Spojila nás magie

Příprava na boj

Společně s Remusem jsme došli do kanceláře, kde probíhala vzrušená debata. 

„Výborně, konečně jste tady. Vy víte kdo se blíží i se svými poskoky a vy dva se procházíte Bůh ví, kde."

„Omlouvám se, ale nemohl jsem Elisabeth nikde najít, proto jsme se zdrželi. Ale už jsme tady, takže můžeme začít." Všichni se na mě podivně dívali, jako kdybych jim snad měla něco vysvětlovat. Přece nemusím být pořád k dispozici. 

„Omlouvám se. Byla jsem u profesora Snapea, nechal si mě zavolat na trest. Tak, co všechno tedy víme? Kde se momentálně nacházejí? Víme alespoň odhadem kolik jich je?" Musela jsem co nejrychleji změnit téma, abychom se nezaobírali Severusem, protože jsem ve skutečnosti nevěděla, komu ještě můžu věřit a kdo se již stal mým nepřítelem. 

Společně jsme naplánovali strategii, která nás měla zbavit toho beznosého stvoření, které si říkalo Pán zla. Podle toho, co říkal kdysi ředitel i podle informací, které jsme měli nám zůstávalo zničit dva viteály. Jedním z nich byla samozřejmě Nagini. Druhým byla bezová hůlka. O posledním viteálu, o kterém vědělo pouze pár lidí se rozhodne nakonec. Rozdělili jsme si úkoly. Bylo nám všem jasné, že takto pohromadě se vidíme naposledy. A také se tímto vlastně většina z nás loučila s těmi ostatními. 

„Dávejte na sebe pozor, Elisabeth. Byla bych ráda, kdybyste to všechno úspěšně zvládla a já bych pak dostala příležitost Vám nabídnout po složení zkoušek samozřejmě pozici profesorky Obrany proti černé magii. Pro školu, studenty i mě by to byla neskutečná čest mít Vás v naších řadách pedagogického sboru. O tom si ale promluvíme po skončení bitvy."  S těmito slovy mi popřála štěstí a vydala se za dalšími profesory, kteří se šli shromáždit do haly a připravit se. 

„Elisabeth, máš ještě chvilku?" Oslovil mě Remus. Otočila jsem se a pohlédla mu do očí. Na znamení souhlasu jsem přikývla. 

„Omlouvám se. Vím, že jsem se choval jako naprostý pitomec, ale Ty jsi prostě člověk, který dokáže okouzlit úplně každého. Navíc, víš, jak na tom asi je muž, který je zároveň vlkodlakem. Někdo jako já moc příležitostí k pohlédnutí do očí tak nádherné dívky nemá. Natož, aby se ona dívka zajímala o to, jak se cítím nebo co si myslím. Prostě jsem se nechal unést a zamiloval jsem se do Tebe. Ale můžu Tě ujistit, že už je to pryč a nyní k Tobě cítím pouze neskutečný vděk a lásku založenou na přátelství a důvěře. Mohli bychom prosím na ty moje předešlé výstupy zapomenout a začít znovu. Až vyhrajeme tuto bitvu, začneme znovu jako přátelé." Tak tímhle mě dostal. Ale nemohla jsem jinak než souhlasit. Remuse jsem měla skutečně ráda a nebyl důvod, abychom se nemohli přátelit, pokud se nebude snažit ublížit Severusovi. 

„Samozřejmě. Nechme minulost stranou. Pokud tuhle válku přežiju, slibuji, že budeme opravdoví přátelé. Dávejte na sebe pozor, Remusi. A kdyby se semnou něco stalo, dohlédněte prosím na Siriuse. Vím, že by to snášel těžce a byla bych ráda, kdybyste mu byl oporou. Nashledanou, Remusi." Bylo vidět, že se mu do očí derou slzy, proto jsem se raději otočila a kráčela směrem, kde mě čekalo  ještě jedno velice těžké loučení předtím, než se vydám do sklepení, kde budu muset vykonat to nejtěžší, co si dokážete představit. 

Moc se vám všem omlouvám, že jsem doteď nebyla vůbec aktivní, ale seběhlo se toho strašně moc a to poslední, na co jsem myslela bylo psaní. Nicméně, příběh jsem si četla pořád dokola, abych nezapomněla. Když jsem si dneska sedla k notebooku a položila ruce na klávesnici s tím, že jdu na další kapitolu, ani mě nenapadlo, že se to vlastně bude psát samo. Tak strašně moc mi to chybělo. Postavy, repliky, ten svět nikoho. Nic neslibuji, ale pokud všechno dobře půjde, další kapitolka na sebe nenechá dlouho čekat.