Spojila nás magie

Záchvat

Tak a máme tady další kapitolku. Jsem z ní trošku rozpolcená, protože je zase tak smutná. Slibuji, že příští už bude malinko veselejší. Snad se Vám bude líbit. Uvidíme se zase ve středu.

Myslím, že jsem se ještě nikdy nedostala do sklepení rychleji než právě dnes. V hlavě jsem měla to jediné slovo, které mě pohánělo do předu. Záchvat. Jak je možné, že má Severus záchvat, když už vypadal docela dobře. Nerozuměla jsem tomu. Nerozuměla jsem vůbec ničemu co se kolem mě za poslední dva měsíce dělo. Jak jsem se dostala až sem? Jak jsem během tak krátkého času dokázala úplně změnit svůj dosavadní život? Jak jsem za jedno dopoledne stihla ztratit přátele, zklamat kluka, který mě očividně miloval a ještě mu ublížit. Docela slušná bilance na mladou holku, která se vždycky snažila žít obyčejný život a zapadnout.

Do komnat profesora lektvarů jsem vrazila bez zaklepání. Doběhla jsem až do ložnice a ztuhla jsem. Stál tam ředitel, madam Pomfreyová i má kolejní ředitelka. Obě ženy se na mě dívaly s otázkou v očích. Pouze ředitel pochopil.

,,Elisabeth, dobře, že jsi tady. Nevěděli jsme co se sním děje."

,,Kde je?" Vyhrkla jsem naprosto nevychovaně, ale bylo mi to jedno. Dívali se na mě jako na blázna.

,,Pane řediteli, prosím Vás, řekněte mi, kde je a co se stalo?" Dodala jsem už klidněji se zoufalstvím v hlase.

,,Uklidni se, Elisabeth. Když jsi odešla Severus usnul. Zřejmě se mu zdálo o té vzpomínce z myslánky, protože křičel, že nechce do Azkabanu. Vzbudil jsem ho, ale byl úplně v šoku. Křičel a plakal. Byl hodně zmatený a vyděšený."

,,Kde je?"

,,Zamkl se vedle v koupelně. Nechce tam nikoho z nás pustit. Nefunguje ani Alohomora. Nejdříve jsme slyšeli, jak tam hází věcmi, pak bylo slyšet, že zvracel a teď už není slyšet vůbec nic. Měla by jsi se pokusit dostat dovnitř. Třeba zrovna Tobě otevře."

,,Já jen doufám, že si nic neudělal." Vydechla Minerva a my všichni jsme se na ni podívali.

,,Jak tohle můžete říct, paní profesorko!" Byla jsem naštvaná, že ji něco takového napadlo a zároveň jsem byla vyděšená, že je tato možnost vlastně ve hře. Došla jsem až ke dveřím, na které předtím ukazoval ředitel a zaklepala.

,,Pane profesore, jste v pořádku? Nechtěl by jste jít tady za námi, abychom mohli všechno v klidu vyřešit?" Čekala jsem na odpověď, ale marně. Zkusila jsem to podruhé i potřetí. Bohužel bez odezvy. Začínala jsem být pěkně naštvaná. A narovinu taky pěkně vyděšená. Co když tam opravdu leží bez pomoci. V mé hlavě se samozřejmě vynořily ty nejhorší představy Severuse ležícího v tratolišti krve s pořezaným zápěstím. Severuse s rozbitou hlavou. Severuse polykajícího smrtící lektvar. Vztek ve mě vřel a tohle byla má jediná možnost.

,,Severusi, prosím. Pusťte mě dovnitř a já slibuji, že to vyřešíme. Tohle mi nedělejte. Nemůžete mě tady nechat stát a bát se o Vás." A zase nic. Byla jsem zoufalá. Cítila jsem slzy v očích.

,,Záleží mi na Vás, Vy pitomče. Takže mě hned pusťte dovnitř jinak ty dveře vlastnoručně rozbiju. Severusi, prosím." Asi slyšel mé zoufalství v hlase, protože v zámku cvakl klíč a dveře se mírně pootevřely.

,,Ale pojď tady sama. Prosím." Když jsem uslyšela ten hlas, kolena se mi podlomila úlevou. Žije. A je schopný dojít ke dveřím, takže není zraněný. Merline, děkuji Ti. Taková úleva. Podívala jsem se na ředitele a ten pouze přikývl a gestem ruky naznačil, že počkají vedle.

Vešla jsem do naprosto zničené koupelny a zase za sebou dveře zamkla. Nezajímalo mě rozbité zrcadlo, umyvadlo ani vana. Zajímal mě pouze muž na druhé straně místnosti sedící na zemi. Třemi rychlými kroky jsem došla až k němu a klekla si k němu. Ta chvíle, kdy jsme si pohlédli do očí už navždy zůstane v mém srdci.

,,Co jste to vyváděl, profesore? Víte, jak jsme se o Vás všichni báli? Víte Vy vůbec, jak jsem se o Vás bála já? Napadlo Vás vůbec, že někomu na Vás záleží." Vím, že jsem byla asi hodně příkrá, ale tak strašně jsem se o něho bála. Nedokážu si vůbec představit, co bych dělala, kdyby se mu něco stalo.

,,Omlouvám se." Řekl tak tichým hlasem, že jsem měla co dělat, abych ho slyšela. Nemohla jsem uvěřit.

,,Cože?" Opravdu někdy dokáži být nechápavá.

,,Omlouvám se." Zopakoval mi to bez problému. Musela jsem se na něj dívat jako na blázna. Bylo to jako by přede mnou seděl úplně jiný člověk, než kterého jsem dosud znala. Kde je ten nerudný profesor, který nenávidí všechny a všechno?

,,Jak Vám je? Ředitel říkal, že jste zvracel?"

,,Bylo mi zle ze mě samotného."

,,Nechcete mi říct, co se vlastně stalo? Co Vás rozrušilo natolik, že jste to tady všechno rozbil? Může za to ta noční můra ze které Vás před chvíli ředitel probudil?" Dívala jsem se mu do očí a s trochou nejistoty mu položila ruku na tu jeho. K mému údivu se neodtáhl. Pouze mírně přikývl hlavou.

,,Chcete mi o tom něco říct? Nemusíte, samozřejmě Vás do ničeho nenutím, jen nabízím, že kdyby jste chtěl mluvit, budu poslouchat. Vím, že jako Vaše studentka nemám žádné právo s Vámi takhle mluvit, ale jako Elisabeth bych možná mohla." Pokusila jsem se usmát a odlehčit tak již velmi napjatou atmosféru. Opět mírně přikývnul.

,,Tak víte co. Já teď půjdu za ředitelem, čeká vedle. Všechno mu vysvětlím a počkám než odejde. Pak se pro Vás vrátím, dáme do pořádku tady tu spoušť a přesuneme se na nějaké příjemnější místo k rozhovoru. Souhlasíte?" Nemusela jsem ani čekat na odpověď, protože mi bylo jasné, jaká bude. Vstala jsem a naposledy pohlédla na toho muže. Muže, který právě teď vypadal jako to nejsmutnější stvoření, které jsem kdy viděla. Leskly se mu oči a třásly ruce. Nemohla jsem uvěřit, že je to tentýž muž, který mi před týdnem nabídl peníze ta služby, které jsem mu poskytla při účincích erektivního lektvaru. Nemožné. Neuvěřitelné. A přesto tak krásné. Byl tady a chtěl si semnou povídat. Semnou. S Elisabeth Potterovou, dcerou svého otce a jeho úhlavního nepřítele. Jak dlouho jsem si tento okamžik přála. Jak dlouho jsem o něm snila.

,,Pane řediteli, pan profesor je v pořádku. Byl jen trošku rozrušený a zmatený. Ten výslech v něm vyvolal vzpomínky a ty se mu promítly do snu. Vyděsilo ho to a dostal se do šoku. Už je to ale v pořádku. Teď už bude jen odpočívat. A chce si semnou promluvit. Takže pokud by Vám to nevadilo, zůstala bych zde."

,,Jistě, samozřejmě, že tady zůstaneš. Dnes jsi z vyučování stejně omluvena. Navíc je pátek, takže máte před sebou společný víkend. Samozřejmě, pokud budete chtít. Navíc zítra začíná adventní období, což znamená, že vyučování již nebude tak náročné a složité jako během roku. Užijte si tento čas klidu a pohody a načerpejte síly, které budete jistě potřebovat. Nyní mě omluv, mám spoustu práce a vy dva si jistě poradíte. Kdyby cokoli, dejte mi vědět." Už byl na odchodu, když se ještě otočil.

,,Elisabeth, nezapomeň, že jedině Ty můžeš zabránit tomu, aby se Severus svého života vzdal. Jedině Ty mu můžeš dokázat, že stojí za to žít. Nezapomeň, že se nám krátí čas a útok může přijít aniž bychom to čekali. Musíš změnit jeho rozhodnutí a touhu zemřít. Ty musíš být ta, co zemře. Ty musíš být ta, co ho donutí přežít. Krásný den, Elisabeth."

Odešel a mě tam zase nechal stát s pusou otevřenou dokořán. Jak to jen ten stařec dělá, že vždycky a za každé okolnosti dokáže člověka vyvézt z míry. Jak to jen dělá, že mě vždycky dokáže tak vyděsit.

Vaše Emily