proti mě."

„To není pravda. Ano, nenávidím Tě za to, jak jsi se ke mě celou dobu co se známe choval, ale nikdy bych Tě neposlal do vězení, protože bych věděl, že tak vezmu Elisabeth jedinou možnost na normální dětství."

„Co to kecáš za nesmysly? Copak Tobě někdy záleželo na tom, jaké má ona dětství? Kdyby jsi mohl, nechal by jsi ji u jejího strýce shnít v přístěnku na košťata, kde musela Tvojí vinou žít a vyrůstat. Kdyby záleželo na Tobě, tak by jsme ji tehdy v té skříni vůbec nenašli a ona by tam čekala až do doby, kdy by se pro ni vrátili smrtijedi. To znamená Ty, který by jsi ji okamžitě odvedl před svého Pána."

„Siriusi, přestaň. Vůbec nevíš, jak to všechno bylo. Nemůžeš jen tak někoho obvinit, když neznáš podrobnosti."

„Tak já nevím, jak to bylo? Co je s Tebou, Elisabeth? Já jsem tam byl, rozumíš. Já jsem viděl Tvého otce, svého nejlepšího přítele skoro bratra ležet mrtvého uprostřed schodiště. Já jsem viděl Tvou matku, nejkrásnější ženu, kterou jsem kdy viděl ležet mrtvou přímo před Tvou postýlkou. Já jsem tam byl." Řval na mě jako blázen.