Spojila nás magie

Lilly, odpusť!

Krásné sváteční odpoledne. Máte tady další kapitolku. Moc děkuji za všechny zprávy, které jste mi poslali k včerejšímu článku. Moc si toho vážím. Byla jsem fakt úplně grogy. Dneska se mi psalo moc hezky, tak snad se i vám bude kapitolka líbit. Uvidíme se zde zase zítra. 

Když jsem se probudil byl jsem sám. Slíbila přece, že se odsud nehne dokud se neprobudím. Že by se něco stalo a ona musela odejít? To by mi tady ale určitě nechala nějaký vzkaz. Určitě by jí napadlo, že bych měl starost. Na druhou stranu, jak by ji to mohlo napadnout, když jsem ji k tomu nezavdal ani jednu jedinou příležitost. Ani jednou jsem ji nedal najevo, jak moc mi na ni záleží. Nebylo mi zrovna moc dobře, ale musel jsem vstát a připravit se na vyučování. Dnes byl poslední den školy před vánočními prázdninami a tak jsem měla poslední možnost strhnout ještě několik desítek bodů a udělit pár trestů, abych si před tou vánoční hrůzou zlepšil náladu. V tom jsem si vzpomněl, že jsme o vánočních prázdninách spolu s Elisabeth ještě nemluvili. Nevěděl jsem jaké má plány, ale doufal jsem, že zůstane zde, abych tak nepřišel o její magii. Další věc, o které si budeme muset co nejdříve promluvit. Ale to až poté, co ji konečně naznačím, jak moc je pro mě důležitá. Ne kvůli tomu, že mi momentálně dodává magie, ale proto kým je ona sama. Jak moc jsem se ale mýlil. Sotva jsem vyšel ze své ložnice zůstal jsem zaraženě stát mezi dveřmi. Byla tam. Opřená o kuchyňský pult a dívala se přímo na mě. V jejích očích jsem ale tentokrát nespatřoval radost, něhu ani její pověstnou jiskru. To, co jsem v jejích smaragdových očích nyní viděl mě vyděsilo. Dívala se na mě se strachem, nedůvěrou a k mé nelibosti i zlostí a zklamáním. 

„Elisabeth? Co se stalo? Ty se na mě zlobíš?"

„Co se stalo? A to se mě jako ptáte vážně, profesore? Samozřejmě, že se zlobím. Jak se mi můžete dívat do očí?"

„Vůbec Ti nerozumím. Co se stalo? To se zlobíš kvůli tomu, že jsem se opil nebo proto, že jsem utekl z ošetřovny? Nebo o co tady vlastně jde?"

„O co tady jde? Děláte si ze mě srandu? Já jsem Vám věřila. Celou tu dobu jsem slepě věřila tomu, že by jste ve mě mohl jednou vidět více než obyčejnou dceru Jamese Pottera. Že by jste na mě mohl nahlížet jinak než na Tu, která přežila a má zachránit kouzelnický svět. Že by jste ve mě mohl vidět víc než jen zbraň, která porazí Voldemorta!"

„Elisabeth, prosím. Vysvětli mi to."

„Mluvil jste ze spaní, pane profesore. Nemám Vám to za zlé. Ve snu se naše mysl stává svobodnou a my tak můžeme dát najevo pocity a emoce, které bychom během bdění nikdy nevyjádřili. Jsem ráda, že jsem se to dozvěděla a nemusím si tak později připadat jako naivní a nepoučitelná" Vyděšeně se na mě díval a vyčkával jestli se dozví více. Když jsem ale nepokračovala rozhodl se zeptat.

„Co jsem říkal? Prosím, řekni mi přesně, co jsem říkal?"

„Má to smysl?"

„Ano, má. Pro mě ano. Docela dlouho jsem se odhodlával, že Ti chci dneska něco říct a rozhodně to nechci pokazit jenom proto, že jsem vykřikoval nějaké nesmysly. Prosím, řekni mi, co jsem říkal."

„Lilly! Lilly, odpusť! Musel jsem ten útok zinscenovat jinak by mi on nevěřil, že jsem mu stále věrný. Stáli jsme proti sobě a Tvoje dcera mě zase zachránila. Rozuměla jsem každé třetí slovo, ale myslím, že tohle mi.. stačilo."

„Elisabeth, já..."

„Ne, to je v pořádku. Ale mohl jste mi to říct. Mohl jste mi naznačit nebo mě upozornit. Nemusela jsem se o Vás zbytečně bát. Protože já jsem se opravdu bála. A nemuselo být zraněno tolik lidí. Ale to je vlastně jedno. Chápu to."

„Ne, to tedy nechápeš. Nechápeš vůbec nic. Ty nemáš ani zdání, jak mi celou tu dobu bylo. Když jsem musel myslet na to, že to přijde."

„Jak dlouho jste to připravoval? Ale pravdu."

„Od začátku minulého školního roku." Řekl skoro šeptem, ale já jsem ho bohužel slyšela.

„Cože?"

„Ano, byl to můj úkol od něj. Získat si Tvou důvěru a využít ji k Tvému oslabení. Naplánovali jsme ten útok. Měl přijít mnohem dříve, už na konci loňské roku, ale já jsem to stále oddaloval, protože jsem se k Tobě nedokázal přiblížit."

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsem tak hloupá. Užíval jste si to? Celou tu dobu jste mě využíval ke svému vlastnímu prospěchu. Nemůžu tomu uvěřit. A já jsem Vás měla doopravdy ráda. Záleželo mi na Vás."

„Elisabeth, ono je to ještě mnohem složitější." Přerušilo nás zahučení krbu, ze kterého vystoupil ředitel. Oba si nás změřil tím svým pohledem a tázavě se podíval na Severuse.

„Copak se tady děje, děti moje? Vypadá to, jako by jste se hádali?"

„Je to moje vina. Včera jsem se opil, Elisabeth mi pomohla a zůstala tady přes noc, abych se neudusil. Nemusíš se bát, seděla v křesle. Ale já jsem bohužel mluvil ze spaní."

„Severusi, Ty jsi se opil? To jsi udělal naposledy, když.." Nestihl to doříct.

„Já vím, kdy to bylo. Byl jsem naštvaný a unavený a vůbec. O to tady nejde. Mluvil jsem k Lilly. A taky o tom, že jsem věděl o plánovaném útoků na Bradavice."

„Severusi! Jak jsi mohl? Nikdy se to neměla dozvědět."

„Cože? Vy jste to věděl taky? Výborně, ještě mi řekněte, že to věděli všichni, kdo se útoku účastnili kromě mě?"

„Ne, to samozřejmě ne. Věděl jsem to jen já a Severus. Plánovali jsme to spolu. Když mi Severus řekl jaký úkol mu Voldemort dal chtěl jsem mu pomoci. Mělo se to uskutečnit mnohem dříve, ale Severus se k Tobě stále nedokázal přiblížit. Tlačil nás čas a tak jsme museli improvizovat. Nemohli jsme si dovolit ohrozit Severusův život a tak i jeho pozici špeha, která jak jistě víš je pro nás velice důležitá pokud chceme Voldemorta porazit."

„Co si mám představit pod pojmem improvizace? A nechci žádné pohádky. Jsme pěkně naštvaná, takže chci pravdu."

„Obávám se, že poté budeš naštvaná mnohem více. Budeš mě nenávidět." Dodal Severus a díval se na mě takovým divným pohledem. 

„Myslím, že to hodlám riskovat. Chci pravdu."

„Jak už jsem říkal, ten útok měl proběhnout mnohem dříve, už někdy na konci loňského školního roku, ale Severus se k Tobě nedokázal přiblížit. A nebylo to lepší ani na začátku letošního roku. Voldemort už na něj hodně tlačil a vyhrožoval a tak jsme ten útok naplánovali hned na následující den spojení Vašich magii. Jenže se to celé tak zkomplikovalo, že to zase nevyšlo."

„Dobře, ale.. moment, po spojení našich magii? Jak jste věděli, že se naše magie spojí?"

„Tak to by zajímalo i mě. Protože o tomhle jsem vážně nevěděl. Elisabeth, tohle mi musíš věřit." Přidal se k mé nechápavosti Severus. 

„No, víte.. Asi bychom se na to měli posadit. A hlavně se všichni pěkně uklidnit. Všechno vám vysvětlím, ale musíte mi slíbit, že ani poté svá magická pouta nepřerušíte. Mohlo by vás totiž zabít. Oba."

Vaše Emily