Spojila nás magie

Eileen

Kapitola 44 je na světě. Snad se bude líbit. Zítra musím do práce na celý den, takže nevím, jak to s kapitolkou bude. Pokud to stihnu tak vyjde, ale zase až pozdě večer. Pokud ne, vyjde v pondělí i s Velikonočním bonusem. Mějte se krásně. 

„Věřte mi, pane řediteli, že to jediné co nyní potřebuji je sedět na jednom místě a být klidná. Já totiž vůbec nejsem klidná a ani být nechci. Jediné, co mě nyní zajímá je to, jak dlouho jste ze mě dělali pitomou naivní husu a užívali si to. Jak dlouho jste využívali své moci a snažili se mě oslabit a poté předhodit tomu parchantovi. Udělali jste to jenom proto, aby jste zajistili konec války a poražení Voldemorta nebo jste se snažili i o záchranu proklatého života profesora lektvarů? Řekněte mi, přemýšleli jste někdy o tom jestli tu válku přežiju či nikoliv? Nebo vám to bylo úplně jedno? Hlavně, aby vy jste přežili a mohli si žít své životy."

„Ne, Elisabeth, já jsem o té magii nevěděl. Opravdu, musíš mi věřit."

„Věřit Vám? Vážně? No, jistě od toho tady přece celou dobu jsem, že. Za každou cenu Vám být oddaná, věřit každému Vašemu slovu a udělat vše, co si přejete. Merline, to snad není ani pravda. Já jsem na Vás sahala, já jsem se Vás dotýkala, já jsem před Vámi klečela a dělala.. Vy víte co. Musel jste si to náramně užívat. Nebo to bylo taky celé vymyšlené a žádný lektvar nebyl?"

„Elisabeth, počkej. Já to vysvětlím. Ano, uznávám, Severus má na tom všem svůj podíl viny, ale ono je to celé ještě mnohem složitější. Nech mě to vysvětlit." Zvedla jsem ruce v náznaku, že se vzdávám a čekala jsem, co z toho proklatého starce vypadne. 

„Severus byl na začátku roku zoufalý, protože se k Tobě stále nedokázal dostat nijak blíže, Voldemort mu vyhrožoval a tak přišel zamnou. Poradil jsem mu, aby Ti při hodině nechal vybuchnout kotlík, do kterého před tím dá lektvar náklonnosti či důvěry. Měla jsi k němu cítit pouze náklonnost. On by se tak k Tobě mohl dostat blíže a získat si Tvou důvěru. Pak by splnil svůj slib. Měli jsme plán, jak Tě před Voldemortem ochránit za pomocí Fénixova řádů. Nic by se Ti nestalo." Čekal, zda něco odpovím, ale já jsem byla tak šokovaná, že jsem jen těkala očima mezi těma dvěma podrazáky. 

„Jenže Severus za mnou přišel den před tím než Ti měl lektvar podat a měl velké pochybnosti. Znám ho několik let a tak jsem poznal, že přede mnou tají něco, co se týká Tebe. A tak jsem mu do čaje dal kapku veritaséra."

„Cože? Jak jste mohl?" zařval na něho Severus a vypadal opravdu překvapeně a pěkně naštvaně. 

„Musel jsem, Severusi. No a Ty jsi mi prozradil to všechno o Elisabeth. Nebudu to prozrazovat, to musíš Ty sám. Ale řeknu Ti Elisabeth, že o Tebe měl velký strach a chtěl se raději Voldemortovi přiznat než aby Tě vydal. A tak jsem mu slíbil, že se nemusí bát, že to vyřeším."

„Ale ten kotlík doopravdy vybuchnul, já jsem tam nedal nic, takže jak se naše magie mohla spojit jen tak?"

„Trochu jsem tomu pomohl. Pamatuješ si, jak si se ten den Severusi cítil?"

„Jak pomohl? Bylo mi hrozně zle. Proto zamnou Elisabeth šla ke stolu, protože to poznala a bála se, abych neomdlel před celou třídou. Vždycky se mě snažila chránit a já jsem to hlupák neviděl. Merline, byl jsem tak slepý. Takový idiot."

„Ano. Já jsem nechal očarovat její ingredience do lektvaru, který jste ten den měli připravovat. Proto se její hlavní přísada změnila poté, co jí vhodila do kotlíku a Ty už jsi ji viděl změněnou. Myslel jsi si, že to Elisabeth zase popletla a chtěl jsi ji to dokázat. Proto se jedna očarovaná ingredience spojila s druhou, kterou jsi Ty vhodil a která obsahovala louh z lektvaru spojení magie. A když kotlík bouchnul.. "

„Wau, to je moc pěkná pohádka. Škoda, že nemá šťastný konec."

„Měla by. Jenže se to nepovedlo tak, jak jsem si představoval. Vaše magie se měly spojit. Nepočítal jsem s tím, že se Severusovi magie úplně ztratí a naváže se na tu Tvou."

„Výborně, hned jsem o něco klidnější. Proč jste nám to neřekl?"

„Protože jsem cítil, že je to příležitost pro vás oba. Chodili jste kolem sebe a tvářili se, že se strašně nenávidíte, ale zároveň jste se stále ujišťovali o bezpečnosti toho druhého. Starali jste se o sebe navzájem a nevěděli jste to. Oba jste se trápili. Chtěl jsem vám jenom pomoct."

„Ano, protože nyní se trápíme méně, že. Je to tak šílené, že věřím, že jste to opravdu vymyslel Vy, pane řediteli. Věřím, že tady profesor Snape by na nic tak hloupého dobrovolně nepřistoupil."

„Elisabeth, musíš mi věřit. O tomhle jsem opravdu neměl ani tušení. Je to pro mě stejný šok jako pro Tebe. Nevím, co mám dělat."

„Já taky ne."

„Jediné co vím je to, že jsem plně odkázaný na Tvou magii, že jsem zmatený a to poslední co chci je Tě předat Pánovi zla. Za poslední tři měsíce se toho v mém životě změnilo tolik, že mě to děsí. A nikdy jsem si nemyslel, že to řeknu, ale jsem za to rád. Zjistil jsem, že je moje matka na živu a že leží někde v léčebně. Poznal jsem Elisabeth Potterovou jako krásnou a chytrou mladou ženu, která mi není lhostejná. Pracuji pro padoucha, který mě nutí Tě před něho předvést a já jediné co v souvislosti s tím cítím je strašný strach. Stojíme tady, hádáme se a říkáme si, jak moc se nenávidíme, ale já vím, že ve chvíli, kdy Tě nebudu mít u sebe nebo ve chvíli, kdy Tě zase uvidím v blízkosti Draca nebo vlka nebo jakéhokoliv jiného muže budu šílet žárlivostí. A i když vím, že na Tebe nemám vůbec žádný nárok a že si ani na chvilku nesmím dovolit doufat, že by Ti na mě mohlo záležet, přesto to tak je. A i když nesouhlasím s tím, co tady ředitel udělal jsem mu vlastně hrozně vděčný, protože nebýt spojení naších magii asi bych se nikdy neodhodlal k tomu, Tě blíže poznat a otevřít se." 

Stáli jsme naproti sobě a vpíjeli se do očí toho druhého. Já jsem v těch Severusových poprvé spatřovala naprostou upřímnost, pravdu a touhu. Bylo nám jedno, že se někde v pozadí potichu směje ředitel tím svým triumfálním smíchem, který nás za normálních okolností strašně iritoval. Myslela jsem, že bychom si nyní zasloužili pár minut( dobře, možná spíše hodin) soukromí, ale jak už je pro nás typické, nebylo nám to dopřáno. Vedle ředitele se objevil patron plameňáka, který se začal točit dokola. 

„Plameňák? Čí je to patron?" zeptala jsem se směrem k řediteli, ale překvapivě to nebyl on, kdo odpověděl. 

„To je patron nemocnice u svatého Munga. Muselo se něco stát." Ředitel mávnul hůlkou na patrona a nad jeho hlavou se objevil vzkaz. 

„Stav Eileen Prince - Lloydové se prudce zhoršil. Přešla do terciálního stavu. Sežeňte jejího syna a pošlete ho okamžitě na oddělení Duševních poruch. Dora Sceillová.

Podívala jsem se na Severuse, který pokud to ještě bylo možné zbledl. Cítila jsem, jak se třese a jak zatíná ruce v pěst.

„Měl by jsi tam jít, Severusi. Později by jsi si to mohl vyčítat. Bude to v pořádku." Severus pouze přikývnul a pak se jeho pohled obrátil ke mě. 

„Elisabeth, moh... mohla by jsi? Mohla by jsi jít se.. jít semnou? Prosím?" Kdyby byl čas asi bych ho objala, ale nyní čas nebyl. Nemohli jsme ztratit ani minutu. Nevěděli jsme, jak dlouho to ještě jeho maminka vydrží. 

„Jistě. Pojďme. Můžeme použít Váš krb, pane řediteli? Bude to rychlejší." Ředitel pouze přikývnul a položil Severusovi ruku na rameno. Já jsem ho vzala za ruku, protože tam stál a nevypadalo to, že je schopný se pohnout. Došli jsme do krbu a přemístili se do nemocnice svatého Munga. 

Vaše Emily