Spojila nás magie

Siriusi!

Bylo k neuvěření, že se to povedlo. Uběhly další dva dny od chvíle, kdy jsem Severuse donutila podstoupit ledovou koupel. Nyní bylo páteční poledne a Severus se oddával klidnému spánku. V noci ho ještě trápily mírné bolesti, ale k ránu se jeho stav začal rapidně lepšit. Před hodinou zde byla na kontrolu madam Pomfreyová, která mi s úsměvem na rtech sdělila, že se od včerejšího vyšetření Severusova magie zvedla o dvě procenta. Ještě jsme samozřejmě neměli ani zdaleka vyhráno, ale každé zlepšení pro nás znamenalo další přísun naděje, kterou jsme všichni právě teď potřebovali. Severus byl stále strašně unavený a pouhá cesta do koupelny nebo na toaletu ho unavovala. Dodnes nebyl schopen pozřít žádnou pevnou stravu bez toho, aniž by ji okamžitě nevyzvracel. Jediné, co jeho žaludek snesl bylo rozmixované ovoce nebo ovocné šťávy. Těšila jsem se na dnešní večer, protože mi madam Pomfreyová na velký nátlak mě i ředitele slíbila, že pokud bude Severus po celý víkend v posteli a bude pod dozorem, propustí ho do domácího ošetřování. Což jsem samozřejmě měla v plánu dodržet. Dívala jsem se na toho spícího muže přede mnou a nemohla se ubránit úsměvu. Ten pohled na muže, kterého jsem milovala celým svým srdcem. 

Několikrát během těch dní, co jsme strávili zde na ošetřovně nás přišel zkontrolovat Severusův otec. Podle výrazu jeho tváře měl očividně radost z toho, že je jeho synovi zle a ani se to nesnažil skrývat. Kdybych mu tak mohla do obličeje říct, co si o něm myslím a hlavně to, že vím, že není jeho pravý otec. Jediné, co mu trošku přidávalo body k dobru byl fakt, že to byl právě on, kdo zařídil, abych mohla se Severusem sdílet společné komnaty a také to byl on, kdo zařídil, aby se ředitel přimluvil u Poppy za dnešní Severusovo propuštění. Ale jinak si zasloužil Azkaban, kam bych ho nejraději expres poslala. 

Z mého přemýšlení mě vytrhlo zaskřípání dveří. Otočila jsem se směrem, kterým se nesly tiché kroky příchozího a upřímně jsem se vyděsila. Dívali jsme se jeden druhému dlouze do očí a ani jeden z nás očividně nevěděl, co říci. 

„Siriusi, co tady děláš?" Překvapila mě přítomnost mého kmotra právě zde.

„Přišel jsem se na vás podívat." 

„Ale no tak, Siriusi. Nesnaž se mi tvrdit, že jsi se přišel podívat, jak se Severus cítí. To bych Ti neuvěřila, i kdyby jsi se snažil sebevíc."

„Máš pravdu. Nepřišel jsem za ním, ale za Tebou."

„Takže, co tedy chceš?"

„Co chci? To myslíš vážně? Neviděl jsem Tě týden a Ty se mě zeptáš, co chci? To Tě má přítomnost tolik obtěžuje, že se nemůžeš ani na chvilku překonat a tvářit se, že mě ráda vidíš?" Díval se na mě a v jeho očích se odrážela bolest a zklamání.

„Siriusi, co to děláš? Nikdy jsi neměl rád takové hraní na city a teď děláš přesně totéž. Nemůžeš prostě přijít a normálně upřímně říct, Elisabeth, chyběla jsi mi?"

„A co by jsi udělala, kdybych Ti tohle řekl? Za celý týden jsi si ani nevzpomněla na to, že máš někde i nějakého kmotra, natož aby jsi si vzpomněla, že by jsi třeba tomu svému kmotrovi mohla chybět!" Začínal zvedat hlas, což se mi vůbec nelíbilo.

„Siriusi, přestaň s tím. O co se to tady snažíš? Jak jsi určitě zaregistroval, Severus na tom nebyl zrovna dobře, bojovali jsme o jeho život. Takže ano, na to, že by jsem Ti mohla chybět jsem opravdu nepomyslela. Ale asi jsem Ti nechyběla tak strašně moc, jak říkáš, protože kdyby tomu tak bylo, přišel by jsi a byl by jsi rád, že mě vidíš. Jenže Ty tady místo toho stojíš, řveš na mě a obviňuješ mě."