Spojila nás magie

Pořád všechno špatně?

Zbytek odpoledne jsem strávila školním trestem. Naštěstí mě školník odvedl do skleníků a nechal mě tam na starosti madam Prýtové. Nechala jsem své ruce pracovat na záhonech a myšlenkami jsem se toulala ve sklepení u muže, který pro mě tolik znamenal. Myslela jsem na všechny hádky a výměny názorů, které jsme spolu měli. Vzpomínala jsem na všechny pohledy, které jsme si za celou dobu vyměnili a nedokázala jsem si představit, že už bych se do těch onyxových černých očí neměla nikdy podívat. Měla jsem takový strach, že o něho přijdu. Že ho ztratím, zklamu, že mu ublížím. A přesto jsem souhlasila s Brumbálovým plánem, jak Severuse zachránit. Souhlasila jsem s tím, že mu budu lhát. Co se stane až se dozví pravdu? Pochopí, že to všechno dělám pro jeho bezpečnost a odpustí mi? Nebo ho ztratím navždy? Všechny tyto myšlenky se mi honily v hlavě a já jsem si ani nevšimla, že se setmělo a že mě madam Prýtová už nějakou dobu pozoruje. Propustila mě z mého trestu a já jsem se pomalým krokem dostala až do věže, kde jsem se musela převléknout k večeři. Doufala jsem, že cestou nikoho nepotkám, ale nebylo mi přáno. Když jsem vešla do nebelvírské společenské místnosti seděli před krbem Ron s Hermionou.

,,Tak jak šel trest s Filchem? Nutil Tě zase uklízet toalety?"

,,Ne, zavedl mě k madam Prýtové a nechal mě vykonat trest tam. Bylo to fajn. Jdete na vačeři?"

,,Jistě, čekali jsme na Tebe. Musíš načerpat síly na další trest. Nezapomněla jsi?"

,,Zapomenout na trest se Snapem? Jak bych mohla." Řekla jsem se sarkasmem v hlase, ale mé srdce s poznámkou nesouhlasilo. Kdyby to bylo jen na mě rozběhla bych se za tím mužem do sklepení okamžitě.

,,Tak jdeme." Vydali jsme se na večeři do Velké síně a já jsem se celou cestu nemohla rozhodnout zda chci nebo nechci, aby Snape na večeři dorazil. Připadala jsem si jako malé nerozhodné dítě. Když jsme docházeli k síni byla jsem tak zamyšlená, že jsem neslyšela Hermionu, jak mi říká, že mám dávat pozor a vrazila jsem přímo do postavy, která stála u dveří. Myslela jsem, že upadnu, ale ruka toho, do něhož jsem vrazila mě pěvně sevřela za předloktí a pomohla mi s rovnováhou. Projel mnou elektrický výboj a srdce mi poskočilo. Zvedla jsem pohled na postavu stojící přede mnou. Samozřejmě, do koho jiného bych já mohla vrazit než do Severuse Snapea. Vypadalo to, že mě svým pohledem přivrtá k zemi. 

,,Omlouvám se, pane. Zamyslela jsem se a neviděla, že stojíte zde." Podívala jsem se mu do očí.

,,Očividně. Zřejmě jste přemýšlela nad tím, jakým směrem povedete svůj příští rozhovor do Denního věštce. Nebo jste přemýšlela, jak zase někoho zesměšníte?"

,,Pane?" Nechápavě jsem se mu podívala do očí.

,,Nebo mi snad chcete tvrdit, že Vám nečiní radost zesměšňovat někoho jiného? Celou dobu tvrdím, že jste jako váš sobecký, arogantní otec. A zase mám pravdu. Jste úplně jako on. On si taky užíval ty chvíle, kdy mohl někoho ponížit nebo zesměšnit."

,,Ano, máte pravdu. Jsem jako můj otec." Podívala jsem na něho a byla jsem zlá sama na sebe, že se v mých očích lesknou slzy. Sklopila jsem pohled a vyrazila jsem ke svému místu, kde už na mě čekala Hemiona s Ronem. Svého profesora jsem nechala stát u dveří s nechápavým pohledem. 

Večeře byla hrozná. Celou dobu jsem na sobě cítila jeho pohled, ale nedokázala jsem se jeho směrem podívat. Věděla jsem, že bych další jeho nenávistný pohled nevydržela bez toho, abych se mu nepostavila. A to by znamenalo jediné, měl by pocit, že se ho zase snažím zesměšnit. Navíc nás ještě čekal společný večer. Snědla jsem pár lžic polévky a rozloučila se. Musela jsem být na chvíli sama, abych se uklidnila ještě předtím než vyrazím do sklepení. Procházela jsem se jen tak chodbami. Mé nohy mě donesly až před dveře profesorova kabinetu. Byl čas. Zaklepala jsem a čekala. Po chvíli se dveře prudce otevřely a stál tam on. 

,,Zase Vy? Co chcete, k čertu?"

,,Zřejmě jste zapomněl, ale přišla jsem Vám předat magii." Natáhla jsem k němu ruku a on ji přijal. Proběhl mezi námi klasický výboj a naše ruce se zase rozpojily. 

,,Spokojená? Teď můžete vypadnout." To neměl říkat. Byla jsem tak naštvaná a on do mě ještě bodal.

,,Děláte si srandu? Myslíte se, že mě to uspokojuje? Myslíte si, že mě to baví? Neustále myslet na to, abych byla každé tři hodiny k dispozici? Myslíte si, že mě baví nechat se neustále urážet? Tak aby jste věděl, nenávidím to. Nenávidím, když na mě neustále řvete a srovnáváte mě s mým otcem. Nenávidím ten Váš pohled, který mi připomíná, jak mě máte plné zuby a jak mě nesnášíte." Stála jsem přímo před ním se zlostí v očích. Ruce jsem měla zatnuté v pěst.

,,A Vy si myslíte, že mě to baví? Pořád vídat člověka, který mi tak připomíná někoho, koho k smrti nenávidím. Všechno soukromí, které jsem měl je v háji. Neřeším nic jiného než to, abych Vám byl k dispozici každé tři hodiny, přesto, že bych se nejraději sebral a někam zmizel. Nejsem schopný si bez toho aniž bych využil Vaší magii rozdělat oheň v krbu nebo rozsvítit světlo. Jsem mistr lektvarů, ale za poslední týden jsem nedokázal uvařit ani jeden jediný." Tohle bylo zvláštní. Vypadalo to, že není naštvaný na mě, ale sám na sebe. Jeho tělo bylo napjaté a nepatrně se mu třásly ruce. 

,,Myslíš si, že mě baví se neustále zpovídat řediteli, jak to semnou vypadá. Že je mi příjemné využívat magii někoho, komu jsem celé ty roky ubližoval? Seber se a vypadni."

,,Prosím?"

,,Řekl jsem vypadni!"

,,Ale to nejde. Magie Vám do rána nevydrží. Musím tady počkat než bude půlnoc."

,,Je mi to jedno. Je mi všechno jedno. Vypadni konečně!" Vzal mě za loket a vytlačil mě před dveře, které mi zabouchnul přímo před nosem. Svezla jsem se po dveřích na zem a nechápavě jsem hleděla před sebe.