Spojila nás magie

Před obřadem

Zdravím své věrné a přeji krásnou sobotu. V pondělí nás čeká již samotný pohřeb, na kterém se udá spoustu zajímavých a důležitých událostí včetně jedné žádosti o ruku. :D Myslela jsem, že se tak stane již v dnešním díle, ale budu vás ještě chvilku napínat. Vždyť mě znáte.

V tuhle chvíli jsem byla za možnost sednout si na koště a vznést se k oblakům velice vděčná. Byla to jediná činnost, která mě dokázala za všech okolností uklidnit a díky které jsem si v relativně krátkém čase vyčistila hlavu. Právě teď jsem se vznášela asi pět metrů nad zemí a bylo mi po dlouhé době krásně. Měla jsem chuť na všechno zapomenout a odletět od všech problémů někam daleko. Periferně jsem si všimla, jak se u vstupu na hřiště objevila postava, která na mě mávala. Sletěla jsem o něco níže a poznala v příchozí osobě svého kmotra. Nebyla jsem si jistá, zda mám opravdu sestoupit až na zem a jít si promluvit se svým kmotrem i za cenu další hádky. Na druhou stranu, jestli se máme pohádat, tak se to stane teď stejně tak jako třeba za hodinu. Stočila jsem koště směrem k zemi a přistála přímo před sinalou tváří svého kmotra. Díval se na mě tak zvláštním pohledem, ze kterého mi naskočila husí kůže.

„Siriusi, co tady děláš?" 

„Viděl jsem Tě, když jsem šel na Astronomickou věž a tak jsem si řekl, že bychom si mohli ještě před obřadem promluvit." 

„Nejsem si jistá, jestli mám ještě nějakou sílu na další hádku. Nemyslíš, že už to stačilo?"

„Já se ale nechci hádat. Proč spolu nemůžeme mluvit jen tak, bez hádek?"

„Siriusi, ty se nechceš hádat? Tak proč potom pořád útočíš? Proč mi neustále něco vyčítáš? Víš, že svůj názor na Severuse nezměním a Ty se ho přede mnou pořád snažíš urážet a zesměšňovat."

„Já teď ale nechci mluvit o Snapeovi. Takže se nemusíme hádat."

„Tak dobře. O čem by jsi semnou tedy chtěl mluvit?"

„Mluvil jsem s Remusem. Arturova smrt ho hodně zasáhla. Víš přece, že Artur Removi hodně pomohl, když Tví rodiče zemřeli a já jsem byl v Azkabanu. Remus odmítá jít na jeho pohřeb. Říkal jsem si, že by jsi ho možná Ty mohla přesvědčit. Hodně na Tebe dá a já nechci, aby si později vyčítal, že se nešel rozloučit." Posadili jsme se vedle sebe na tribuny a Sirius si mě měřil zkoumavým pohledem.

„Siriusi, já si nejsem jistá, jestli bych ho měla přesvědčovat zrovna já. Ty jsi jeho přítel, na Tebe dá jistě více. My si v poslední době s Remusem moc nerozumíme."

„Myslíš kvůli té hádce na ošetřovně, když jsem byl v bezvědomí? Na to už Remus zapomněl a navíc, hádali jste se protože jste byli oba vyděšení a zoufalí. Báli jste se o mě a řekli si věci, které jste tak určitě nemysleli."

„O to nejde, Siriusi. Prostě si myslím, že nejsem ta správná osoba, která by ho měla přesvědčovat."

„Takže jde o ten dopis, co Ti Remus napsal?"

„Počkej, Ty o tom víš? Řekl Ti o tom?"

„Řekl. Tedy né úplně dobrovolně, řekl mi to, když byl hodně společensky unavený, ale ano, řekl. Vím to dva dny."

„Počkej, víš to dva dny a ještě jsi ho neproklel? Neříkal jsi náhodou, že každému, kdo mě bude chtít získat pro sebe utrhneš koule?"

„To pořád platí, ale s Remusem je to jiné. Je to můj nejlepší přítel."

„Takže, když je to Tvůj přítel, může se do mě zamilovat bez toho, aniž bych jeho lásku opětovala a souhlasila s tím?"

„Elisabeth, Remus je vlkodlak a tak, jak Tě jistě napadne, jeho možnosti ohledně žen jsou hodně omezené. Vím, že by to měl být on, kdo Ti o tom řekne, ale momentálně tady není a ty mu to jistě neprozradíš, že už o tom víš. Remus za svůj život chodil pouze s jednou jedinou ženou a to v době, kdy mu bylo dvacet. A podotýkám, že pouze chodil, nikoliv spal. A tak jistojistě uznáš, že to, že nějaké dívce řekne, že se do ní zamiloval je velký úspěch. A ano, nevadí mi, že se zamiloval zrovna do Tebe, protože je slušný a nezkušený."

„Siriusi, ať už máš na tohle názor jakýkoliv, mé rozhodnutí Ti Remus jistě řekl. Já ho nemiluji a milovat nebudu. Beru ho jako přítele mých rodičů, jako svého skoro strýce, takže cokoliv jiného je prostě nemožné. A ano, je mi líto, že jsem tím jeho city ranila, ale nikdy jsem nezavdala jakoukoliv záminku k tomu, aby si myslel něco jiného."

„A pokud Tě mohu požádat, do mého výběru budoucího partnera se mi prosím nepleť a hlavně mi nikoho nevybírej." Sirius pouze souhlasně přikývnul.

„Tak dobře. Nechci se hádat. Vidíš, jak nám ten rozhovor pěkně šel. Teď se ale budeme muset jít převléknout, abychom nepřišli pozdě."

„Ano, já musím ještě vyzvednou toho, jehož jméno jsme si zakázali použít."

„To nemyslíš vážně, že ne? On má tu drzost jít na pohřeb také?"

„Siriusi, on nic špatného neudělal. Nemůže za to, co se stalo. Nepozval sem pana Weasleyho záměrně." Opusila jsem svého kmotra, abych se mohla jít převléknout do prefektské koupelny, kam mi měl Dobby přinést černé šaty.

------------------

Po půl hodině jsem již otevírala dveře našeho momentálně společného sklepního bytu, abych spatřila Severuse sedícího v křesle a zamyšleně hledícího do plamenů ohně. Chvíli jsem zůstala stát u dveří a sledovala jeho strnulou pozici těla. Musel mou přítomnost vycítit, protože přerušil ticho mezi námi jako první.

„Odpustila jsi mi ten dopis psaný Tvému kmotrovi?"

„Vždyť se přece ukázalo, že jste ho nepsal dobrovolně a já jsem Vám nevěřila. To já bych se měla ptát, zda jste mi odpustil, že jsem Vám nevěřila. Ale pokud se ptáte, zda se nezlobím, tak ne, nezlobím se."

„To je dobře. Myslíš, že je vhodné, abych na ten pohřeb šel? I Když Ty říkáš, že to není má vina, ostatní si myslí opak. Všichni si myslí, že mám Arturovu smrt na svědomí já. Nedokážu se díval Molly do očí, když vím, že mi dává smrt svého manžela za vinu. A co jeho synové? Už tak mě nesnášeli a já jim ještě nechám zabít otce." Došla jsem k němu a posadila se na opěrku křesla. Položila jsem svou ruku na jeho paži. 

„Severusi, samozřejmě, že tam nemusíte chodit, pokud si myslíte, že to nezvládnete. Jen říkám, že není důvod, aby jste tam nešel. Ředitel slíbil, že to jeho rodině ještě před obřadem vysvětlí, aby se nestalo nic špatného přímo tam. Myslím si, že Vy sám by jste si to později vyčítal, že jste se nešel rozloučit, stejně tak, jako by si to vyčítal Remus, pokud by nešel." Co mě to napadlo použít zrovna Removo jméno. 

„Lupin nechce na ten obřad jít?"

„Ne. Arturova smrt ho velice zasáhla a necítí se na to."

„A to víš, jak? Byla jsi za ním, když jsi říkala, že jdeš létat?" V jeho hlase jsem nemohla nepostřehnout tu známou stopu žárlivosti a majetnictví.

„Ne, nebyla jsem za ním. Byla jsem si zalétat, jak jsem Vám řekla. Přišel tam zamnou Sirius a řekl mi o tom. Chtěl, abych si s Remem promluvila a přesvědčila ho, ale odmítla jsem."

„Proč jsi odmítla?" V jeho očích bylo jasně vidět, jak moc touží znát odpověď.

„Jednak proto, že s ním nechci být o samotě, z důvodů, které Vám jistě nemusím vysvětlovat. A pak jsem také předpokládala, že kdybych za ním šla a Vy jste se to později dozvěděl, nelíbilo by se Vám to a ublížilo by Vám to. A já Vám nechci znovu ublížit."

Vaše Emily