Spojila nás magie

Kontrola ministerstvem

Taák máme tady slibovanou kapitolu. Dneska se nám vrátí trocha napětí. Zároveň vám musím sdělit velice smutnou zprávu. Nyní mě čeká pět dvanáctihodinových směn za sebou, tzn. do pátku. Pochybuji, že budu schopná napsat po práci jediné slovo. Nicméně, pokusím se napsat alespoň trošku každý den, aby v pátek mohla vyjít kapitola s tím, že udělám všechno proto, aby vyšla, ale netuším v kolik hodin.

Zároveň vám oznamuji, že jsem začala psát další příběh snarry, s tím, že děj začíná ve chvíli kousnutí Severuse hadem a pokračuje péči, rehabilitací fyzickou i psychickou. Hádky, láska, sex a spousta dalšího. Takže se ptám, zda by byl zájem o vydávání tohoto příběhu i zde? 

PS: Mějte se moc krásně a v pátek se na vás budu těšit. 

Přemístili jsme se zpátky na pozemky Bradavic, přímo před vchodem do školy. Mlčky jsme kráčeli vedle sebe, dokud jsme nedošli na roh hlavní chodby, kde se měly naše cesty rozejít. Bylo to těžké, ale oba jsme věděli, že je to nevyhnutelné. Domluvili jsme se, že si zajdeme pouze odnést své věci a sejdeme se za patnáct minut před schodištěm vedoucím k ředitelově pracovně. Nechtěli jsme nechat ředitele čekat déle, než bylo nutné a zároveň jsme oba toužili ukojit svou zvědavost z toho, co si na nás zase ten starý čaroděj vymyslel. 

Už když jsem vešla do své ložnice věděla jsem, že mě čekají velice těžké chvíle. Byla jsem od děj pouze pár minut a už mi scházel. Tak moc bych si nyní přála být na zámečku, kde bych ho mohla okamžitě vyhledat a vzít ho na procházku, kde by jsme si jenom povídali a nemuseli nic řešit. Ale každá pohádka má svůj šťastný konec a já jsem právě teď byla připravená za ten náš šťastný konec bojovat seč mi budou síly stačit. Věděla jsem, že pokud Severus uvidí, že o něho stojím a že bojuji za to, abych mohla být s ním, bude se snad také snažit. Vyházela jsem si věci z tašky a rozhodla se, že je uklidím později. Chtěla jsem se převléknout a trochu učesat. Po deseti minutách jsem musela zase vyrazit, protože cesta k řediteli zabere dobrých pět minut času. 

---------------

Když jsem se ocitl ve svých komnatách, musel jsem se posadit a uklidnit své rozjitřené emoce. Merline, co jsem ji to jenom řekl? Já jsem se musel úplně zbláznit. Řekl jsem ji, že ji mám rád? Tím jsem si pod sebou podkopal větev a Elisabeth ohrozil na nejvyšší možné úrovni. Co jsem si sakra myslel? Jak to teď budu tajit před Temným Pánem až na mě použije nitrozpyt? Merline, jsem bez ní sotva pět minut a už mi chybí. Chybí mi její pohled, její blízkost a hlavně její ochrana. Když jsem s ní mám pocit, že se mi nemůže nic stát, že mi nemůže nikdo ublížit. A nyní? Jsem zase sám, zranitelný a mé srdce svírá pocit nekonečné samoty.

------------------

Potkali jsme se na smluveném místě pod schody. Bylo na nás obou vidět, že jsme rádi, že se zase vidíme. 

„Mám to říct já nebo to uděláte Vy?" Usmívala jsem se a snažila se o totéž i u svého společníka.

„O čem to mluvíš? Co mám říct?" Dobrá snaha, Severusi, ale myslím, že je to zbytečné...

„Dobře, řeknu to sama. Chyběl jste mi." 

„Neviděli jsme se sotva patnáct minut, Elisabeth."

„Já vím. Vadí to? Já myslím, že ne. U Salazara tak to řekněte. Vidím Vám to na očích." 

„Dobře, vyhrála jsi. Ano, taky jsi mi chyběla. Moc jsi mi chyběla. Strašně moc bych teď chtěl být na zámečku a procházet se v té zasněžené krajině. Merline, kéž by to tak bylo možné."