Spojila nás magie

Imperius

Tak přátelé, jsem tady! Heuréka. To by naprosto šílený týden, myslela jsem, že to nezvldánu a budu na sebe muset dobrovolně seslat Avadu. Chyběla jsem vám také tak moc, jako vy mě? Strašně mi chybělo psaní. Je to jako droga :D 

Prošli jsme krbem a vstoupili do pracovny ředitele. Zůstali jsme němě zírat, protože zde byli úplně všichni. Všichni profesoři, Severusův otec, Ron i s Hermionou, můj kmotr a k mému úplnému šoku skoro celá rodina Weasleyových. Tázavě jsem se dívala z jednoho na druhého a čekala, zda mi někdo z nich řekne o čí smrt se jedná. Byla jsem docela vyděšená, protože všichni vypadali naprosto zdrceně. 

„My všichni už tu strašnou zprávu víme, ale vás dva by asi zajímalo koho jsme ztratili tentokrát." Díval se ředitele na nás dva a tvářil se hrozně. Stáli jsme se Severusem vedle sebe a snažili se tak sobě navzájem dát najevo, že jsme zde pro sebe navzdory událostem, které se v poslední době staly. Pouze jsem na důkaz souhlasu přikývla a čekala na verdikt. 

„Bohužel smrtijedi tentokráte zaútočili na naše úplně nejcitlivější místo. Podařilo se jim nás úplně paralyzovat. Zaútočili tam, kde jsme je nečekali."

„Řediteli!" Řekl Severus hlasem, který nesnesl odporu. 

„Ty drž hubu, Ty zatracený parchante!" Vykřikl Ron a vrhl se směrem, kde stál Severus. Naštěstí ho stihl Fred zachytit za ruku a držet. Nechápavě jsem se podívala na ředitele a doufala, že to už konečně vysvětlí.

„Elisabeth, je to Artur Weasley."

„To přece není možné. Jak se to stalo?"

„Na to se zeptej toho parchanta co stojí vedle Tebe. To on napsal taťkovi dopis, aby se dostavil do Bradavic a pak o tom informoval Ty víš koho, aby ho zde chytili. Chytili ho okamžitě poté, co se přemístil na Bradavické pozemky. Poslal ho na smrt, hajzl jeden!" Vůbec jsem nechápala o čem to Ron mluví. 

„Počkej Rone, to, co se stalo je samozřejmě hrozné a věřte, že mě to strašně mrzí, ale nemůžeš ze smrti svého táty jen tak někoho obvinit."

„Elisabeth, promluvíme si o tom o samotě. Chtěl jsem jen, aby jste se to dozvěděli všichni najednou. Nyní vás všechny poprosím, aby jste mě s Elisabeth a Severusem nechali o samotě. Sejdeme se všichni v podvečer u Bradavické kaple, kde se s naším milovaným Arturem všichni společně rozloučíme." Se všemi jsem se postupně objala a vyjádřila jim svou soustrast. Poté opravdu odešli a my tři jsme zůstali o samotě jako už tolikrát. 

„Posaďte se. A Ty se Severusi uklidni, třeseš se jako osika." Podívala jsem se Severusovým směrem a zjistila, že má ředitel pravdu. Severus byl bílý jako stěna a třásl se po celém těle. Vzala jsem ho za paži a jemně mu naznačila, aby se posadil. 

„Severusi, vím, že jsi Arturovi nějaký dopis poslal, ale nevěřím, že je to tak, jak říkal Ronald. Řekni nám, jak to bylo a co jsi po Arturovi chtěl."

„Já jsem to takhle nechtěl. Já jsem jenom nevěděl, jak dál." Severus si složil hlavu do dlaní a smutně si povzdechl. Položila jsem mu ruku na rameno v náznaku, že jsem tady a že ať řekne cokoliv, zůstanu. Překvapeně se na mě podíval, jako by si nebyl jistý tím, že se mu to nezdá.

„Ano, napsal jsem Arturovi a poprosil ho, aby se dostavil sem do Bradavic. Ale nedal jsem o tom vědět Temnému pánovi ani jsem na to nepomyslel."

„Tak proč jsi mu psal? Nikdy jste spolu přece nijak extra nevycházeli. Na druhou stranu, s kým jsi Ty někdy dobře vycházel.." Podívala jsem se na ředitele pohledem, který naznačoval tak to jste si mohl odpustit.

„Jistě, jen do mě. Já snesu všechno. Psal jsem mu proto, že jsem byl zoufalý. Elisabeth semnou nechtěla mluvit a nechtěla semnou být o samotě ani při výměně magie, takže jsem neměl možnost si s ní promluvit. Věděl jsem, že na ní má Artur dobrý vliv a tak jsem ho v tom dopise požádal, zda by si s ní nemohl promluvit a přesvědčit jí, aby mě alespoň vyslechla. Poprosil jsem ho, aby ji co nejdříve navštívil zde v Bradavicích. Neodpověděl mi a tak jsem si myslel, že to neudělá, protože mi rovněž nevěří. Nevěděl jsem, že se sem chystá a už vůbec ne kdy." Podíval se na mě a vzal mě za ruku. 

„Elisabeth, vím, že mi nevěříš, ale prosím Tě, já Ti přísahám, že jsem Artura Temnému Pánovi nepředhodil. Vím, jak moc jsi ho měla ráda a jak moc pro Tebe znamenal. Nikdy bych to neudělal." Vstala jsem a došla k oknu, ze kterého jsem měla výhled nad jezero. Právě si zde létal fénix. Byl tak bezstarostný a šťastný. Kéž bych i já směla odletět od všech starostí a problémů. Kéž bych i já mohla zapomenout na všechnu tu bolest a zklamání. Kéž bych mohla vzít Severuse za ruku a odnést si ho na křídlech lásky daleko od všeho zla. 

„Elisabeth, vím, že nyní pochybuješ a je mi jasné, že je to z velké částí má vina. Tolikrát jsem vám oběma lhal, že jsem vás jen utvrzoval v pochybnostech a nejistotě. Nyní není ten správný čas na celou pravdu, ale nemohu již dále tajit něco, co Tě nutí pochybovat." Prudce jsem se otočila a pohlédla na ředitele, který vypadal jako hromádka neštěstí.

„Pane řediteli, o čem to zase mluvíte? Já už u Vás opravdu nevím, kdy Vám mohu věřit a kdy ne."

„Já vím a uznávám, že jsem nekonal správně, ale věřte mi, že jsem vždy dělal všechno s nejlepším svědomím a jen proto, aby jste si k sobě konečně našli cestu a přiznali si své pocity."

„Elisabeth, Severus ten dopis Tvému kmotrovi opravdu napsal, ale nekonal tak ze své vlastní vůle. Já jsem na něj použil Imperius." Viděla jsem, jak se Severus ze svého místa postavil a o sekundu později se zase vyčerpaně posadil. 

„Proč?" To bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat.

„Myslel jsem si, že když Sirius zmizí z Tvého života, alespoň na čas, budete mít vy dva prostor ke společnému vztahu. On se vám pořád snažil škodit, Severuse urážel a Ty jsi se s ním jenom hádala. Nenapadlo mě, že ho to vezme tak, že půjde přímo do náruče mozkomorům. A už vůbec mě nenapadlo, že ten dopis uvidíš a poznáš tak písmo Severuse. Vymklo se mi to z ruky a pak už jsem nevěděl, jak to napravit."

„Ale kouzelník přece pozná, že ho ovládal Imperius. Jak je možné, že jste to nepoznal?" Dívala jsem se na Severuse a čekala na jeho odpověď.

„Já jsem to poznal, ale nechtěl jsem Ti o tom říkat. Neměl jsem důkazy a tak jsem se bál, že by jsi mi neuvěřila. Byla jsi tak rozzlobená, že jsem se bál, abych Tě ještě více nenahněval. Byl jsem tak zoufalý, že jsem se přinutil napsat Arturovi a on nyní mou vinou čeká na svůj pohřeb. Nenávidím se!" Byl Severus opravdu zoufalý. V tom se otevřely dveře a dovnitř bez pozvání vešel ten nejméně vhodný člověk.

„To by jsi měl, synu. Měl by jsi se nenávidět za všechno, co jsi způsobil. Tvou vinou během dvou týdnů zemřel již druhý skvělý člověk. Já se divím, že se s Tebou ještě vůbec někdo baví a že se někdo snaží Ti důvěřovat. Ale s tím bude konec. Postarám se o to, aby jsi za všechny své hříchy již brzy zaplatil."

Vaše Emily