Spojila nás magie

Mami... !

Krásné Velikonoční Pondělí. Tak co, už jste byly holky bité? Já tedy na ty Velikonoce moc nejsem, pro mě to má spíše duchovní význam. Takže jsem se ráno prošla na mši, dala si dobrou kávu a snídani s rodinou. Teď jsem Vám dopsala kapitolku a půjdu se podívat na film V Zámku a podzámčí, který naprosto miluji. Čeká mě náročný týden. Přestavba domu, práce, blog, zahrada atd.. prostě blázinec. Dnešní kapitola je taková smutná, ale co se dá dělat. Ta příští by měla vyjít ve středu a asi teda taky nebude úplně veselá no.. Do té doby se mějte krásně. 

PS: OMLUVTE CHYBY, ALE NA MOBILU SE MI TO NECHCE UPRAVOVAT. TAKŽE SNAD VEČER :D

Přemístili jsme se do vstupní haly Nemocnice svatého Munga a vydali se chodbou do druhého podlaží, jak nás navedla jistá nepříjemná žena u přijímací tabule. Stanuli jsme před kanceláří lékouzelnice Maisterssové. Severus řekl za celou dobu pouze jedinou větu a to byla ta, že děkuje, že jsem s ním po tom všem. Jinak neřekl ani slovo, soustředil se pouze na své kroky a nechal se mnou vézt. Pochopila jsem, že se z jeho strany asi nedočkám nějakého plánu nebo podnětu, kterým by mi dal najevo, co se si přeje udělat nebo, jak chce postupovat. A tak jsem převzala iniciativu a rozhodla se jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí tak, abych mu pomohla a zároveň mu ještě více neublížila. První nečekaná překážka přišla zároveň s ošetřující lékařkou Eileen. Doufala jsem, že mě zde nikdo nepozná, nicméně, mýlila jsem se. 

„Á slečna Potterová, to je milé překvapení, že jste se k nám přišla podívat. Vidím, že jste přišla s profesorem Snapem. Předpokládám, že je to kvůli Vaší matce, profesore. " Severus pouze přikývnul, ale neřekl ani slovo. 

„Promiňte paní doktorko, profesor Snape je ještě v šoku. Ano, je to tak, přišli jsme kvůli jeho maminky. Jak je na tom?"

„Promiňte, ale smím Vám poskytnout informace pouze pokud to profesor Snape dovolí. Mohu profesore?" Severus opět pouze přikývnul a dále se nevyjadřoval. 

„Dobře tedy. Vypadá to, že to bude i snazší, když budu komunikovat s Vámi, slečno. Asi víte, že paní Eileen je již léta duševně zablokovaná. Vnímá a slyší vše, co se kolem ní děje, ale nijak nereaguje. Ještě než k nám přišla byla pod vlivem několika velmi nepříjemných kouzel černé magie. Jejich účinky se nám podařilo zmírnit, ale bohužel ne zcela zastavit. A tak po celé ty roky se její stav postupně zhoršoval. Před necelým půl rokem ji začaly selhávat orgány a za poslední měsíc je její stav zhoršoval velmi závratně. Včera došlo k selhání jedné ledviny a jedné plíce. Obávám se, že k selhání celého organismu dojde velmi brzo a není nic, co bychom mohli udělat." Dívali jsme se se Severusem na sebe a nebyli schopni slova. 

„Můžeme za ní?"

„Určitě. Je to tady na patře, pokoj číslo šest. Mluvte na ní, uslyší Vás. Jen nebude reagovat. Povídejte jí, držte ji za ruku. To všechno bude vnímat."

„Dobře. Dokážete odhadnout, kolik máme času?" Vzala jsem vedle mě stojícího Severuse za paži a čekala na verdikt. 

„Maximálně dvacet čtyři hodin. Je mi to líto, ale dělali jsme, co jsme mohli." Tady již nebylo třeba slov. Vydala jsem se i s úplně šokovaným Severusem, který se třásl po celém těle směrem k pokoji jeho matky. Za normálních okolností bych si s ním někam sedla a snažila se ho uklidnit a připravit, ale tady nebyl čas. Bála jsem se, že bychom přišli pozdě a to by si Severus nikdy nedokázal odpustit. Zůstala jsem stát před dveřmi pokoje číslo šest. Podívala jsem se do očí naprosto zničeného muže a neodolala. Zvedla jsem ruku a pohladila ho po tváři. V tuto chvíli to bylo jediné gesto, které jsem mohla použít a kterým jsem dokázala vyjádřit svou podporu a útěchu. 

„Zvládneme to. Půjdeme tam spolu a zůstaneme s ní. Nejste na to sám, ano? Budu tady. Dokud budete chtít, abych tady byla tak budu. Můžeme?" 

Vešli jsme do pokoje, který vůbec nevypadal jako nemocniční. Všude byly květiny a vonné svíčky. Na parapetu okna byly květináče s rozkvetlými kaktusy a uprostřed, přímo mezi nimi byl rámeček s fotkou Severuse, jako mladého učitele. Na posteli ležela žena, kterou jsem do té doby nikdy neviděla a přesto jsem měla pocit, že ji znám. Dívala se naším směrem, ale vypadalo to jako by se dívala skrze nás. Její pohled by prázdný a zakalený. Ale její oči mě fascinovaly. Byly úplně stejné jako ty Severusovy. Stejně černé a stejně krásné. Podívala jsem se vedle sebe a viděla Severuse, kterému se po tvářích koulely slzy. Díval se na svou matku a nemohl uvěřit. Vypadalo to, jako by se ze svého místa u dveří nechtěl nebo nemohl hnout. Vzala jsem ho za ruku a jemně ho zatáhla tak, aby šel zároveň semnou k její posteli. Přisunula jsem mu tam židli a nasměrovala ho směrem k ní. Já sama jsem se postavila za něj a nechala mu jednu ruku položenou na rameni. 

„Mami..." oslovil ji tak něžně, že se mi srdce stáhlo. Musel prožívat takovou bolest a to jediné co jsem mohla udělat já bylo stát mu po boku. 

„To je Elisabeth. Víš, je to dcera Jamese. Jo, toho kluka co jsme se jako mladí pořád hádali. Víš, myslel jsem si, že je stejná jako její otec, ale není. Je úplně jiná. Asi se ptáš, proč jsem Ti ji sem přivedl, že? Víš, já.. celé ty roky jsem nevěděl, že jsi naživu. Dozvěděl jsem se to před pár dny a Elisabeth mi to pomohla vstřebat. Je moc hodná. Je stejně hodná, jako Ty. Mami, obětovala jsi se pro mě a podívej jak jsem se Ti za to odvděčil. Ležíš tady a já nemůžu nic dělat. Ani si neumíš představit jaké to bylo žít s tím, že jsi mrtvá. A teď to mám zažít znovu? Jak? Jak to mám vydržet znovu? Všichni si o mě myslí, že jsem bezcitný hajzl, ale i já mám srdce. Mám srdce, které cítí. Mami..," To už se mu hlas zlomil. Vstal a šel k oknu. Musela jsem ho teď nechat. Potřeboval to zpracovat a uklidnit se. Nevěděla jsem, co vlastně dělám, ale zaujala jsem jeho místo na židli u postele a vzala tu za ruku. 

„Eileen, jsem Elisabeth. Moc mě mrzí, že se musíme poznat tady, ale věřím, že si to v budoucnu vynahradíme. Asi by Vás zajímalo proč jsem přišla s Vaším synem sem za Vámi, když se vůbec neznáme. Víte, mám ho ráda a záleží mi na něm. Vím, co všechno mu můj otec prováděl a věřte mi, strašně mě to mrzí. Jsem moc ráda, že mě požádal, abych ho dne za Vámi doprovodila, protože tak mám alespoň možnost Vám poděkovat. Jenom díky Vám jsem dostala možnost Severuse poznat a zjistit jaký doopravdy je. Ano, má hodně těžkou povahu a je velmi složitý, ale Vy víte, že je to ten nejlepší člověk, kterého si jen můžeme přát. Děkuji Vám za jeho život." 

A tak jsme u její postele seděli několik hodin. Vyprávěli jsme ji snad úplně všechny příhody, které nás za dobu mého studia potkaly.(Samozřejmě, kromě toho všeho kolem magie, lektvaru a tak.. to úplně nechcete matce muže, do kterého jste zamilovaní vyprávět, že :D). Severus ji vyprávěl o svých úspěších v lektvarech a o mém působení ve famfrpálovém týmu. Chvílemi jsme prostě jen seděli, drželi ji za ruku každý z jedné strany a byli. Byly to moc krásné a moc dojemné okamžiky. Okamžiky, které narušilo až hlasité bzučení jednoho přístroje a velmi rychlý příchod lékařů a sestřiček, kteří nás poslali čekat na chodbu. Čekali jsme asi půl hodiny. Severus přecházel chodbou tam a zpět, jak byl nervózní. Snažila jsem se ho trošku uklidnit, ale bylo to marné. Navíc, naprosto jsem ho chápala. Nakonec za námi přišel jeden z lékařů a podle výrazu jeho tváře mi bylo všechno jasné. 

„Dělali jsme, co jsme mohli. Měli by jste se jít rozloučit. Zbývá pár minut. Je mi to líto." 

Vaše Emily